WANKA, Rolf
Rolf WANKA vl. jm. Josef Rudolf Wanka (* 14. 2. 1901 Vídeň, † 30. 11. 1982 Mnichov)
–
herec; manžel rakouské herečky Friedl Czepy (1898–1973). Pocházel z dobře situované smíšené rodiny s česko-francouzsko-německými kořeny a dobře ovládal všechny tyto jazyky. Předci z otcovy strany sídlili několik generací na Plzeňsku a krátce také na Dobříšsku. Otec byl lékařem generálního štábu rakouské armády, a tak vyrůstal ve Vídni i na rodinném venkovském zámečku v Čechách. Studoval reálné gymnázium ve Vídni, ale maturitu už složil na reálce v Praze, kde se zapsal na ČVUT, přednost však dával svým zálibám, sportům a tanci. Po návratu z vojny delší dobu cestoval po Anglii a Africe. Na naléhání nemocného otce dokončil vzdělání na univerzitě v Innsbrucku, kde dosáhl titulu doktora hospodářských a sociálních věd. S kolegou z ČVUT založili obchodní firmu s americkými strojírenskými novinkami, která zanedlouho (nejen díky poklesu dolaru) zkrachovala. S první manželkou začal v Praze studovat medicínu, ale stále víc ho lákalo herectví, v němž se školil u Aurela Novotnyho ve Vídni (1933–34). Už od roku 1931 se pokoušel proniknout k filmu: statoval při natáčení prvního zvukového filmu německého režiséra Fritze Langa
Vrah mezi námi/
M – Eine Stadt sucht einen Mörder (1931), který je považován za jeden z nejlepších německých filmů všech dob, a v německé verzi
Lamačovy a
Fričovy burianovské komedie
To neznáte Hadimršku/
Wehe, wenn er losgelassen/
Unter Geschäftsaufsicht (1931) hrál sv. Petra v nebi, kterého v české verzi zpodobnil
K. Jičínský. V červenci 1934 se zúčastnil ve Vídni film. soutěže hereckých adeptů a získal 1. cenu a zlatou medaili města Vídně. Nicméně počátky jeho herecké kariéry i nejslavnější období jsou úzce spjaty s českou kinematografií, do jejíž historie se zapsal jako uhlazený zjev film. milovníka 30. let, který nepostrádal ani jistou dávku inteligence. Vyznačoval se noblesním chováním, elegantním, vybraným, téměř aristokratickým vystupováním a v přepjatě správné češtině byl patrný cizí přízvuk. Hrál vesměs v umělecky bezvýznamných filmech nenáročných žánrů (melodramata a komedie) režisérských rutinérů (
V. Slavínský, Leo Marten,
V. Binovec,
S. Innemann,
J. Sviták), což vůbec nebránilo tomu, aby se stal skutečným erotickým idolem paní a dívek všech sociálních vrstev. Nebylo tehdy druhého milovníka českého filmu, který by se tolik líbil jako on: výrazně profilovaný, oválný obličej, tmavé vlasy, přímý a důvěryhodný pohled modrošedých očí (většinou poněkud smutných či znavených), vrozená ušlechtilost každého gesta a pohybu i o něco nasládlejší hlasový témbr, než by se hodil k tak mužnému a sportovnímu zjevu. Ať hrál mile nesmělého ženicha, fešného adjunkta nebo velebníčka, lékaře, středoškolského profesora francouzštiny na dívčím lyceu, montéra, film. herce obletovaného ženami nebo dobrodruha z prostředí horních deseti tisíc (z něhož se nakonec vyklubal kapitán tajné policie), vždy ztělesňoval na film. plátně mužskou ušlechtilost v té nejryzejší podobě. Tento milovník, honosící se často vysokoškolskými tituly, se s oblibou zastával vdov a sirotků. Pokud šlo o milovnické aktivity, upínala se u Wanky většinou k slečnám z lepších rodin: Betynka Kráčmerová (
