DIVÍŠKOVÁ, Nina
Nina DIVÍŠKOVÁ (* 12. 7. 1936 Brno)
–
herečka; manželka
J. Kačera a matka herečky Adély Kačerové (* 1976). Pochází z rodiny automobilového závodníka, letce a podnikatele (po znárodnění jeho firmy byl správcem provozu Moravského krasu) a taneční pedagožky Elmarity Divíškové (1910–2004). Po absolvování studia herectví na DAMU (1958) nastoupila prakticky s celým svým ročníkem do angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1959–65). Roku 1965 přešla s dalšími kolegy do Prahy do nově vzniklého Činoherního klubu, kde setrvala plný třicet pět let (Dora Dulebová v Camusových
Spravedlivých, první dáma ve
Smočkově Bludišti, Svatava v
Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho, Milada ve hře Aleny Vostré
Na koho to slovo padne, Charlotta ve
Višňovém sadu, Vasilisa v Gorkého dramatu
Na dně, Ruth v Pinterově
Návratu domů, Jelena ve
Strýčku Váňovi, paní Pasqua v
Poprasku na laguně, Arkadinová v
Rackovi, Mariška v
Rodině Tótů, Elizabeth Peachumová v Havlově
Žebrácké opeře,
Bitva na kopci). V současné době hostuje v Divadle v Řeznické (
Premiéra mládí,
Kráska z Leane), CD 94 (
Den matky,
Tartuffe), Dejvickém divadle (
Příběhy obyčejného šílenství), Divadle Na prádle, Švandově divadle a Městském divadle Příbram. Od mládí dávala před naivkami přednost postavám charakterním a dramatickým ať již komediální, nebo tragické povahy, které vykresluje v ostrých rysech a jakoby ráznými tahy. Bohužel film, se kterým spolupracuje od poloviny 60. let, jí zatím nedal příliš mnoho šancí rozvinout tyto přednosti. Jako první z filmařů ji oslovil
E. Schorm, když jí svěřil úlohu pacietky psychiatrického ústavu v psychologickém dramatu
Návrat ztraceného syna (1966). Zaujala úlohou vdavekchtivé Kataríny, nejstarší z osmi dcer šenkýřky (
H. Slivková), ve féerii slov. režiséra Ela Havetty
Slávnosť v botanickej záhrade (1969). Se svým mužem
J. Kačerem vytvořila ústřední mileneckou dvojici v závěrečné povídce
Noc v hotelu z Hoblova triptychu
Velká neznámá (1970). Veskrze zápornou postavu zdařile vystihla v úloze vyděračky s jedem Otýlie v
Herzově dramatu podle Grinovy novely
Morgiana(1972). Většinou se však na plátně objevovala v menších rolích učitelek (
Zázračný hlavolam, 1967;
Pátek není svátek, 1979) a manželek, jejímiž partnery byli např. J. Hálek (
Den sedmý – osmá noc, 1969),
V. Menšík (
Pět mužů a jedno srdce, 1971),
J. Faltýnek (
Zrcadlo pro Kristýnu, 1975),
R. Brzobohatý (
Oddechový čas, 1977),
K. Augusta (
Smrt talentovaného ševce, 1982),
J. Satinský (
Prodavač humoru, 1984),
M. Labuda (
Žebrácká opera, 1991) a
S. Zindulka (
Poslední vlak, 2007). Neminuly ji ani úlohy matek a posléze i babiček (
Vlčí bouda, 1987;
Hranice stínu, 1996;
Kytice, 2000;
Experti, 2006;
Nestyda, 2008;
Anglické jahody, 2008), kterým vévodí její afektovaná matka hlavního hrdiny (
I. Trojan) a manželka bývalého komentátora socialistických filmových týdeníků (
M. Krobot) ze Zelenkovy tragikomedie
Příběhy obyčejného šílenství (2005). Za tuto postavu, ve které již předtím excelovala na jevišti Dejvického divadla (nominace na Cenu Thálie 2001) a se stejným zaujetím ji přenesla na film. plátno, byla nominovaná na Českého lva. Obdobné typy starostlivých žen ztvárňuje na tv. obrazovce v inscenacích (
Všichni moji synové, 1961;
Živá šachovnice, 1963;
Rozhovory, 1969;
Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, 1972;
Počítání oveček, 1981;
Petra a Pavla, 1983;
Sardinky aneb Život jedné rodinky, 1986;
Milionová láska, 1988;
Takový slušný člověk, 2002;
Nekonečná neděle, 2003;
Stříbrná vůně mrazu, 2005), pohádkách (
Kde bydlí štěstí, 1987;
Františka aneb O zelených svících a Černé Matce Boží, 1998;
O ševci Ondrovi a komtesce Julince, 2005;
O Voděnce, 2005) a příležitostně i v seriálech (
Vlak dětství a naděje, 1985;
Chobotnice z II. patra, 1986;
Přejděte na druhou stranu, 1988;
Pražský student, 1990;
Dlouhá míle, 1989;
Josef a Ly, 2004;
Ulice, 2005;
Hraběnky, 2007;
Vyprávěj, 2009). Vedle aktivního herectví se věnuje pedagogické činnosti na Vyšší odborné škole herecké a vede dramatický kroužek na Základní škole v Butovicích. Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočil George Agathonikiadis pro cyklus ČT
Neobyčejné příběhy (2010).
