DÍTĚ, Zdeněk
Zdeněk DÍTĚ (* 19. 11. 1920 Praha, † 11. 12. 2001 Kralupy nad Vltavou)
–
herec. Vystudoval reformované reálné gymnázium v Praze 9 a po absolvování abiturientského kursu obchodní akademie se stal účetním saldokontistou u špeditérů. Záliba ve fotografování, div. masce a líčení ho přivedla k divadlu. Za okupace si osvojil základy herectví u
L. Skrbkové a vzdělání si doplnil kursem hereckého líčení u herce M. Lišky. Roku 1941 začínal v umělecké skupině Ruch. První jevištní zkušenosti ještě při zaměstnání sbíral v kabaretně-poetickém avantgardním divadélku Větrník (1943–44), kde s velkým ohlasem vytvořil konferujícího pana Ponrepa a pistolníka Krvavého Grimpa v Brdečkově parodii
Limonádový Joe. Díky úspěchu získal angažmá v Městském divadle na Vinohradech, které tehdy hrálo v Karlíně (1944–45). Po osvobození působil dvě sezony v souboru E. F. Burianova D 46 (
Romeo a Julie,
Láska, vzdor a smrt,
Máj) a roku 1948 se vrátil do Městského divadla na Královských Vinohradech, respektive Ústředního divadla československé armády. Od roku 1958 až do svého odchodu do důchodu (1981) byl členem Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (
Sen noci svatojánské,
Višňový sad,
Někdo zvoní,
Dva na koni, jeden na oslu), kde i potom vystupoval na částečný úvazek do roku 1989. S filmováním se pracovně obeznámil díky účinkování v komparsu a jako mladý, štíhlý a pohledný brunet, který disponuje výrazným citem pro komiku, brzy povýšil do hlavních milovnických postav, jimiž se proslavil v několika poválečných filmech. První velkou roli zhýčkaného a vzpurného knížete Roberta, který se chce proti vůli své matky (
V. Fabianová) oženit s prostou vesnickou dívku (
J. Dítětová) a netuší, že je to jeho nevlastní sestra, získal v komedii
M. Friče Prstýnek (1945), uvedené na sklonku války.
M. Frič mu svěřil ryze komediální roli zubaře Jana Vaněčka v další své komedii
Polibek ze stadiónu (1948), kde vytvořil opět s
J. Dítětovou ústřední dvojici, jejíž milostný vztah vznikl z náhodného polibku, který si dali z radosti nad vítězstvím našeho hokejového mužstva v mistrovství světa 1947. Znovu pod vedením
M. Friče ztělesnil ušlechtilého houslistu Pavla Sedloně v parodii
Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). Okouzlil rovněž v úloze hudebně nadaného studenta Tomáše Křepelky v Radokově hudební komedii
Divotvorný klobouk (1952) a jako zahradník v Zemanově pohádce
Byl jednou jeden král… (1954). Hrál také v dramatech o historických událostech a osobnostech (
Revoluční rok 1848, 1949;
Z mého života, 1955), s tematikou protinacistického odboje (
Hrdinové mlčí, 1946;
Hra o život, 1956) a ze současnosti, často s kriminálními a dobrodružnými zápletkami, které řešil jako příslušník bezpečnosti nebo policie (
V trestném území, 1950;
Severní přístav, 1954;
Punťa a čtyřlístek, 1955;
Černá sobota, 1960;
Alibi na vodě, 1965;
Transit Carlsbad, 1966;
Smrt černého krále, 1971). Často se objevoval ve vojenské uniformě (
Ztracená stopa, 1953;
Tanková brigáda, 1955;
Ukradená vzducholoď, 1966;
Výstřely v Mariánských Lázních, 1973;
Osvobození Prahy, 1976). Od počátku 60. let byl hojně obsazován, nezřídka v komediích, do menších postav ředitelů a náměstků podniků, institucí a škol (
Bylo čtvrt a bude půl, 1968;
Světáci, 1969;
Velká neznámá, 1970;
Dívka na koštěti, 1971;
Adéla ještě nevečeřela, 1977; „
Já to tedy beru, šéfe…!“, 1977;
Jen ho nechte, ať se bojí, 1977;
Pátek není svátek, 1979;
V podstatě jsme normální, 1981;
Lucie, postrach ulice, 1984), funkcionářů a činovníků (
Komedie s Klikou, 1964;
Božská Ema, 1979), když naposled na film. plátně byl starostou v adaptaci knihy Oty Pavla
Smrt krásných srnců 1986. Velmi plodná a dlouholetá byla jeho spolupráce s televizí, kde dokonce v jejích počátcích půl roku působil jako hlasatel. Účinkoval v řadě estrád a zábavných pořadů, hrál v inscenacích a filmech (
Seňka dezertér, 1958;
Tanec kolem družice, 1959;
Tržiště senzací, 1961;
Dobráci, 1964;
Hoře z rozumu, 1966;
Svatební cesta, 1966;
Inzerát, 1967;
Sedm žen Alfonse Karáska, 1967;
Medvěd pro hosta, 1974;
Na shledanou v lepších časech, 1974;
O chudém královstvíčku, 1979) a zejména v seriálech (
Rodina Bláhova, 1959;
Babiččina krabička, 1966;
Sňatky z rozumu, 1968;
Hříšní lidé Města pražského, 1968–69;
Pan Tau, 1969–74;
30 případů majora Zemana, 1974–79; Nemocnice na kraji města, 1977;
Lucie, postrach ulice, 1980;
Malý pitaval z velkého města, 1982;
Dynastie Nováků, 1982;
Bambinot, 1984;
Panoptikum Města pražského, 1986;
Gagman, 1987;
Případ pro zvláštní skupinu, 1989;
Wolfgang A. Mozart, 1991;
Náhrdelník, 1992). Výrazně se uplatňoval v dabingu. Díky shodě jmen a častému partnerskému setkávání na jevišti i před kamerou s
J. Dítětovou byli oba umělci mylně považováni za příbuzné, ne-li dokonce za sourozence. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993). Přes dobovou popularitu žil na sklonku života v chudobě a zapomnění a nakonec zemřel v ústavu pro dlouhodobě nemocné.
