VYDRA nejml., Václav
Václav VYDRA nejml. (* 7. 1. 1956 Praha) – herec; syn herců D. Medřické a V. Vydry ml., vnuk V. Vydry, bývalý manžel herečky D. Homolové a současný manžel herečky J. Bouškové. Vyrůstal na Vinohradech. Díky profesi rodičů se od dětství pohyboval v div. prostředí, a i když k herectví neinklinoval, nakonec se rozhodl pokračovat v rodové tradici. Absolvoval hudebně-dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře (1977) a už za studia získal angažmá v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně (Puk ve Snu noci svatojánské, Klicperův Hadrián z Římsů). Roku 1979 se vrátil do Prahy, kde patnáct sezon hrál v Městských divadlech pražských (Jakub v Kunderově hře Jakub a jeho pán, hrabě von Ubelohe-Zabernsee v Dürrenmattově Manželství pana Mississipiho) a od roku 1995 je člen Divadla na Vinohradech (Szabuniewicz ve Werfelově hře Jacobowski a plukovník, Klitandr v Misantropovi, Filip francouzský v Králi Janovi, Martin Kabát v Hrátkách s čertem, Manuel v Rovnerově Vrátila se jednou v noci). Hostoval a hostuje i na jiných pražských scénách, např. v Divadle Bez zábradlí (Blbec k večeři) a Hudebním divadle v Karlíně (Noc na Karlštejně). Účinkuje také v zájezdových představeních agentury Harlekýn Václava Hanzlíčka (Turecká kavárna, Co v detektivce nebylo, Věrní abonenti, Víš přece, že neslyším, když teče voda). Herec urostlé postavy a chlapecky vyhlížející, oválně protáhlé tváře s výrazným nosem a lehce sešikmenýma očima, v nichž se zračí bezelstnost a oddanost, dosahuje nejpřesvědčivějšího účinku v konverzačním a komediálním repertoáru, v němž využívá groteskní zkratky a nadsázky. Právě fyziognomie určila na dlouho typ hodných a upřímných chlapců, do nichž byl obsazován od první poloviny 70. let ve filmu a záhy i v televizi. Na plátně se zprvu objevoval v epizodkách a drobnějších rolích studentů, vojáků a mládenců ve filmech ze současnosti či období nacistické okupace, které natáčeli režiséři různých generací a uměleckých kvalit: Václav Matějka (Návraty, 1972; Svítalo celou noc, 1980), Věra Plívová-Šimková (Přijela k nám pouť!, 1973), Ivo Novák (Poslední ples na rožnovské plovárně, 1974; Šestapadesát neomluvených hodin, 1977), Julius Matula (Motiv pro vraždu, 1974), Otakar Vávra (Osvobození Prahy, 1976), Antonín Máša (Proč nevěřit na zázraky, 1977), Jiří Svoboda (Oddechový čas, 1977) a Jindřich Polák (Poplach v oblacích, 1978). V Matějkově dramatu Sólo pro starou dámu (1978) se vzácně setkal před kamerou se svou matkou, která s J. Větrovcem ztělesnila jeho rodiče. Pestřejší spektrum postav mu přineslo až následující desetiletí, i když se většinou jednalo opět jen o podružné figurky: rekvizitář (V hlavní roli Oldřich Nový, 1980), biřic (Poslední propadne peklu, 1982), lázeňský (Slaná růže, 1982), litograf (Zuřivý reportér, 1987), příslušník VB (Copak je to za vojáka, 1987). Dočkal se i prvního většího úkolu vysokoškoláka Libora, kterého v hořké komedii H. Bočana Půl domu bez ženicha (1980) hodlá oženit podnikavý pan Franc (V. Menšík) s dcerou Olinou (V. Freimanová), aniž by se ohlížel na to, co si sama přeje. Postavy odmítaných či nesmělých nápadníků si zopakoval i jako princ v Bočanově pohádce S čerty nejsou žerty (1985) a učitel Pírko v Jirešově adaptaci Havlíčkova románu Helimadoe (1993). Nerozhodný, navíc notorický smolař byl i hrdina Lutherovy slov. tragikomedie Skús ma objať (1991), třicetiletý sociolog Oskar Konček, jehož strastiplnou cestu životem ještě zkomplikuje zděděný vzácný šperk. Ranami osudu byly postiženy i některé další postavy: hrabě