V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ZINKOVá, Viola

Viola ZINKOVá (* 15. 6. 1925 Praha)  – herečka; dcera pražského knihkupce, nakladatele a antikváře Karla Zinka (1889–1975) a bývalá manželka divadelního režiséra Jana Grossmana (1925–1993). Její vztah k divadlu se utvářel pod vlivem otce, velkého obdivovatele tohoto umění. Herecky se nejprve vzdělávala na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře a po absolutoriu (1946) pokračovala ještě čtyři semestry na původně plánované dvouleté div. škole. Po reformě div. školství, kdy se definitivně konstituovala čtyřletá výuka na DAMU, školu, podobně jako většina jejích spolužáků, opustila. Roku 1948 měla nastoupit angažmá v Ostravě, z rodinných důvodů však nakonec zvolila bližší působiště, a to Městské divadlo v Mladé Boleslavi, odkud ani ne po roce odešla do Státního divadla v Brně, kde pracoval její tehdejší manžel J. Grossman jako dramaturg činohry. Zdejší repertoár jí během šesti sezon poskytl hojně úkolů ve značném rozpětí. Vedle komediálně temperamentních poloh prokázala svůj emocionálně bohatý herecký potenciál v komplikovanějších dramatických a tragických postavách, které modelovala se zřetelnými prvky lyrismu (Maryša bratří Mrštíků, Julie v Romeovi a Julii, titulní hrdinka dramatizace Tolstého Anny Kareninové). Roku 1955 se stala členkou pražského divadla D 34 (Lora v Dykově Krysaři, Polly v Brechtově Žebrácké opeře), které roku 1959 opustila a rok zůstala ve svobodném povolání. V tu dobu zintenzivněla její externí spolupráce s rozhlasem, především na inscenacích dramatických her. Po proměně bývalého D 34 v Divadlo E. F. Buriana se na pražskou scénu roku 1960 vrátila a v souboru setrvala až do odchodu do penze (1988). V řadě postav a režisérských koncepcí osvědčila tvárnost svého hereckého projevu a typu od groteskně a absurdně stylizovaných kreací (Apolonie Streuliová v Durrenmattově Franku V., královna Markéta v Ionescově dramatu Král umírá) přes portréty vnitřně rozporuplných charakterů, někdy až tragických dimenzí (lady Anna v Shakespearově Richardu III., Olga ve Třech sestrách, Mara v Claudelově Zvěstování Panně Marii, Marta v Camusově Nedorozumění), ale i citového a duševního bohatství (Taťána v Puškinově Evženu Oněginovi), až po hrdinky vitálního a jadrného ženství v komediálním repertoáru (paní Hošková ve Veselých paničkách windsorských, Dolly Smithová ve Wilderově Dohazovačce). Bohužel, český film nikdy nedokázal zhodnotit její možnosti, i když debutovala ještě jako studentka postavou dcery obchodníka Krofty (B. Záhorský) Ireny ve Weissově dramatu Dravci (1948). V Radokově okupačním dramatu Daleká cesta (1949) měla jen epizodku vězenkyně terezínského ghetta, ale už v krátkém satirickém snímku Vladimíra Síse O kolečku, peru a vařiči (1950) hrála hlavní roli maminky Onderkové. Poté ji ale čekaly opět jen epizodky: průvodčí (Honzíkova cesta, 1956), dělnice v tiskárně (Kruh, 1959), havířské ženy s nemocným dítětem (Dařbuján a Pandrhola, 1959). Postupně se její roličky zvětšily a získaly i jména. V Blumenfeldově kriminálním dramatu Tereza (1961) ztělesnila pohřešovanou manželku referenta Čechofrachtu Bernarda (V. Ráž), kterého vyšetřovatelé nakonec odhalí jako vraha své ženy Hildy. Ženskou protagonistkou jménem Tomková byla v adaptaci Drdovy povídky Nenávist (1960), kterou natočil posluchač FAMU H. Bočana a jež byla do kin uvedena s dalšími dvěma drdovskými povídkami (všechny z knihy Němá barikáda) jeho spolužáků v triptychu nazvaném podle prostřední epizody Zdenka Sirového Hlídač dynamitu (1963). Režisér J. Krejčík ji obsadil do menší úlohy majitelky domku a svědkyně Mařenky v povídce Příběhy sňatkového podvodníka z čapkovského diptychu Čintamani & podvodník (1964). Po roličce kantýnské Helenky z Gajerovy tragikomedie Jak se zbavit Helenky (1967) nadlouho zmizela z očí film. diváků, kteří pak maximálně slýchali v kinech její hlas, který propůjčovala jiným kolegyním (Valerie a týden divů, 1970; Ostrov stříbrných volavek, 1976). Znovu se na plátně připomněla jako kamelotka Jana v Brynychově smutné komedii ze současného Žižkova Poločas štěstí (1984) a poté jako hospodská (v partnerské dvojici s B. Ličmanem) v Tycově poetickém filmu Vojtěch řečený sirotek (1989). Bohužel ani kinematografie po roce 1989 její potenciál nedokázala využít, a tak se její filmografie rozrostla jen o dvě role: babičky ve Zdivočelé zemi (1997) H. Bočana a staré venkovanky v Chlumského okupační komedii Stůj, nebo se netrefím(1998). Mnoho šancí jí nedala ani televize (Chvíle rozhodnutí, 1961; Jana Eyrová, 1972; Veselé windsorské paničky, 1974; pohádka Jak Jaromil ke štěstí přišel, 1982; Narcisový dům, 1994; Svědectví, 1997; 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem, 2005). Účinkovala také ve filmech FAMU (Život, 1956; Hledání modrého tónu, 1980), ale zejména se uplatnila v rozhlase, kde vytvořila mnoho rolí z klasického českého i světového repertoáru. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Cenu Františka Filipovského (2001). Její hlas se většině diváků – malým i odrostlým – vybaví, když si vzpomenou na dnes už klasický animovaný film Jak krtek ke kalhotkám přišel (1957). Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočil Václav Křístek pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1995).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!