FERBASOVÁ, Věra
Věra FERBASOVÁ (* 21. 9. 1913 Sukorady, okres Trutnov, † 4. 8. 1976 Praha) – herečka. Jako dcera jičínského středoškolského profesora, který se ve 20. letech přestěhoval s celou rodinou do Plzně, neprojevovala sebemenší umělecké ambice. Kvůli kázeňským problémům přestoupila z gymnázia po ukončení kvarty na obchodní akademii. Po maturitě odešla bez konkrétních plánů do Prahy, kde získala místo sekretářky v Divadle Vlasty Buriana. Kancelář však záhy vyměnila (díky záskoku za onemocnělou herečku ve frašce Mušketýři z katakomb) za tamní jeviště, které se stalo odrazovým můstkem její film. kariéry, která čítá na šedesát snímků a přinesla ji přezdávku „komik v sukních“. Objektiv kamery ji přitom poprvé zachytil jako účastnici večírku v melodramatu Otta Kantůrka V tom domečku pod Emauzy (1933). Následovaly o něco větší mluvené epizodky, např. prodavačky (Pán na roztrhání, 1934), stenotypistky (Žena, která ví, co chce, 1934), lovkyně autogramů (Hudba srdcí, 1934) a úřednice (Matka Kráčmerka, 1934). Se vzrůstajícím počtem i velikostí rolí se zvyšovala také její popularita, o což se značnou měrou zasloužil režisér V. Slavínský, který s ní natočil přes 20 filmů. Správně odhadl její výrazové možnosti a stvořil z ní komický typ naivního a šibalského dívčího klauna, představitelku uličnických dívek a rozpustilých slečen, překypujících temperamentem a prostořekostí, které svým bláznivým vystupováním vyvolávají všude zmatek. Její osobitý groteskní projev se vyznačoval živou gestikulací a pitvorně protahovanou dikcí. Ve čtyřech desítkách většinou tuctových až podprůměrných, divácky podbízivých komedií, melodramatických a sentimentálních příběhů se stejným dějovým schématem hrála různé chovanky z dívčích penzionátů, švadlenky, gymnazistky, sekretářky, vychovatelky a hrdinky, jejichž charakteristiku naznačují samotné tituly filmů První políbení (1935), Pozdní láska (1935), Jedna z milionu (1935), Cácorka(1935), Švadlenka (1936), Sextánka (1936), Srdce v soumraku (1936), Manželství na úvěr (1936), Komediantská princezna (1936), Uličnice (1936), Děvčátko z venkova (1937), Vdovička spadlá s nebe (1937), Andula vyhrála (1938), Panenka (1938), Vandiny trampoty (1938), Žabec (1939), Dceruška k pohledání (1940) a Panna (1940). Často přitom byli jejími rodiči či vychovateli A. Nedošinská a T. Pištěk a mužskými protějšky či spoluhráči snad všechny tehdejší film. hvězdy (L. Boháč, V. Borský, J. Dohnal a další). Remakem z éry němého filmu byla i „česká verze“ Pygmalionu, Slavínského komedie Falešná kočička (1937), kde jí partnerem byl O. Nový. Charakteristickým znakem jejích postav bylo časté používání rozmanitých masek a převleků. V komedii K. Lamače Pozor, straší (1938) se proměnila z dívky Zdeňky v mladého muže Zdeňka (ale také klauna Raka, profesora Piccarda a Napoleona), v další komedii V. Slavínského Slečna matinka (1938) měla s F. Krištofem-Veselým výstup, ve kterém zpodobnila ženy různého věku od malé holčičky až po babičku. Ve Šléglově komedii podle úspěšného humoristického románu Josefa Skružného Venoušek a Stázička (1939) předvedla dokonce „převlek na druhou“, když se její hrdina, rozjívený kluk Venoušek Huňáček, namaskuje v jedné scéně na dívku. Ze zaběhnutého stereotypu infantilního diblíkovství vybočila pouze výjimečně. O další tóny dokázal rozšířil její komediální fond M. Frič, když ji obsadil proti jejímu typu do role pohledné a emancipované mladé ženy Věry Gregorové, nemanželské dcery profesora Karase (H. Haas), v komedii Mravnost nade vše (1937). Začátkem nacistické okupace se provdala za architekta Josefa Pálku, na jehož radu přerušila hereckou dráhu, aby se vyhnula účinkování v německých filmech. S diváky se na delší dobu rozloučila úlohou dcery papírníka Putičky (V. Burian) v komedii V. Slavínského Zlaté dno (1942). Byť nemohla být jako valná část ženských hvězd po roce 1945 ostrakizována pro „styky“ s okupanty, pro poválečnou znárodněnou kinematografii, kterou už ovládli komunisté, neměl její komediální typ, jeden ze symbolů předchozího „úpadkového kapitalistického filmu“, šanci na uplatnění. Na další vystoupení před kamerou si tak počkala dlouhých 15 let. Od druhé poloviny 50. let se začala velmi příležitostně na plátně objevovat v drobných roličkách starých, komických i tragikomických žen, např. dámy v bordelu (Poslušně hlásím, 1957), prodavačky (Dnes naposled, 1958), měštky (Dařbuján a Pandrhola, 1959), paničky (Čintamani & podvodník, 1964), prostitutky (Úplně vyřízený chlap, 1965), vezeňkyně-kopečkářky (Skřivánci na niti, 1969) nebo paní Munodiové (Případ pro začínajícího kata, 1969), přičemž oba posledně jmenovaná filmy záhy skončily na 20 let v trezoru. Jisté zadostiučinění jí přinesla postava staropanenské slečny Mossierové, slídivé majitelky penzionu, se kterou excelovala na jevišti Činoherního klubu (1965) v inscenaci komedie Seana O’Caseyho Pension pro svobodné pány a ztvárnila ji také v její tv. a film. verzi (1967) téhož režiséra J. Krejčíka. Poslední její rolí byla poněkud potřeštěná tetička nesmělého automechanika a judisty Františka Koudelky (L. Sobota) v komedii O. Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Od konce 60. let se objevovala také na obrazovce v inscenacích (Zločin a trik II, 1967; , 1970; Herecké vánoce, 1970; Alfons Karásek v lázních, 1971; Tetička za všechny peníze, 1973 a Čtrnáctý v řadě, 1974) i seriálech (Pan Tau, 1968–74; Byli jednou dva písaři, 1972). Poněkud problematické svědectví o jejích osudech a tvůrčí cestě podává Rudolf Mihola v knize Věra Ferbasová: nejen o smutném konci nejveselejší herečky (2003).