V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VYDRA, Václav

Václav VYDRA (* 29. 4. 1876 Plzeň, † 7. 4. 1953 Praha)herec; bývalý manžel herečky Elišky Zöllnerové ml., otec herce V. Vydry ml. a dědeček herce V. Vydry nejml. Syn vojenského kapelníka prožil dětství v Linci a ve Vídni, kde chodil do německé školy. Po návratu studoval německou reálku v Plzni, kterou však v sextě opustil a proti vůli se otce věnoval divadlu. Začal u div. společnosti Elišky Zöllnerové (matka jeho pozdější manželky) v Mladé Boleslavi (1893), kam se vrátil (1899–1907), když vystřídal různá cestující sdružení (J. Muška, V. Žákovský, A. Frýda, V. Siebert-Mělnický, R. Příbramský, L. Chmelenský, V. Spurný aj.). V letech 1907–13 ho angažoval a umělecky formoval Vendelín Budil v Městském divadle v Plzni, poté přešel do Prahy jako herec a režisér Městského divadla Královských Vinohrad (1913–22), kde po odchodu K. H. Hilara zastupoval šéfa činohry. Roku 1922 zakotvil v činohře Národního divadla a s první scénou zůstal spjat až do smrti; po penzionování (1940) tu hrál jako stálý host, znovu byl angažován roku 1945 a po čtyři sezony působil i jako jeho ředitel, roku 1949 byl jmenován čestným intendantem všech státních divadel včetně Národního. Mezi válkami patřil k vůdčím a umělecky vyhraněným osobnostem tragického a tragikomického fondu, respektovanou autoritou povojanovské generace. Herecky vycházel z div. realismu a naturalismu, poté ho ovlivnily i postupy psychologicko-analytické. Až v Praze, hlavně díky Hilarovi, nalezl dostatečný prostor a podmínky v koncepcích expresionistických režisérů, ale i režisérů realistického a avantgardního stylu. Obsáhl široký repertoár, ale doménou mu byla dramata 20. století. Jako herec výrazně profilované hlavy a robustního atletického těla budil dojem muže eruptivní síly, velkých snů a pevné vůle, nadřazenosti, vznešenosti a velikosti. Přesvědčivý účinek měly jeho postavy mimořádných osobností různých oborů a reprezentanti moci (vladaři, vojevůdci, církevní hodnostáři, velkopodnikatelé), kteří však nedokázali uskutečnit cíle, pro něž měli zdánlivě všechny předpoklady, neboť byli vnitřně oslabeni a narušeni. Vedle pronikavých analýz rozporuplných slabošských lidí, toužících po moci, slávě i osobním štěstí, v nichž zdůrazňoval roli instinktivního a pudového života, dokonale zobrazoval i lidi plebejského stavu. Postavy charakterizoval dynamickou hrou těla, slovní jednání mělo většinou druhotný význam. Byl klíčovým interpretem velkých inscenací K. H. Hilara, Jiřího Frejky i K. Dostala, s nimiž se zároveň často dostával do konfliktů, neboť příliš podléhal sklonům k individualismu (v 50. letech se jako uvědomělý člen KSČ veřejně distancoval od Hilara a přispěl k jeho ostouzení jako představitele „úpadkového buržoazního režisérismu“). I když vytvořil největší postavy českého i světového repertoáru, klasického i moderního (vynikl ve hrách Shakespeara, Molièra, Goetha, Tyla, Stroupežnického, Mrštíků, Dyka, Mahena, Vrchlického, Jiráska, Vančury, Čapka), exprese jeho projevu a sklon k div. monumentalizaci byly film. kameře hodně vzdáleny a cizí. Proto hrál ve filmu jen zřídka. A přitom patřil k prvním českým film. hercům: již na začátku 1. světové války se objevil s vinohradskými kolegy v Paloušově