V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

DÍTĚTOVÁ, Jana

Jana DÍTĚTOVÁ vl. jm. Kalabzová (* 7. 10. 1926 Plzeň, † 9. 11. 1991 Praha)  – herečka; bývalá manželka filmového režiséra Vladimíra Vlčka (1919–1977) a herce J. Vinkláře, matka výtvarníka Jakuba Vinkláře (* 1955). Vyrůstala v rodině hospodského. Div. budoucnost v ní od malička cílevědomě pěstovala matka. Navštěvovala baletní školu a hrála dětské role v Městském divadle v Plzni (pohádky a operety). Když jí bylo deset let, rodina se přestěhovala do Prahy. Studovala gymnázium Elišky Krásnohorské a jako třináctiletá byla přijata do Herecké školy E. F. Buriana (1940–41). Po likvidaci Burianova divadla hostovala v Komorním divadle (1941) a do konce okupace pak vystřídala angažmá v Městském divadle v Kladně, pražském Intimním divadle a Městském divadle na Královských Vinohradech, působícím tehdy v Karlíně. Po osvobození se vrátila krátce k Burianovi do obnoveného D 46 (1945–46), následně byla členkou souborů Československého filmu a Divadla státního filmu a roku 1951 natrvalo zakotvila v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde působila až do počátku 90. let. Byla významnou charakterní herečkou, vyznačující se hlubokým vnitřním prožitkem a emocionálním projevem, v němž v zájmu co největší plasticity ztvárňovaných postav využívala širokou paletu hereckých prostředků: intonaci, uměřenou, ale přesnou mimiku, gesta a držení těla. Na jevišti prošla od dívčích postav naivek a lyrických úloh (Mirandolina, Hrátky s čertem, Strakonický dudák, Loupežník) k rolím zralých hrdinek s dramatickým citovým konfliktem i tragikomickým charakterem (Višňový sad, Othello, Idiot, O myších a lidech, Komedie o umučení, Možná je na střeše kůň, Hodina lásky). Ve filmu se poprvé objevila jako dcera drožkáře Šourka (J. Plachta) v Cikánově komedii Karel a já (1942). Postava Boženky, slovansky půvabného, veselého a dobrosrdečného děvčete, nejenže potvrdila její komediální talent, ale nadlouho typově předurčila její další postavy. Z těchto rolí vyniká zejména naivní učednice na prodavačku Boženka ve Vávrově dramatu Šťastnou cestu (1943), sedlácká dcerka Baruška Sochorová v komedii M. Friče Prstýnek (1944) a prodavačka Věra Fabiánová v jiné Fričově komedii Polibek ze stadionu (1947). Počátkem 50. let se stala vyhledávanou představitelkou uvědomělých dívek a žen bojujících za lepší zítřky a sociální spravedlnost, a to jak v budovatelských filmech ze současnosti (Bylo to v máji, 1950; Dovolená s Andělem, 1952), tak i – a to mnohem častěji – ve filmech falšujících historii (Zocelení, 1950; Anna proletářka, 1952; Psohlavci, 1955). Až ve druhé polovině dekády se jí naskytlo několik neschematických, psychologicky složitějších postav: do sebe uzavřená ošetřovatelka Maruna v Kadárově a Klosově psychologickém dramatu Tam na konečné (1957) a celní úřednice Tonka v Krškově dramatu Cesta zpátky (1958). Koncem desetiletí se však bohužel ve filmu na dlouhou dobu odmlčela. V 60. letech pro ni jedinou roli (zato významnou) našel Jaromil Jireš v tragikomedii podle Kunderova románu Žert (1968). V postavě rozhlasové novinářky a bývalé svazačky Heleny Zemánkové vytvořila výmluvný portrét nešťastné, fyzicky odkvétající ženy, která se citově upne na hlavního hrdinu (J. Somr), aniž by tušila, že pro něj byla pouze objektem nezdařené pomsty jejímu manželovi, který byl před lety původcem hrdinova tragického životního osudu. Přijetí této role znamenalo zároveň ironický odkaz na hereččiny dřívější postavy svazaček. Od roku 1972 hrála již jen vedlejší a epizodní role stárnoucích žen, manželek (Návraty, 1972; Plavení hříbat, 1975; Rozdělení, 1976; Sny o Zambezi, 1982; Prodloužený čas, 1984), věcných a praktických matek mladých hrdinek (Jakou barvu má láska, 1973; Evo, vdej se!, 1983) a posléze babiček, většinou v průměrných či podprůměrných filmech. Výjimkou byla energická zdravotní sestra Žofka Šimonová ve Vláčilově psychologickém příběhu Dým bramborové natě (1976) podle Říhova románu Doktor Meluzin. Kuriózní roli ženského cyborga jménem Carmen jí nabídl L. Rychman v nezdařené sci-fi komedii „Babičky dobíjejte přesně!“ (1983). Diváci si z tohoho období její tvorby ale připomínají především její rázné babičky v pohádce H. Bočana S čerty nejsou žerty (1984) a v tv. rodinných komediích Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Byť v divadle vytvořila dlouhou řadu složitých postav, film jí až na malé výjimky podobně výrazné role bohužel odepřel. Pravidelně se uplatňovala v televizi ve filmech a isncenacích (Příběh starý deset let, 1961; Konec velké epochy, 1966; Souboj, 1969; Blázinec v prvním poschodí, 1969; Ten kůň musí pryč, 1975; Sázka pro dva, 1977; Případ Platfus, 1985; Naděje má hluboké dno, 1988), pohádkách (mj. Jak se Mette chtěla stát královnou, 1968; Zlatá přadlena, 1975; Honza a drak, 1987; O kouzelné šišce, 1989) a seriálech (Rodina Bláhová, 1989; Hostinec „U koťátek“, 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Arabela, 1979; Dynastie Nováků, 1982 a Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1985), ale také rozhlase a dabingu. Laureátka Státní ceny (1951) a nositelka titulu Zasloužilá umělkyně (1967). Díky shodě jmen a častému partnerskému setkávání na jevišti i před kamerou se Z. Dítětem byli oba umělci mylně považováni za příbuzné, ne-li dokonce za sourozence. O jejích pohnutých osudech podal subjektivní svědectví její syn Jakub Vinklář v knize Jana Dítětová: vzpomínky z lásky (1998).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!