V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

FILIPOVSKÝ, František

František FILIPOVSKÝ (* 23. 9. 1907 Přelouč, okres Pardubice, † 26. 10. 1993 Praha)herec; otec herečky a zpěvačky P. Filipovské. Jeho otec byl uznávaný hudebník (původně flétnista orchestru Prozatímního divadla) a přeloučský regenschori a matka vlastnila obchod se střižním zbožím. Již během gymnaziálních studií v Hradci Králové a Pardubicích hrál ve školních představeních a o prázdninách sbíral zkušenosti v kočovné společnosti Jihočeské činohry Hanuše Kleina. Po maturitě absolvoval abiturientský kurs obchodní akademie v Chrudimi a natrvalo odešel do Prahy. Vystřídal úřednická zaměstnání u tří firem a přitom externě studoval estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1929 až 1933). Touha věnovat se naplno divadlu jej roku 1928 přivedla do Voice bandu E. F. Buriana, současně hrál ve Velké operetě a v Moderním studiu Jiřího Frejky. Roku 1930 ho angažoval Julius Lébl do Intimního divadla, kde k herectví přibral i režii, ve které pokračoval na jevišti smíchovské Arény. Přelomovou etapu jeho herecké dráhy znamenalo působení v Osvobozeném divadle (1931–38), v jehož hrách a revuích (Osel a stín, Caesar, Balada z hadrů, Pěst na oko, Kat a blázenTěžká Barbora) se ustálil jeho komický typ snaživého, ušlápnutého a úzkoprsého, tzv. malého člověka. Za okupace nalezl zázemí ve Švandově divadle (jako herec) a v Moderním divadle na Žižkově (jako režisér), od roku 1941 až do konce války hrál a režíroval v holešovické Uranii. Od roku 1945 byl až do svého vysokého věku (odešel v roce 1992) členem činohry Národního divadla, kde ztvárnil několik desítek komických a tragikomických, většinou však menších rolí široké charakterové škály, jimž dal ostré rysy a jasnou pointu, v klasickém i moderním repertoáru (Lakomec, Lucerna, Hamlet, Les, Revizor, Maryša, Poprask na laguně, Fidlovačka, Cyrano z Bergeracu, Pěší ptáci). Své vrcholné kreace předvedl v postavách Harpagona z Lakomce, Jepichodova z Višňového sadu a principála z Prodané nevěsty. Na jevišti i před kamerami bylo jeho údělem hrát po celý život hlavně lidi víceméně pokřivené, všelijaké autoritáře, křiklouny, šplhouny, podvodníčky, pokrytce, patolízaly, sršatce a nepříjemné choleriky, jejichž portréty dokázal mistrně vystihnout v detailní drobnokresbě, s ironií a karikaturní nadsázkou a později s tragikomickým zabarvením. Ve filmu začínal jako statista, ale první větší úloha studenta z Vančurova a Innemannova dramatu Před maturitou (1932) předznamenala jeho slavné úlohy snaživých a šplhounských septimánů Ludvíka Krhounka, respektive Mazánka ve studentských komediích M. Friče podle předloh Jaroslava Žáka Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Do jeho galerie figurek, které se z pozadí děje derou do popředí svou energií, razantností, ale také směšnou nafoukaností a důležitostí, přibývalo ročně několik exemplářů (v roce 1942 jich bylo dokonce dvanáct). Nejčastěji to byli úředníci (U pokladny stál…, 1939; Katakomby, 1940; Mlhy na blatech, 1943), prokuristé (Studujeme za školou, 1939), tajemníci (Okénko do nebe, 1940; Nebe a dudy, 1941), účetní (Hotel Modrá hvězda, 1941; Gabriela, 1941), jednatelé (Lidé na kře, 1937), funkcionáři (Rukavička, 1941), právníci (Hordubalové, 1937; Kristian, 1939), sekretáři (Život je krásný, 1940), lékárníci (Muži nestárnou, 1942), lékaři (Zlaté dno, 1942), pedagogové (Madla zpívá Evropě, 1940; Prosím, pane profesore!, 1940; Žíznivé mládí, 1943), sluhové (Vy neznáte Alberta?, 1940), číšníci (Z bláta do louže, 1934; Panenství, 1937; Baron Prášil, 1940), krejčí (Provdám svou ženu, 1941), holiči a lazebníci (Řeka čaruje, 1945; Rozina sebranec, 1945) a jiní živnostníci. Do paměti se zapsal jako rejpavý čepičkář a radní Stýblo v adaptaci Drdova románu Městečko na dlani (1942) V. Binovce. I ve znárodněné kinematografii byl zahrnován velkým množstvím rolí podobného druhu a ladění, ale mnohé postavičky rtuťovitých mužíčků už dokonce překročily rámec epizodek. Spolu s J. Marvanem