situačním žertu podle Langrovy hry Noční děs (1914) jako jeden z opilců. Po vzniku republiky hrál v deseti němých filmech, vesměs nedochovaných a nejčastěji v režii V. Binovce (Démon rodu Halkenů, 1918; Sivooký démon, 1919; Bogra, 1919; Krasavice Káťa, 1919; Za svobodu národa, 1920), ale i V. Majera (Magdalena, 1920) a F. Hlavatého (Na vysoké stráni, 1921; Mnichovo srdce, 1921). Hlavní roli měl v pohádce Zlatý klíček (1922) v režii Jaroslava Kvapila podle Čapkova námětu, kde s F. Roland, O. Scheinpflugovou a dalšími hrál vousatého tuláka Matulu, nepoctivého nálezce zázračného klíčku otvírajícího všechny zámky, který se aspoň ve snu cítí být boháčem. V historickém filmu J. S. Kolára Svatý Václav (1929) s pozoruhodným hereckým obsazením byl německým králem Jindřichem I. Ve zvukové éře ztělesňoval vesměs negativní postavy lidí z vyšší společnosti, hrubé a despotické manžele, finančníky a podnikatele s nepříliš čistým štítem: statkář Michovský ve Fehérově melodramatu Když struny lkají (1930), despotický manžel Richard Garson (zoufalou choť hrála A. Sedláčkové) v Léblově dramatu Tajemství lékařovo (1930), inženýr Josef Rezek ve Vančurově sociálním dramatu Na sluneční straně (1933), baron Krog v Haasově adaptaci Čapkovy Bílé nemoci (1937), mincmistr Vilém z Vřesovic ve Vávrově historické komedii Cech panen kutnohorských (1938). Byl i starostlivým otcem dospívajících synů a dcer, jimž zajišťoval solidní zázemí jako továrník Jiříkovský v Borově Neporažené armádě (1938), statkář Malík v Slavíčkových Směrech života (1940) a statkář Rupert Hojtaš ve Vávrově Okouzlené (1942). Nejmarkantnější byla teatrálnost v rolích, které si přinesl z div. scény: Jakub Vojnar v Borského adaptaci Jiráskovy Vojnarky (1936) či sedlák a starosta Filip Dubský ve Stroupežnického Našich furiantech (1937), zfilmovaných V.Kubáskem a Vladislavem Vančurou. V jeho filmografii najdeme i menší role šéfa kontrašpionáže (Sedmá velmoc, 1933), direktora panství (Pantáta Bezoušek, 1941) a očního specialisty profesora Gallase (Modrý závoj, 1941). Znárodněný film mu žádný úkol nenabídl s výjimkou loutkového snímku Jiřího Trnky Staré pověsti české (1952), v němž s hrdinským patosem namluvil praotce Čecha. Naposled před kamerou stanul v krátkém dokumentu Národní umělec Václav Vydra (1952), jenž k jeho 75. narozeninám natočil L. Rychman. Vydrova spolupráce s filmem má tak význam spíše z hlediska teatrologického: filmy zafixovaly nuance jeho div. herectví. Pro nosní, bizarně kvílivý slovní projev nebyl ani vyhledávaným hercem rozhlasovým. Ve 30. letech se sblížil s KSČ a účastnil se jejích kulturních i jiných akcí, byl předsedou Klubu českých a německých div. pracovníků (1936–39), zapojil se do antifašistického hnutí a od roku 1945 podporoval totalitní kulturní politiku KSČ. Názory, vzpomínky a korespondenci zachycují knihy Hercův listář (1956), Prosím o slovo (1940), Má pouť životem a uměním (1948) a Z hercova pera (1955). Píší o něm sborníky Františka Götze Václav Vydra (1946) a Josefa Trägera Národní umělec Václav Vydra (1951) i monografie malíře Vlastislava Hofmana Herec rozervaného století (1946). Laureát Státní ceny za dramatické umění (1924), Národní umělec (1946) a Čestný člen ND (1949).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!