V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

DLOUHÝ, Vladimír

Vladimír DLOUHÝ (* 10. 6. 1958 Praha, † 20. 6. 2010 Praha)herec; bratr herce M. Dlouhého a životní partner herečky P. Jungmanové. Byl synem stavebního inženýra a bývalé prvoligové házenářky. K herectví se dostal vlastně náhodou, když si jej režisér K. Kachyňa vybral jako žáka šesté třídy za malého protagonistu své poetické film. adaptace románu australského spisovatele Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970). Ústřední role ochrnutého chlapce Adama, který díky své vůli a houževnatosti částečně překoná svůj handicap, aby si mohl splnit svůj největší sen – jízdu na koni, zásadně ovlivnila jeho profesní orientaci. Díky úspěchu tohoto filmu, k němuž přispěl svým bezprostředním výkonem, následovaly v rychlém sledu další dětské role, které se postupně měnily v postavy dospívajících chlapců, potýkajících se nejrůznějšími problémy jejich věku. K těm sympatickým patřil např. norský chlapec Jule Norge ve válečném dramatu Počkám, až zabiješ (1973), Jarda Duchoň v adaptaci románu Marie Majerové Robinsonka (1974) K. Kachyni, Ondra v Hanibalově příběhu Anna, sestra Jany (1975), německý hoch Tony v Jirešově snímku z období 1. světové války Ostrov stříbrných volavek (1976), Mirek Pivoňka zvaný Eifelák v Papouškově komedii Konečně si rozumíme (1976), pohraničník Tomáš Klíma v Matulově dětském příběhu Indiáni z Větrova (1979), Petr Budil, jenž sestrojí stroj času a spolu se svou dívkou (Z. Adamovská) jím odcestuje do roku 1946, v Rážově sci-fi komedii Něco je ve vzduchu (1980), či gymnazista Ondra v jiné fantastické komedii Milana Muchny Hop – a je tu lidoop (1977). Několikrát hrál postavy mladíků ocitajících se na zcestí díky špatnému vlivu svého okolí (Kvočny a Král, 1974; Osud jménem Kamila, 1974; Šestapadesát neomluvených hodin, 1977). Po neúspěšném pokusu o přijetí na průmyslovou školu stavební se šel učit zedníkem. Z popudu režiséra Petra Schulhoffa ale nakonec vystudoval herectví na pražské Státní konzervatoři (1980) a nastoupil do angažmá v Divadle Na zábradlí, kde vytvořil během svého jedenáctiletého působení řadu psychologicky náročných charakterů i romantických postav (mj. Zacharias Moirron v Bulgakovově Svaté Kabale, Eugenio v Della Portově Astrologovi, titulní hrdina Camusova Caliguly, Vágner ve Steigerwaldově Tatarské pouti, Alonso v Donu Juanovi, Olda v Havlově hře Largo desolato). Od roku 1991 hostoval v Divadle Bez zábradlí, Divadle v Řeznické (Raskolnikov ve Zločinu a trestu) a v roce 1997 se stal členem Divadla na Vinohradech (Arbenin v Maškarádě, Nero v Hubačově Hostině u Petronia, Tulák v Ze života hmyzu, Bedřich ve Vernisáži, Algernon Moncrieff v komedii Jak je důležité míti Filipa, Jago v Othellovi, král Jindřich II. v Tomáši Becketovi), v jehož souboru setrval až do své smrti. Bravurně zvládal celou škálu poloh, od zranitelných, ale vnitřně houževnatých mužů, až po niterně rozervané a charakterově pokřivené a zakomplexované jedince. Mimo svou domovskou scénu se představil také jako komediální herec v Rokoku (v roce 2001 nominován na Cenu Thálie za roli cynického dermatologa Larryho v konverzační tragikomedii Patricka Marbra Na dotek), v Divadle Kalich (mentálně retardovaný Elling v komedii Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství) a v Divadle Blaník (americký spisovatel Mathias Gold v kriminální tragikomedii Israela Horovitze Příliš drahá Mathilda). Souběžně s divadelní činností pokračoval nepřetržitě v účinkování před kamerou, kde se v 80. letech stal protagonistou několika filmů zcela odlišných žánrů: nadaný vysokoškolský student František v adaptaci románu Karla Misaře Periferie nazvané Poslední vlak (1982), barman Roman v Soukupově melodramatickém krimi Láska z pasáže (1984), mlynářův syn Janek v pohádce