V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŽILKOVÁ, Veronika

Veronika ŽILKOVÁ provdaná 2. Navrátilová (* 16. 10. 1961 Praha)herečka; dcera flétnisty a hudebního pedagoga Václava Žilky (1924–2007), vnučka operního zpěváka-tenoristy Miloslava Jeníka (1884–1944), bývalá manželka reklamního režiséra Jiřího Hanycha (* 1958) a současná manželka herce M. Stropnického, matka modelky a příležitostné herečky A. Hanychové. Od dětství hrála na flétnu a za gymnaziálních studií vystupovala ve folklorním tanečním a pěveckém souboru Chorea Bohemica. Zatímco dva starší sourozenci vyrostli pod vedením otce v profesionální muzikanty, Veronika to po maturitě zkusila na FF UK (studium psychologie), kterou však již po 1. semestru opustila a stala se posluchačkou herectví na DAMU (původně se chtěla zaměřit na lidový tanec). Od 2. ročníku hostovala v Činoherním klubu (Rodina Tótů) a Hudebním divadle v Karlíně (muzikál Pohádka mého života). Po ukončení školy (1985) hrála krátce v Divadle na Vinohradech, ale kvůli mateřským povinnostem zvolila svobodné povolání. Nyní je členkou Činoherního klubu (Letní byt, Třetí zvonění, Portugálie, Deskový statek, Sex noci svatojánské), ale účinkuje i na jiných pražských scénách: Divadlo Na Jezerce (Nadílka), Divadlo Broadway (Ginger a Fred). Pod režijním vedením M. Stropnického vytvořila ústřední ženské role ve třech žánrově zcela odlišných hrách: hereckou divu Adinu, titulní hrdinku stejnojmenné hry Mileny Jelínkové (Divadlo na Vinohradech), Lízu Prestonovou v konverzační komedii W. D. Homea Kachna na pomerančích (Divadlo Palace) a Gelsominu v dramatizaci Felliniho filmu Silnice (Klicperovo divadlo v Hradci Králové). Subtilní dívčí postava a celkový půvab křehké blondýnky ji nadlouho připoutaly k rolím vitálních, nesentimentálních naivek, mnohdy zraňovaných a osudem zkoušených dívek a mladých žen, které však v kritických okamžicích dokáží projevit nezvyklou sílu citu a pevnost charakteru. Postupně repertoár rozšířila o další typy postav dramatického i komediálního ladění: ženy veselé, temperamentní a činorodé, vášnivé, mateřsky zodpovědné a přemýšlivé, ale také sobecké a požitkářské, skrývající zlou povahu pod slupkou půvabu a svůdnosti. Herecké možnosti prověřovala už od studentských let před kamerou paralelně v televizi a ve filmu. Křest na film. plátně si odbyla v epizodce Svobodova psychologického dramatu Dívka s mušlí (1980). Výrazně na sebe upozornila až dvěma hlavními postavami současných dívek s neujasněnými vztahy. V situační komedii Štěpána Skalského Když rozvod, tak rozvod (1982) tvořila s J. Čenským mladší ze dvou ústředních manželských párů Provazníkových, procházejících rodinnou krizí. Režisér Otakar Fuka jí svěřil v situační komedii Samorost (1983) titulní úlohu lehkomyslné Evy, dcery z prvního manželství vysokoškolského docenta etiky Pavla Šťastného (M. Lasica), jehož bezohlednou a amorální suverenitu přivedla na sám okraj etických norem jím hlásaných. Následující film. hrdinky zpodobnila v historických kostýmech jako dcera J. A. Komenského (L. Chudík) Dorotka ve Vávrově životopisném portrétu Putování Jana Amose (1983), jako předčasně zesnulá dcera skladatele Leoše Janáčka (L. Munzar) Olga v Jirešově biografickém dramatu Lev s bílou hřívou (1986) a jako Lori Šonková, osudová láska básníka Máchy (J. Schwarz) ve Vláčilově poetickém filmu Mág. (1987). Partnerkou J. Schwarze byla i v Balíkově autobiografickém filmu Narozeniny režiséra Z. K. (1987), kde ztělesnila nešťastně zamilovanou telefonistku z film. ateliérů zvanou Pomněnka. Hudební dispozice uplatnila v úloze flétnistky Hedy, učitelky LŠU ve Flídrově společensko-psychologické moralitě z maloměstského prostředí Tichý společník (1988). Od počátku 90. let představuje ve filmech nejčastěji vyhraněné typy moderních mladých žen, manželek a matek. Na manželku nerozhodného a smolařského sociologa Oskara Končeka (V. Vydra nejml.) z tragikomedie slov. režiséra Miloslava Luthera Skús ma objať (1991) navázala postavou manželky starožitníka Bureše (A. Hryc) v