V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ZÁZVORKOVÁ, Stella

Stella ZÁZVORKOVÁ (* 14. 4. 1922 Praha, † 18. 5. 2005 Praha)herečka, dcera architekta Jana Zázvorky (1884–1963), sestra architekta, filmového a televizního scénografa Jana Zázvorky ml. (1914–1991) a bývalá manželka herce M. Kopeckého. Vyrůstala na Letné v umělecky orientované rodině (matka byla módní návrhářka). Vystudovala nižší gymnázium, kde jí profesor matematiky doporučil, aby šla raději „ke komedii“. Při přijímací zkoušce na konzervatoř však neuspěla a na přání rodičů studovala anglickou internátní školu, kde si osvojila i další jazyky. Touha po divadle ji přivedla do Herecké školy E. F. Buriana při divadle D 39 (1939–40), kam chodila spolu s kamarádem od dětství V. Brodským. Za okupace hrála v Pražském dětském divadle M. Mellanové (1941–44) a po válce prošla řadou pražských scén: Větrník (1945–46), Divadlo satiry v Umělecké besedě (1946–48), Realistické divadlo (1949–50) a Armádní umělecké divadlo, respektive D 34 (1950–55). Když se postavil do čela Divadla satiry J. Werich (1955), angažoval ji pro svůj soubor, přejmenovaný roku 1957 na Divadlo ABC, s nímž přešla do svazku Městských divadel pražských (1962), kde vytrvala až do roku 1993 (od roku 1985 na poloviční úvazek). Vytvořila tu množství postav a nevyhýbala se ani menším rolím. Většinou se objevovala v komediálním repertoáru, a i když zjevně měla předpoklady pro vnitřně složité charaktery, tyto role ji prakticky míjely. Bravurně zvládala různé polohy komediálního žánru od Molièra až po díla moderních autorů domácích i světových. Jejího komického talentu si vysoce cenil J. Werich, který ji označoval za jednoho z mála českých ženských klaunů. Na jevišti vynikla jako Célie v Domnělém paroháči, Tornado Lou v Brdečkově parodii Limonádový Joe, Elisabeth v Těžké Barboře, maminka v Blažkově Třetím přání, Mastilka v Tylově Fidlovačce, Tekla z Gogolovy Ženitby, Lýdia z Purpurového ostrova, paní Vogelová ve Frankově Bouři ve sklenici vody, Melanie v Panu Hamilkarovi, paní Paddyová ve hře Podivná paní Savageová, Vachová v Hrubínově Srpnové neděli, Ona v Arbuzovově Staromódní komedii (excelovali v duetu se S. Benešem) či sestra v Horníčkově Třinácté sestře a k posledním kreacím patří Coco Pinchrdová ve Feydeauově hře Ten, kdo utře nos (1991), paní Boylová v detektivce Agathy Christie Past na myši (1996) a Marie Terezie v div. fantazii Gustava Skály Milá máti, milá dcero (2000). Hraní se nevzdala ani v pokročilém věku, kdy ji sužovaly různé choroby. Do povědomí se zapsala jako komediální herečka s výbušným temperamentem, jadrným projevem a půvaby plnoštíhlých a poté korpulentních tvarů, jako představitelka vitálních prostořekých ženských, nesnesitelných semetrik, klepen, razantních a hašteřivých manželek, nedůtklivých paniček, zvědavých sousedek či nepříjemných úřednic, ale i dobrosrdečných maminek a laskavých a vědoucích babiček. Vyplnila tak kategorii tělnatých a výřečných žen mateřského typu, jaké v předválečném filmu úspěšně zosobňovaly A. NedošinskáB. Kysilková. Film využíval její typ od poloviny 50. let. Ale debut před kamerou měla už ve Vávrově filmu Šťastnou cestu (1943), kde se mihla jako prodavačka v Bílé labuti. Spolupracovala snad se všemi tvůrci české film. komedie od M. Friče přes Bořivoje Zemana, J. Macha, O. Lipského, Václava Vorlíčka, Z. Podskalského a Petra Schulhoffa až po Jana Hřebejka a byla v nich partnerkou řady předních komediálních herců, nejen generačních vrstevníků. Sporadicky hrála ve filmech dramatických, jako byly Větrná hora (1955), Tam na konečné (1957), To byla noc (1957), Škola otců (1957), První a poslední (1959), Třicet jedna ve stínu (1965). Někdy jí připadly i zcela okrajové role či jen anonymní epizody průvodčích (Spadla s měsíce, 1961; Dva z onoho světa, 1962; Táto, sežeň štěně, 1964), domovnic (Příběh dušičkový, 1964), trafikantek (Anička jde do školy, 1962), paniček (Florenc 13,30, 1957), sousedek (Kudy kam?, 1956), rekreantek a turistek (Hvězda jede na jih, 1958; Přátelé na moři, 1959), úřednic (Einstein kontra Babinský, 1963), žadatelek na úřadě (Nechte to na mně, 1955) nebo