H. Bočana S čerty nejsou žerty (1985), český interbrigadista Miroslav Bouček v koprodukčním historickém velkofilmu Andreje Maljukova Věrni zůstaneme/Vernymi ostaněmsja (1988) a obkladač Luděk Krejza v Kopřivově psychologickém filmu Křížová vazba (1990). Po několikaletém útlumu zájem filmařů od poloviny 90. let znovu zintenzivněl, byť se jednalo o vedlejší úlohy – mj. novinář odsouzený na sklonku 50. let za velezradu a špionáž Luboš Příhoda v Bočanově politickém dramatu Bumerang (1996), psychiatr, úzkostlivě pečující o svůj vzhled a vedoucí pacienty k dodržování základních „civilizačních návyků“ v Zelenkově povídkové komedii Knoflíkáři (1997), rodinný přítel manželů Vítkových (L. Šafránková a O. Vetchý), který se na rozdíl od nich nestydí dělat za normalizace kariéru v Nikolaevově hořké komedii podle Vieweghova románu Báječná léta pod psa (1997), dotěrný ex-manžel Pavel v černé komedii I. Pavláskové Čas dluhů (1998), bezskrupulózní moderátor bulvární tv. show v Ondříčkově komedii Jedna ruka netleská (2003), šlechticův sluha Jost v Cieslarově historické sáze Krev zmizelého (2005), umírající designér Martin ve Vojnárově psychologickém snímku Ženy mého muže (2009) a bývalý policista v Jáklově provokativním thrilleru Kajínek (2010), který se promítal až po jeho smrti. Výkon, jaký předvedl ve vedlejší roli slizce intrikánského kostelníka Bártíka z Renčovy adaptace Koptova románu Hlídač č. 47 (2008), mu vynesl Českého lva. Jedinou hlavní rolí, kterou se v posledním dvacetiletí na plátně prezentoval, byla postava životního outsidera Tyčky v fotbalové komedii Jakuba Sluky Non plus ultras (2004). Řadu zajímavých hereckých příležitostí mu nabídla televize v desítkách inscenací různých žánrů (Mapa zámořských objevů, 1978; Cesta domů, 1978; Chvíle pro píseň trubky, 1979; Mezičas, 1981; Větrná setba,1982; Dotek ruky, 1984; Studentská balada, 1986; Sardinky aneb Život jedné rodinky, 1986; Případ Kolman, 1986; Bude řeč o penězích, 1988; Než poznáš první úsměv, 1989; Zálety koňského handlíře, 1991; Tvář za sklem, 1992; Pozůstalost, 1993; Divadelní román, 1994; Ruleta, 1995; Ex offo, 1999; Cestující bez zavazadel, 1999; Den, kdy nevyšlo slunce, 2001; Ta třetí, 2001; Město bez dechu, 2003; Malé velké gatě, 2006; Sněžná noc, 2008; Aljona, 2008; Vlna, 2008; Swingtime, 2006; Post bellum, 2009), v pohádkách (O labuti, 1982; O lesním království, 1986; Prstýnek bez kamínku, 1986;. Motovidla, 1987; Princezna Slonbidlo, 1990; Kdo dostane burák, 1990; O princi, který měl o kolečko víc, 1992; Omyl děda Vševěda, 1995; O sirotkovi z Radhoště, 1996; Bronzová koruna, 1997; Stříbrný a Ryšavec, 1998; O princezně z Rimini, 1999; Elixír a Halíbela, 2001; Pohádka o houslích a viole, 2005), bakalářských příbězích a v seriálech (Matka, 1975; Dobrá Voda, 1982; Dynastie Nováků, 1982; Sanitka, 1984; Bylo nás šest, 1985; Přejděte na druhou stranu, 1988; Druhý dech, 1989; Doktor z vejminku, 1982–83; Slavné historky zbojnické, 1985; Přísahám a slibuji, 1988; Případy poručíka Haniky, 1989; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; Laskavý divák promine, 1994; Hříchy pro diváky detektivek, 1995; Ďábel v Praze, 1996; Přízraky mezi námi, 2000; O ztracené lásce, 2001; Hraběnky, 2007). Jeho nejznámější tv. postavou však bezpochyby zůstane Petr Majer z pohádkových seriálů Arabela (1980) a Arabela se vrací (1990–93). Několikrát se před kamerou i na jevišti sešel se svým bratrem. Uplatňoval se v dabingu (propůjčoval hlas např. Tomu Hanksovi, Kevinu Costnerovi a Pierci Brosnanovi), kde získal Cenu Františka Filipovského (2009). Krátce po jeho předčasdné smrti publikovala Lenka Kohoutová knižní portrét Vladimír Dlouhý: muž v hlučné samotě (2010). Naposled si z bratrem zahrál dvojici detektivu v tv. filmu Domina (2010).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!