Soukupově kriminální komedii Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu (1992). V Růžičkově hořké satiře Hotýlek v srdci Evropy (1993) jako brýlatá energická slečna Anna Běhounková obětavě pomáhá nepraktickému Čechoameričanovi Otíkovi (M. Donutil) z trablů spojených s restitucí bývalého rodinného majetku. Její kvality charakterní herečky, schopné citlivě a přesvědčivě vyjádřit tragický rozměr postavy, patřičně zhodnotil na film. plátně teprve režisér Vladimír Michálek, když ji učinil ženskou protagonistkou svého melancholického dramatu na motivy Demlovy knihy Zapomenuté světlo (1996). Za výkon v psychologicky náročné roli Marjánky Lebedové, umírající manželky družstevníka Francka (P. Kavan) a matky tří dětí, do níž je platonicky zamilovaný odvážný farář Holý (B. Polívka), získala po zásluze Českého lva. S bolestným traumatem se vyrovnává také její hrdinka Švankmajerova komediálního hororu Otesánek (2000), paní Boženka Horáková, která s manželem (J. Hartl) zoufale touží po dítěti, které z její strany nemohou mít. Když muž jednou přinese domů pařez vzdáleně připomínající děcko, vzplane paní Horáková ke kusu dřeva mateřskou láskou, až pařez posléze ožije. Místo radosti však „rodičům“ přinese záhubu. Odlišného druhu byla poetika jiného, osobitě stylizovaného filmu, psychedelické féerie O. Schmidta Eliška má ráda divočinu (1999), kde naopak ztvárnila smyslnou barmanku Hedviku svádějící stárnoucího ženatého plavčíka a varietního umělce Marčéla (B. Polívka). Ženu ještě pochybnějších mravů jí přinesla úloha prostitutky v Michálkově nízkorozpočtovém Andělu Exit (2000). Smutný život vede rovněž její osamělá a citově strádající závodní lékařka Dáša Zíbrtová z Polesného adaptace Páralova románu Milenci & vrazi (2004). Vedle postav matek malých a dospívajících děvčat, které vytvořila ve filmech Věry Šimkové-Plívové Kruh (2001) a Marcela Bystroně Po hlavě do prdele (2006), zpodobnila dokonce nadpozemskou bytost Svatou Veroniku v pohádce J. Stracha Anděl Páně (2005). Zato v další pohádce Dvanáct měsíčků (2010), kterou pro ostravské studio ČT natočil Karel Janák, jí připadla úloha macechy. Od začátku herecké kariéry jí diváckou oblibu zaručuje hlavně účinkování na tv. obrazovce v celé řadě inscenací, her a filmů (Ale je ženatý, 1982; Její pastorkyňa, 1983; Berete se dobrovolně, 1984; Ve službě, 1984; Kus života, 1985; Můj obchod se psy, 1986; Země úsměvů, 1986; Sardinky aneb Život jedné rodinky, 1986; Otmar čeká spojku, 1987; Naděje má hluboké dno, 1988; Útěk ze seriálu, 1988; Smrt v kruhu, 1989; Kdo dostane burák, 1990; Den D Dáši B, 1990; Bubáci pro všední den, 1995; Vše pro firmu, 1998; Poklad pana H., 1998; Deník šílené manželky, 2001; Jiný člověk, 2003) a v neméně hojném počtu pohádek (Až já budu královna, 1984; Pták Žal, 1985; O Háderúnovi a víle Elóře, 1986; Blankytná pohádka, 1986; Paní Liška, 1987; Sedm sestřiček, 1988; Jak si pan Pindejs kupoval od kocoura sádlo, 1996; Křesadlo, 2004). Největší popularitu však dosáhla díky kreacím v seriálech (Doktor z vejminku, 1982–83; My všichni školou povinní, 1984; Pátá stanice, 1984; Druhý dech, 1989; Detektiv Martin Tomsa, 1992; Co teď a co potom?, 1991; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; Přítelkyně z domu smutku, 1993; Život na zámku, 1995; Hospoda, 1995–96; Hotel Herbich, 1999; To jsem z toho jelen, 2000; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 2000; Šípková Růženka, 2001; Náves, 2005; Ulice, 2005–07; Škola Na Výsluní, 2006; Ošklivka Katka, 2008; Soukromé pasti, 2008; První krok, 2009; Škola pro život, 2009; Vyprávěj, 2009; Cukrárna, 2010). V překvapivé poloze excentrické až pitvořivé komiky bavila diváky televize Nova jako spoluautorka a herecká protagonistka parodistického pořadu Tele Tele (2000–07), který připravovala společně s M. Suchánkem, Richardem Genzerem a J. Cardou. Od září 2008 uváděla na televizi Prima vlastní talk show Pustit žilou. Spolu s manželem M. Stropnickým uspořádala knihu povídek 2 v 1 (2007).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!