V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

FIALOVÁ, Vlasta

Vlasta FIALOVÁ (* 20. 1. 1928 Brno, † 13. 1. 1998 Brno)  – herečka; manželka herce Z. Kampfa. Blízko divadla se pohybovala odmalička, neboť oba její rodiče byli členy brněnské opery. Od čtyř let hrála dětské role v operním a baletním sboru a navštěvovala baletní školu Iva Váni Psoty. Roku 1943 přestoupila z reálného gymnázia na brněnskou Státní konzervatoř, před jejímž absolvováním (1947) hrála v divadle Komorních her a ve Svobodném divadle. První profesionální angažmá nastoupila ve Slezském národním divadle v Opavě, odkud po jedné sezoně přešla do Krajského oblastního divadla v Olomouci. Od roku 1950 až do konce života (v 90. letech již jen jako host) byla přední členkou činohry Státního divadla, respektive Národního divadla v Brně. Svým temperamentním, drsným a nervním jevištním projevem se zpočátku prosazovala nesnadno. Přesvědčivě vynikla v rolích jadrných, plnokrevných a přímočarých ženských postav (Zkrocení zlé ženy, Veselé paničky windsorské, Kleopatra), ale teprve v 60. letech naplno rozvinula své hluboce emotivní i expresivní herectví ve velkých postavách zkušených a zkoušených, ale bezohledných a krutých žen a matek, pod jejichž namnoze tragickými osudy byl cítit překvapivý vnitřní elán, nepoddajnost, hrdost a sílu (Kavkazský křídový kruh, Matka Kuráž, Optimistická tragédie, Komedie o umučení, Návštěva staré dámy, Čarokrásná paní ševcová, Play Strindberg). V 70. letech pak již v jiné věkové poloze vytvářela zralé či starší ženy s vyhraněným pohledem na svět (Alžběta Anglická, Morálka paní Dulské, Vytetovaná růže, Tvrdohlavá žena). Po zdravotní přestávce se počátkem 90. let vrátila na jeviště v úlohách starých a moudrých žen a laskavých babiček (Kočičí hra, Stromy umírají vstoje, Rok na vsi). Už za svého prvního opavského angažmá poznala skutečnou popularitu mezinárodních rozměrů, kterou jí přinesla titulní úloha krásné, svobodomyslné a smělé dcery obecního pastýře v Čechově film. adaptaci povídky Boženy Němcové Divá Bára (1949). Její podmanivý výkon nalezl odezvu u dalších filmařů, ale až na nepatrné výjimky se jednalo o schematické a dobově poplatné snímky, které jí nabídly jednorozměrné úlohy sekretářek (DS-70 nevyjíždí, 1949; Botostroj, 1954), optimistické brusičky skla a pilotky (Vítězná křídla, 1950) nebo uvědomělé dcerky z buržoazní rodiny (Jestřáb kontra Hrdlička, 1953). Zajímavějšími rolemi, jež měly pro svou vášnivost a magickou uhrančivost skrývaného citu i lidského utrpění blízko k jejím div. hrdinkám, ji zahrnul režisér Václav Krška: v životopisném fimu Z mého života (1955) zpodobnila Smetanovu švédskou obdivovatelku a přítelkyni paní Fröju a v adaptaci Hikmetovy pohádky Legenda o lásce (1956) vytvořila velkou postavu pyšné a mocné orientální vládkyně Mechmene Banu. Dramaticky bohatší byla také její postava nešťastně provdané Ireny, řešící na pozadí bouřlivých politických událostí po únoru 1948 citové dilema mezi dvěma muži (K. HögerO. Krejča), ve Vávrově adaptaci Otčenáškova románu Občan Brych (1958). Veskrze negativními rysy se vyznačuje její bezcharakterní a ďábelsky podnikavá lékařka Emília Kortanová ze slov. filmu Vladimíra Bahny Dom na rázcestie (1959). Se slov. režiséry spolupracovala později ještě několikrát (Námestie svätej Alžbety, 1965; Niet inej cesty, 1968; Génius, 1969). Od počátku 60. let se počet i velikost jejích film. rolí rapidně zmenšoval a diváci v kinech se s ní setkávali už jen ve vedlejších i menších rolích, např číšnice Emilky ve Vávrově sociálním dramatu podle předlohy Turka Svatopluka Policejní hodina (1960), matky malého hrdiny (Alois Hrušecký) ve středometrážním lyrickém snímku Zdenka Sirového Chlapec a srna (1962), šlechtičny Alžběty Hohenzollernské v Daňkově historickém dramatu Spanilá jízda (1963) a prodavačky, milenky a oběti vraždy v Sequensově psychologickém dramatu Deváté jméno (1963). S nástupem normalizace její vstupy na film. plátno ještě víc prořídly. Po boku R. Lukavského ztvárnila komediálně laděnou postavu vášnivé sběratelky vzácných hudebních tisků Abdahamové v kriminálním filmu Štěpána Skalského Touha Sherlocka Holmese (1971) a pak se už objevila jen v drobných úlohách ředitelky školy (Jsi falešný hráč, 1986), babičky (Někde je možná hezky, 1991) a selky (Kouzelný měšec, 1996). Její vzácné herecké umění zaznamenala mnohokrát tv. obrazovka, a to zejména v brněnského studia ČST, ať už v inscenacích (Vdova Kapetová, 1964, Lucerna, 1967; Vojnarka, 1968; Kníže, 1969; Šťastný Jim, 1969; Irkutská historie, 1970; Strýčkův sen, 1971; Tango, 1975; Racek, 1976; Prokop Diviš, 1977; Hedvika, 1979; Odchod bez řádů, 1982; Na krásné vyhlídce, 1993; Stromy umírají vstoje, 1998) či pohádkách (O chudém královstvíčku, 1979; O vodě, lásce a štěstí, 1981; O zakletém hadovi, 1983; Třetí sudička, 1986; O buchtách a milování, 1986), tak i seriálech (Legenda o živých a mrtvých, 1971; Ctná panna Lucie, 1972; Muž, který nesmí zemřít, 1977; Konec dětských lásek, 1980; My, holky z městečka, 1986; Největší z Pierotů, 1990). Zcela mimořádným způsobem vytvořila roli dlouhověkostí omrzelé Emilie Marty v tv. verzi Janáčkovy opery Věc Makropulos (1966). V zábavných tv. programech z 60. let vystupovala i jako zpěvačka a šansoniérka. Od svých patnácti let spolupracovala s rozhlasem, kde se věnovala recitaci básní a melodramatů, které jako samostatný obor vyučovala také na JAMU. Roku 1964 jmenován Zasloužilou umělkyní. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993). Její umělecký portrét zachytila Eva Hrozková v knížce Vlasta Fialová (1989) a vlastní vzpomínky shrnula v knize Josefa Karla Grumlíka Vlasta Fialová vypráví v herecké šatně o své práci a životě (1996).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!