H. Vítová), dcera nečekaně zbohatlých zelinářů (
A. Nedošinská a
T. Pištěk) v
Matce Kráčmerce (1934); Blanka (
H. Vítová), dcera nadlesního Ryse (
J. Marvan) v
Pozdním máji (1934), mladičká gymnazistka Eva Martenová (
H. Vítová), dcera generálního ředitele (
J. Steimar) v
Sextánce (1936); továrníkova dcera Marcela (
V. Ferbasová) ve snímku
Srdce v soumraku (1936); obzvláště hýčkaná a rozmazlená dceruška majitele vinic Vlasta (
N. Rubensová) v
Divochovi (1936); Irča Miňovská (
J. Steimarová), dcera ředitele automobilky (
T. Pištěk) z
Irčina románku (1936); Eva (
A. Mandlová), dcera obchodního rady Hallera (
F. Smolík) ve Fričově detektivní komedii
Krok do tmy (1938). Mezi jeho vyvolenými nalezneme i manekýnku Janu (
J. Koldovská), do níž se zamiluje jako populární film. herec Petr Bard v
Polibku ve sněhu (1935)
V. Binovce. Vřelý vztah naváže v roli tajemníka Petra Tumlíře se sympatickou učitelkou Karlou (
Z. Kabátová), s níž v
Binovcově melodramatu
Lízin let do nebe (1937) pomáhá talentované sirotě zvané Líza (
Z. Sulanová). Když se však náhodou stalo, že to byl on, kdo se ocitl na vyšší příčce společenského žebříčku, neváhal vzít zavděk i prostou ženou z lidu, třebas i rozvedenou a s nezletilým dítětem. Takový byl jeho šéf firmy Pavel Toman, který si vzal sekretářku Jiřinu (
H. Vítová), dceru hodináře (
J. Plachta) v
Poslíčku lásky (1937). Podobně se zachoval také inženýr Marek, vynálezce lidového televizoru, jenž přijal s otevřenou náručí dceru posluhovačky (
A. Nedošinská), životem zklamanou úřednici a matku malé dcerky Kamilu (
H. Vítová), čímž všem zajistil šťastnou budoucnost. Stalo se tak v dramatu
Výdělečné ženy (1937), které jako svůj režijní debut natočil sám Wanka podle div. hry Emila Synka. Nikdo z nich však nebyl schopen gesta tak ušlechtilého jako Wankův titulní hrdina Fričova dramatu
Páter Vojtěch (1936), který nejenže dal přednost kněžskému údělu před láskou milující Frantiny (
J. Štěpničková), ale nakonec jí sám požehnal, když se rozhodla provdat za Vojtěchova otce (
J. Marvan). Roku 1938 se však přihlásil k nacistickému filmu, a tím jeho činnost v naší kinematografii skončila. Za války se přestěhoval do Vídně, kde hrál a byl uměleckým šéfem vídeňského Městského divadla (1940–44), od roku 1948 působil na dalších vídeňských scénách (mj. Raimund Theatre, Theater in der Josefstadt). V herecké kariéře úspěšně pokračoval i před kamerou, kde se vypracoval na solidního charakterního herce, většinou představitele lékařů a doktorů jiných oborů, vysokých úředníků, důstojníků, šlechticů a podnikatelů v téměř osmdesáti filmech nejrůznějších žánrů a spíše komerčního zaměření pro kinodistribuci i televizi (včetně seriálů), které natáčel v Rakousku, SRN, Francii, Itálii, Británii a Španělsku (zde hrál v několika filmech i s kolegyní z Československa
L. Baarová). Jen výjimečně spolupracoval s významnými režiséry mezinárodního renomé, jako byl např. Helmut Käutner (
Anuschka/
Anuška, 1942) nebo Valerio Zurlini (
Tatarská poušť/
Il deserto dei Tartari, 1976), naposledy hrál v jedné epizodě německého krimiseriálu
Tatort/Místo činu (1978), promítaného i u nás. S druhou manželkou Friedl Czepou zároveň ve Vídni řídil úspěšnou velkou operetní scénu Wiener Stadttheater.