Šternberk sloužící v 50. letech z důvodů „kádrových“ u Pomocného technického praporu v Sirového adaptaci Švandrlíkovy humoristické knihy Černí baroni (1992) a netečný pacient s odoperovanými devíti žebry v Jirešově Učiteli tance (1994). V poválečné době se odehrávaly i další filmy, v nichž ztvárnil vojenského lékaře Mlejnka (Tankový prapor, 1991) a zlotřilého družstevníka Lysého (Zdivočelá země, 1997). V 90. letech (pro podnikání načas hraní omezil) účinkoval v žánrově velmi různorodých filmech: mladší nevlastní bratr hlavní hrdinky (J. Bohdalová) Fanda ve Filipově hořké komedii Jedna kočka za druhou (1993) podle div. hry Jiřího Hubače Dům na nebesích, mnich Luciano v Rážově zfilmování legendy o Zdislavě z Lemberka (M. Steinmasslová) s názvem V erbu lvice (1994), prodavač zbraní v Zafranovićově psychologickém dramatu s kriminální zápletkou Má je pomsta (1995) a starý čert v Troškově pohádce Z pekla štěstí 1, 2 (1999, 2001). Troška ho pak učinil komickým protagonistou buranských komedií Kameňák 1–3 (2003; 2004; 2004), kde jako náčelník policie v městečku Kameňákov Pepa Novák tvoří s J. Paulovou v roli učitelky ústřední manželský a rodičovský pár. Podobného druhu byla také postava zazobaného podnikatele Ivana Mráze, strýce mladého hrdiny (Jan Zadražil), v situační komedii Martina Kotíka Vy nám taky, šéfe! (2008) či předsedy golfové federace v Göblově romantické komedii Veni, Vidi, Vici(2009). Menší roli učitele pekelné školy Bufela hrál ve Šmidmajerově pohádce Peklo s princeznou (2009). Zatímco filmaři ho dnes vytěžují minimálně a dost stereotypně, na obrazovce patří k frekventovaným hercům ve všech typech formátů. Z řady inscenací, nepočítaje v to bakalářské příběhy, v nichž začínal už na konzervatoři, vybíráme tituly: Královský gambit (1974), Děkuju, pane profesore(1982), Svatební cesta do Jiljí (1983), Sen noci svatojánské (1984), Principálka (1986), Třetí táta(1988), Hodina obrany (1991), Hřbitov pro cizince(1991), Mistr Kampanus (1993), Poslední slovo (1994), Narcisový dům (1994), Den, kdy unesli papeže (1995), Ztráty a nálezy (1997), Králův šašek (1997), Polobotky (1997), Sedm a jedna noc (1997), Elixír lásky (1998), Telefon story (1998), Smetanový svět(2003). Rád hraje v pohádkách (O nejchytřejší princezně, 1987; O podezíravém králi,1987; O zázračné mouše, 1993; Jánošova kouzelná flétnička, 1993; Stříbrný a Ryšavec,1997; Restaurace u Prince, 2005; Poslední kouzlo, 2006; Dítě hvězdy, 2007; Kdo hledá, najde, 2007; O bílé paní, 2008; Kouzelná tetička Valentýna, 2010 aj.) a seriálech (Bambinot, 1984; My holky z městečka, 1985; Vlak dětství a naděje, 1985; Zlá krev, 1986; Panoptikum Města pražského, 1986–87; Náhrdelník, 1992; Správná šestka, 1992; Bylo nás pět, 1994; Život na zámku, 1995, 1999; Hospoda, 1995–96; Bubu a Filip, 1996; Konec velkých prázdnin, 1996; Motel Anathema, 1997; Tři králové, 1998; Četnické humoresky, 2000; Přízraky mezi námi, 2000; Duch český, 2000; Šípková Růženka, 2001; Stříbrná paruka, 2001; O ztracené lásce, 2001; Ošklivka Katka, 2008). Na sklonku 90. let uváděl s J. Bouškovou v televizi Prima pořad pro kutily Zlaté ručičky. Příležitostně se věnuje dabingu. Více než umělecké výkony však média zajímají jeho záliby (střelba, chov koní, pořádání jezdecké show Memoriál generála Custera). S Bohumilou Spisarovou připravil k vydání knihu o své matce Vaše Dana Medřická (1995), s fotografem Daliborem Gregorem uspořádal knihu Můj rok s koňmi (2006). O smutných zkušenostech s podnikáním ve střelných zbraních z počátku 90. let se svěřil v cyklu ČT 13. komnata (2009).