zákaznic, návštěvnic a žen na ulici či ve frontě. V Hudbě z Marsu (1955) režisérů Kadára a Klose byla partnerkou J. Marvana v roli předsedy závodní rady nábytkářského družstva Mars a poté se setkali ještě několikrát; roztomilou „mimomanželskou“ dvojici s ním vytvořila jako jeřábnice Marešová v Makovcově komedii Chlap jak hora (1960). V další veselohře Makovce o svazarmovských výsadkářích Návštěva z oblak (1955) hrála s R. Deylem ml. manžele-družstevníky. V Zemanově odborářské komedii Anděl na horách (1955) ztělesnila energicky nedůtklivou Máničku, manželku horníka Bohouše Vyhlídky v podání J. Kemra, který se poté stal jejím „bratrským“ partnerem jako předseda senátu civilního soudu doktor Kroupa v námětem zajímavé komedii tv. režiséra Františka Filipa Odvážná slečna (1969), v níž byla její protihráčkou J. Bohdalová. Ve Fričově satiře Zaostřit, prosím! (1956) se jedinkrát sešla s velkým hereckým uměním J. Pivce. Hezkou postavu energické uklízečky Vlasty, agitující vesnického ševce Prskavce (F. Filipovský) z Malé Lhoty ke vstupu do JZD, vytvořila v Jasného filmu Procesí k panence (1961). Ten byl jejím film. manželem v Čechově komedii Mezi námi zloději (1963), v níž však seděl ve vězení (dělal vězeňského holiče) a kvetoucí manželka Růžena zatím vedla jeho vesnickou hospodu. Úlohu film. manželky Filipovského si zopakovala ve Svatbě jako řemen (1967) J. Krejčíka, kde představovali rodiče zhrzené nevěsty Blaženky (A. Walterová). Film. manželství s J. Sovákem, ředitelem školy, sdílela poprvé v poetické pohádce Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963). Hrála i v obou filmech natočených podle úspěšného tv. seriálu: Tři chlapi v chalupě (1963) a Tři chlapi na cestách (1973). V prvním, v režiiJ. Macha, hrála družstevnicí Přibylovou, ve druhém, režírovaném O. Lipským, již byla provdána za zootechnika Béďu Nedomu (V. Brodský). Po boku svého exmanžela M. Kopeckého hrála ve sci-fi komedii O. Lipského Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969) a později v komedii P. Schulhoffa Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976), v níž jako manželé Novákovi se snažili co nejvíce znepříjemnit život sousedům Bartáčkovým (I. JanžurováF. Peterka). Ve volném pokračování Co je doma to se počítá, pánové… (1980) vystřídal Kopeckého J. Sovák. Další manželskou dvojici tvořila s Č. Řandou jako generálem Omarem Otisem ve Vorlíčkově komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970). Po boku L. Lipského v roli kadeřníka a fotbalového soudce Kastla byla jednou z Žen v ofsajdu (1971) režiséra B. Zemana. Partnerku V. Menšíka hrála v „krvavém vaudevillu“ Jiřího Sequense Partie krásného dragouna (1970) a znovu se s ním – tentokrát jen jako s druhem – setkala v roli málo zodpovědné matky stejně nezodpovědné dcery Julky (J. Kotrbová) ve Vorlíčkově filmu Dva muži hlásí příchod (1975). Se Z. Řehořem hrála už „babičkovskou“ roli ve filmu Z. Míky Ten svetr si nesvlíkej! (1980). Matkou dospělých synů byla ve Filipově komedii Utrpení mladého Boháčka (1969), kde usilovně hledala pro nesmělého traktoristu Tónu (P. Landovský) inzerátem nevěstu, a ve Vorlíčkově pohádkové komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974), v níž se její syn (J. Hanzlík), poctivý referent bytového úřadu, nechtěně zapletl s pražskými vodníky. Právě s postavami matek dospělých synů, vesměs hlavních hrdinů, slavila úspěchy i v posledních filmech, kde syny představovali Z. Svěrák jako violoncellista František Louka v oscarovém snímku J. Svěráka Kolja (1996), M. DonutilB. Polívka jako bratři rozdílných povah v Hřebejkových Pelíškách (1998). Obliby Zázvorkové několikrát využili i slov. filmaři: Andrej Lettrich (Archimedov zákon, 1964; Vrah zo záhrobia, 1966), Jozef Zachar (Zmluva s diablom, 1967), M. Ťapák (Stratená dolina, 1976). Patrně jedinou ústřední roli jí přinesl Míkův film Oči pro pláč (1983), jehož egoistická paní Irena, zachovalá šedesátnice, majitelka velké secesní vily, vychytrale těží ze zájmu případných kupců. S chutí se zhostila rolí v pohádkových příbězích: chůva (Šíleně smutná princezna, 1968), královna Alžběta (Jak se budí princezny, 1977), věštkyně (Kouzelný