BALDOVÁ, Zdeňka
Zdeňka BALDOVÁ (* 20. 2. 1885 Česká Třebová, † 26. 9. 1958 Praha)
–
herečka; manželka divadelního režiséra a dramatika Karla Huga Hilara (1885–1935). Navštěvovala průmyslovou školu a současně studovala jazyky a hudbu. Její herecký talent se na samém počátku formoval v ochotnických spolcích Žižkovan a Pokrok, kde ji roku 1907 objevil a angažoval František Adolf Šubert (1849–1915), tehdy ředitel Městského divadla na Královských Vinohradech. Odtud přešla roku 1922 s manželem do Národního divadla, v jehož angažmá setrvala až do smrti. Nejprve hrála naivní dívky a milovnice a postupně byla obsazována především do komických rolí, které obohacovala hlubokou vřelostí, úspěšně vytvářela maloměšťácké a lidové typy: Fanka v Čapkově
Loupežníkovi, Tekla v Gogolově
Ženitbě, Polina v Gorkého
Nepřátelích, Dulská v
Morálce paní Dulské. První herecký vklad do filmu učinila v němém melodramatu
Neznámé matky (1921) a další zkušenost před kamerou získala až ve zvukové éře, když ztvárnila Ferdyšovu odvrhnutou milenku Irmičku v Kodíčkově adaptaci Langrovy div. komedie
Obrácení Ferdyše Pištory (1931). Po omezené paničce městského hejtmana (
J. Marvan) ve
Fričově zdařilé film. adaptaci Gogolova
Revizora (1933), vdavekchtivé vdově Nykysové v Cikánově veselohře
U nás v Kocourkově (1934) a paní domácí Krupkové, matce půvabné Márinky (
E. Hálková) ve Vávrově přepisu Jiráskovy novely
Filosofská historie (1937), zazářila v roli paní Junkové, ženy prostoduché a důvěřivé, žijící v naivních iluzích o světě a o svých ratolestech ve společenském dramatu
M. Friče Lidé na kře (1937). V dalších filmech z konce 30. a první poloviny 40. let ji už režiséři využívají spíše jen jako zavedenou postavu pro mnohdy stereotypní úlohy starostlivých matek (
Jarčin profesor, 1937;
Škola základ života, 1938;
Pacientka dr. Hegla, 1940;
Neviděli jste Bobíka?, 1944), zmatkářských manželek nepraktických mužů (
Poslední muž, 1934), rozšafných tetiček (
Anita v ráji, 1934;
Jarka a Věra, 1938;
Eva tropí hlouposti, 1939), vyjevených služebných a hospodyň (
Na Svatém kopečku, 1934;
Tři muži ve sněhu, 1936;
Kluci na řece, 1944), bytných (
Kdybych byl tátou, 1939) a pokryteckých, pomlouvačných a intrikánských měšťaček (
Mravnost nade vše, 1937;
Tetička, 1941). I v poválečném období nadále představovala manželky, matky, tety a tchýně (
Parohy, 1947;
Revoluční rok 1848, 1949;
Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952;
Zaostřit, prosím!, 1956;
Roztržka, 1956;
Váhavý střelec, 1956), ale některé její postavy dostávaly už dramatičtější a tragičtější rysy: Židovka Hedvika Kaufmannová v Radokově okupačním dramatu
Daleká cesta (1949), rozechvělá paní Hlubinová v Krškově melodramatu podle Šrámkovy hry
Měsíc nad řekou (1953). Největšího úspěchu dosáhla až na sklonku života ve dvou postavách, které zaujaly nebývalým rozpětím nálad a odstínů výrazů, navíc střídaných v komediální i vážné poloze, a to v titulní postavě majitelky činžáku, bezcitné ženy, despoticky vládnoucí svému okolí, v
Krejčíkově přepisu sociální tragikomedie Gabriely Zápolské
Morálka paní Dulské (1958), kde si zopakovala svou slavnou jevištní kreaci, a neméně působivý výkon předvedla v úloze vitální babičky Skořepové v Zemanově komedii
Páté kolo u vozu (1958). Krátce po udělení titulu Zasloužilá umělkyně (1953) byla jmenována Národní umělkyní (1955).