vytvořil ústřední dvojici furiantských tramvajáků, o jejichž peripetiích s omráčeným tělem uniformovaného nacisty (E. Linkers) pojednává bláznivá okupační komedie J. Macha Nikdo nic neví (1947). Z dalších rolí vynikají protřelý policejní agent Pištora ve Fričových detektivních příbězích Čapkovy povídky (1947), člen národního výboru a nevěstin otec Mráček v Machově „feministické“ komedii Vzbouření na vsi (1949), proradný astrolog v rudolfinské komedii M. Friče Císařův pekař – Pekařův císař (1951), drogista Hynek Zatrapa v Cikánově komedii Muž v povětří (1955), hloupý čert Karborund v drdovské pohádce J. Macha Hrátky s čertem (1956), tajný policista Bretschneider ve Steklého zfilmovaném románu Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk (1956) a idiotský poručík Dub v pokračování s názvem Poslušně hlásím (1957). Později přešel k vyzrálým mužům, většinou impulsivních, náladových i dobrosrdečných povah: zoufalý nevěstin otec v komedii na scénář Zdeňka Mahlera Svatba jako řemen (1967), neurotický vyšetřující inspektor Sheridan v parodii O. LipskéhoČtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), král v sci-fi komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970), okouzlující tapecír Briand v Lipského kostýmní frašce podle Labichovy hry Slaměný klobouk (1971), nerudný školní inspektor v dětské komedii O. Lipského 6 medvědů s Cibulkou (1972), snaživý vodník Bertík ve Vorlíčkově fantastické komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), neurotický učitel chemie v další Lipského komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). Ke konci života hrál různé agilní a potrhlé staříky, penzisty a dědečky, ať hodné, nebo zlé (Jen ho nechte, ať se bojí, 1977; Což takhle dát si špenát, 1977; Co je doma to se počítá, pánové…, 1980; V podstatě jsme normální, 1981; Buldoci a třešně, 1981), kterým vévodí zejména harmonikář Valerián v poetických komediích D. Kleina Jak svět přichází o básníky (1982), Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a Jak básníkům chutná život (1987), dále podoby pohádkových bytostí od krále (Honza málem králem, 1976), přes barona (Jak se budí princezny, 1977) až po šašky (Princ a Večernice, 1979; Deváté srdce, 1979). S televizí byl spjat od prvního dne jejího pokusného veřejného vysílání (1. května 1953), kdy na obrazovce předvedl úryvek ze svého Harpagona. Účinkoval pak v celé řadě zábavných pořadů (Babiččina krabička, 1964), inscenací (Tanec kolem družice, 1959; Chléb a písně, 1960; Tržiště senzací, 1961; Chvíle rozhodnutí, 1961; Vrah dostal Goncourta, 1966; Autorevue, 1966; Alexandr Dumas starší, 1970; Psíčci lorda Carltona, 1970; Vondráčkovo pozdní odpoledne, 1978; Nezralé maliny, 1981) a seriálů (Klapzubova jedenáctka, 1967; Chalupáři, 1975; 30 případů majora Zemana, 1974–79). Přízeň tv. diváků mu přinesla zejména úloha zkušeného detektiva Mrázka ze seriálu Hříšní lidé Města pražského (1968–69) a postava čerta Blekoty ze seriálu Arabela (1980) a Arabela se vrací (1990–93). Jeho charakteristický hlasový projev se vryl do paměti rozhlasových posluchačů kongeniální četbou Poláčkova románu Bylo nás pět. Mistrovství prokázal také svým dabingovým herectvím, ve kterém proslul jako interpret francouzského komika Louise de Funèse a řady hrdinů animovaných seriálů a večerníčků. Nositel titulů Zasloužilý umělec (1958) a Národní umělec (1984). V divácké anketě TýTý (1995) vstoupil do Dvorany slávy. Na jeho počest byla pojmenována cena udělovaná každoročně v jeho rodišti nejlepším dabingovým hercům. Svědectví o své tvůrčí cestě podal ve spolupráci s Jiřím Tvrzníkem v memoárových knihách Šest dýmek Františka Filipovského (1981), Kamarád dobré nálady: ze vzpomínek Františka Filipovského (1994) a Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského (2007). Jeho umělecký profil přibližují publikace Milici Zdražilové František Filipovský (1982) a střihový film. medailon J. Macha Komediograf Františka Filipovského (1962).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!