měšec, 1996) a babička (Z pekla štěstí, 1999; Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, 2001). Od poloviny 90. let ji do svých filmů obsazovali zejména mladí režiséři. Zásluhou Vladimíra Michálka, který jí svěřil ve smutné komedii Babí léto (2001) úlohu hádavé manželky jednoho z dvojice hrdinů (V. Brodský) Emilky Hánové, dosáhla nejvyššího tuzemského ocenění v oblasti kinematografie – Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon (2001). Před kameru se naposledy vrátila v roli svérázných babiček ve filmech F. Renče Román pro ženy (2005) a Vladimíra Morávka Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005). Pozici jedné z nejpopulárnějších českých hereček jí pomáhala upevňovat televize. Na obrazovce se objevila v řadě her a inscenací, z nichž uvádíme: Medvěd (1961), Ten, který viděl smrt (1961), Vrah byl odsouzen po právu (1962), Uspořená libra (1963), Šach mat (1964), Drahý zesnulý (1964), Dobráci (1964), Svatební cesta (1966), Inzerát (1967), Sedm žen Alfonse Karáska (1967), Odsouzený z Pinktownu (1967), Námluvy komtesy Gladioly aneb Přistání ve skleníku (1970), Fantóm operety (1970), Nečekaný rodinný večer (1971), Klícka (1971), Strýčkův sen (1971), Zvony pana Mlácena (1973), Medvěd pro hosta (1974), Lístek do památníku (1976), To byla svatba, strýčku (1976), Podnájemníci (1976), Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Fanda (1977), Jak je důležité míti Filipa (1979), Domeček plný koleček (1983), Takový talent (1983), Berete se dobrovolně (1984), Domek u lesa (1985), Růžový Hubert (1985), Křídlovka pro Majoránku (1985), Tichá domácnost (1986), Utopím si ho sám (1989), Romeo a Julie (1991), Zapomenuté tváře (1994), Azyl (2001), Na psí knížku (2002) aj. Postavami hodných chův, komorných a kuchařek doprovodila pohádky O statečné princezně Janě (1978), O chudém královstvíčku (1979), O nosaté čarodějnici (1984), Království květin (1993), Róza, strážné strašidlo (1994) aj. K rozmělňování jejího talentu značnou měrou přispěla účast v řadě tv. seriálů, mj. Rodina Bláhova (1959), Tři chlapi v chalupě (1962), Klapzubova jedenáctka (1967), Píseň pro Rudolfa III. (1968), Hříšní lidé Města pražského (1968–69), F. L. Věk (1971), 30 případů majora Zemana (1974–79), Chalupáři (1975), Žena za pultem (1977), Nemocnice na kraji města (1978), Ve znamení Merkura (1978), Dnes v jednom domě (1979), Dynastie Nováků (1982), Létající Čestmír (1984), My všichni školou povinní (1984), Arabela (1980), Bambinot (1984), Synové a dcery Jakuba skláře (1985), Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985), Druhý dech (1988), Území bílých slonů (1991), Pomalé šípy (1993), Život na zámku (1995), Když se slunci nedaří (1995). V řadě postav před kamerou Zázvorková, i když neukázala, aspoň naznačila, že její herecký fond sahá nad role schematické a hrubozrnné komiky, které jí režiséři často nabízeli a které – bohužel – často nekriticky a ke škodě svého umění přijímala. V rozhlase se podílela jak na komerčním vysílání a na nejrůznějších humoristických monolozích a estrádních výstupech, tak i na významných a umělecky závažných hrách (Lakomec, Pan Perichon). Dlouholeté přátelství s J.Werichem využila při interpretaci jeho pohádek (Fimfárum, Žluté mužátko), vydané v supraphonské edici na audionosičích. Další nahrávkou jsou příběhy zkušené staré kachny (původně kreslený seriál večerníčků Matylda, 2000), převyprávěné do zvukové podoby se svéráznou razancí a vtipem. Zasloužilá umělkyně (1982), nositelka ceny Senior Prix (1993), Ceny Thálie za celoživotní dílo 2001, Čestné ceny divácké ankety TýTý 2002 (Dvorana slávy) a Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 2004. S Alenou Šloufovou napsala memoárovou knihu Stella o sobě: …život je jiné jeviště (1998) a je spoluautorkou několika kuchařek. Režisér F. Filip se pokusil zachytit její osobnost v medailonu (1996) pro cyklus Genus společnosti Febio, Gustav Skála o ní natočil pro ČT benefiční dokument Zase někdo zvoní (2005) a dokumentaristka Linda Jablonská její portrét Neřízená střela Stella (2006) v cyklu ČT Příběhy slavných.

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!