V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VYKYPĚL, Oldřich

Oldřich VYKYPĚL (* 27. 2. 1912 Brno, † 21. 2. 1983 Brno)herec. Ochotnicky začal hrát již na reálce, ale po maturitě odešel do Prahy studovat Vysokou obchodní školu. Dal však přednost studiu herectví na dramatickém oddělení Státní konzervatoře. Po absolutoriu roku 1934 nastoupil angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích a po vojenské službě se stal roku 1938 členem činohry Zemského divadla, respektive Státního divadla v Brně (od 1973 i šéf činohry), kde zůstal až do odchodu do penze (1980). V mládí ho mužný zjev přímo předurčoval pro hrdinské chlapecké postavy a milovníky, které zobrazoval v celé šíři a plnosti, a k jeho mimickým a pohybovým schopnostem se družila i vysoká kultura hlasová. Ač profil formoval v tradicích psychologicko-realistické školy, dovedl si na jevišti porozumět i s režiséry mladší generace. Později přešel k velkým rolím charakterním v oblasti dramatické i komické. Hrál velké postavy Shakespearovy (zaujal hlavně interpretací Othella), v českém klasickém i moderním repertoáru (Antonín ve Vojnarce, Francek, pak Vávra v Maryše, mlynář, pak vodník Ivan v Lucerně, tulák ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu), v dílech amerických autorů (Lennie v Steinbeckově hře O myších a lidech), ale nechyběly ani role v novinkách českých a sovětských autorů, často ideologicky exponovaných a schematických. Div. tvorbu doplňovala bohatá činnost rozhlasová (mj. četba příběhů Eskymo Welzla). V polovině 30. let ho objevili jako mladíka pro film režiséra M. Cikána Král ulice (1935); v romanticko-sentimentálním příběhu ze života pouličních muzikantů vytvořil po boku K. Hašlera, H. Bušové, J. KohoutaS. Langové jednu z hlavních rolí, mladého houslistu Jana Pokorného. V následujících patnácti letech se na plátně téměř neobjevil a znovu se vrátil až po komunistickém převratu, kdy hrál ve více než třiceti filmech, a to až na řídké výjimky tendenční a politicky zabarvené, převážně vedlejší, ale i hlavní postavy uvědomělých dělníků, stranických funkcionářů a vedoucích pracovníků, příslušníků bezpečnosti, manželů a otců. V kriminálním dramatu Jiřího Slavíčka Dnes o půl jedenácté (1949) se představil v manželské dvojici s B. Jurdovou jako polír; postavu si zopakoval ve Steklého Mstiteli (1959). Ve vesnickém dramatu Žízeň V. Kubáska (1949) byl mladým synem hospodáře Hánka (O. Čermák; jeho ženou byla H. Vojtová) a týž režisér ho obsadil i do role studnaře Václava v sociálním dramatu Zvony z rákosu (1950). V Blumenfeldově okupačním snímku Malý partyzán (1950) ztělesnil velitele partyzánů. Po jedné z hlavních rolí angažovaného dělníka Karla Šoltyse v Lehovcově Přiznání (1950) byl kapitánem dopravního letadla v Kadárově a Klosově v politickém pamfletu Únos (1952). Zatímco v Čechově špionážním snímku Expres z Norimberka (1953) hrál záškodnického agenta, ve Weissově optimistické agitce Můj přítel Fabián (1953) byl předsedou závodní rady Stárkem a ve Wallóově Botostroji (1954) patřil jeho zedník Lojza Andrés do skupiny mladých „pokrokových“ lidí, kteří odhalili pravou „vykořisťovatelskou“ tvář všemocného šéfa obuvnické továrny (V. Vejražka). Pak hrál v menších rolích ve filmech současných i historických. K těm druhým patřil husitský hejtman Chval v prvních dvou dílech Vávrovy husitské trilogie (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955), asociální správce velkostatku ve Vlčkově Rudé záři nad Kladnem (1955) a policejní úředník v Čechových Pochodních (1960). V současnosti se pohybovaly postavy hajných (Větrná hora, 1955; Zatoulané dělo, 1958) a důstojníků SNB v kriminálních filmech Miroslava Cikána (Na konci města, 1954; Konec cesty, 1959) a Jindřicha Poláka (Páté oddělení, 1960). Několikrát byl otcem malých i větších dětí (Kouzelný den, 1960; Zlé pondělí, 1960; Chlapec a srna, 1962). Bezesporu nejhodnotnějším titulem celé filmografie se stala poetická kronika poválečného moravského venkova Všichni dobří rodáci (1968), v níž mu režisér Votěch Jasný přisoudil úlohu faráře. Po přestávce se vrátil k filmování až ve druhé polovině 70. let, kdy se výrazně znovu uplatnil ve filmech z jihomoravského vesnického prostředí, ale nyní normalizačního zaměření jako pandán Všech dobrých rodáků: ve Vorlíčkově Bouřlivém víně (1976) byl předsedou družstevní organizace KSČ ve vinařských Pálavicích, v Kachlíkově normalizační komedii Náš dědek Josef (1976) se jako nejstarší syn titulního hrdiny (B. Záhorský) oženil s bohatou vdovou, zdědil její statek, a stal se tak jedním z nejzarytějších odpůrců socializace vesnice. Naopak v dalším filmu A. Kachlíka O moravské zemi (1977) jeho rozvážný a moudrý předseda MNV Kočiš založené družstvo všemožně podporoval. Kachlík mu pak vyhradil výrazné politicky angažované postavy i v budovatelských agitkách z průmyslového prostředí: předseda závodní organizace KSČ velkého podniku (Na koho to slovo padne…, 1979) a ředitel cihelny (Požáry a spáleniště, 1980). Ředitelem podniku byl i v Tučkově komediální moralitě Stopař (1978). Překvapivě poslední film. úkoly sehrál v pohádkách gottwaldovského studia: jako kovář (Pohádka svatojánské noci, 1981) a král Marian (Za humny je drak, 1982); premiéry se už nedožil. Od 70. let se k div., film. a rozhlasovým rolím přidaly i televizní, v inscenacích (Tím hůř, když padnou, 1972; Hlavou proti zdi, 1976; Pán na inzerát, 1978) a seriálech (Legenda o živých mrtvých, 1971; Slovácko sa nesúdí, 1975; Muž, který nesmí zemřít, 1976). Od roku 1951 byl pedagogem brněnské JAMU (v 70. letech vedl katedru herectví). Proslul politickou, profesní a odborářskou angažovaností (funkcionář KSČ, ROH, SČDU aj.). Uvědomělost, která se bohužel silně odrážela i v jeho umělecké tvorbě, normalizační režim patřičně ocenil: Zasloužilý umělec (1973) a nositel Řádu práce (1977).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!