V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VOŠALÍK, Josef

Josef VOŠALÍK (* 11. 7. 1880 Praha, † 30. 7. 1969 Praha)herec. Narodil se a vyrůstal v Praze na Vinohradech, kde byl otec vrchním číšníkem v kavárně Deminka a později provozoval restauraci v Žitné ulici. Tam mladý Josef chodil do gymnázia, v jehož pedagogickém sboru působil mj. profesor Alois Jirásek, ale ani věhlas školy nedovedl temperamentního Vošalíka zlákat do náručí vědy. Přitahovalo ho divadlo, které nejen horlivě navštěvoval, ale věnoval se mu též ochotnicky. Odešel z kvinty a jako šestnáctiletý nastoupil profesionální hereckou dráhu. Prošel řadou kočovných společností (J. Košner, K. Kaňkovský, J. Jelínek, V. Choděra, J. Zeyfert, J. Blažek), vypracoval se ve vynikajícího komika a dosáhl značné popularity u publika. Roku 1910 se stal členem Švandova divadla v Praze na Smíchově a hrál a režíroval v Aréně (vyzkoušel i operetu). Na sklonku 1. světové války se stal oporou souboru Městského divadla na Královských Vinohradech, kterému zůstal věrný až do odchodu do penze (1959), kdy se jmenovalo Ústřední divadlo čs. armády. Vytvořil desítky a snad i stovky div. figur a figurek. Šlo o postavy lidí veselých, šelmovských, počestných měšťáčků, řemeslníků, venkovských i předměstských strejců, ale i lidí trpících a ponížených, jimž dával hřejivé teplo, cit a jiskřivý humor. Stejně dobře dokázal satirickou zkratkou zesměšnit postavy sobeckých a domýšlivých měšťáků a vtipně charakterizovat i jiné typy. Nejlépe se cítil v rolích z her Tylových, Stroupežnického, Klicpery, Vrchlického, Jiráska, blízké mu byly postavy z ruských klasiků i Shakespearových her. Ve filmu začal roku 1917 slavnou dvojrolí pražského měšťáčka pana Šťovíčka a svérázného plavčíka z podolských lázní Vény Vodopicha, jejichž nerozpoznatelná podoba vyvolala řadu komických situací ve Fenclově komedii Pražští adamité (1917). V němé éře hrál ještě v osmi filmech, z nichž se většina nedochovala. Zpravidla se jednalo o drobnější úlohy, např. nápadník komorné (Na vysoké stráni, 1921), továrníkův přítel (Neznámé matky, 1921), bláznivý muzikant Martínek (Mnichovo srdce, 1921) a sklářský dělník (Román hloupého Honzy, 1926). Větší postavu obchodníka a samozvaného detektiva Kulajdy, jehož partnerkou v roli nevěrné manželky byla M. Pačová, vytvořil v komedii Zloděj (1919) režisérky They Červenkové. Nejhodnotnější byl velitel ostrostřelců Bartoloměj Pecka v Kubáskově zfilmování div. hry F. F. Šamberka Jedenácté přikázání (1925). Z prvních zvukových rolí se zapsal do historie jeho velitel hasičů v Kodíčkově přepisu div. hry Karla Čapka Loupežník (1931) a statkář Petr Ivanovič Bobšinský ve zfilmování Gogolovy komedie Revizor (1933) M. Fričem, kde s A. Dvorským v roli Dobšinského vytvořili vynikající komickou dvojici. Následovaly figurky detektiva (Srdce za písničku, 1933), krejčího (Hrdinný kapitán Korkoran, 1934) a exekutora (Polská krev, 1934). Poté však jako by na film. práci zanevřel či spíše na něj zapomínali filmaři. Ať tak či onak, počet jeho postav i jejich význam do konce okupace neodpovídá velké popularitě ani hereckému umění. Až na žebráka Vojtíška (Vzhůru nohama, 1938) všichni ostatní bezejmenní chlapíci vykonávali jen různé profese: pokrývač (Cestou křížovou, 1938), div. garderobiér (Zborov, 1938), pan správce (Babička, 1940), div. zřízenec (Modrý závoj, 1940), domovník (Host do domu, 1942). Okruh, povaha a velikost jeho úkolů před kamerou nezměnila ani znárodněná kinematografie, jen postavičky nabývaly podoby stále starších mužů, až dosáhly věku dědů a starců. Objevil se ještě ve dvacítce filmů a rozhodně není náhodou, že ho nenajdeme v žádném z politicky exponovaných snímků. První poválečnou rolí byl zahradník Šusta v poetickém snímku Řeka čaruje (1945) a režisér Krška ho jako hosta v pivnici obsadil i do filmu Mikoláš Aleš (1951). Otcem venkovského chasníka Jozífka (J. Kemr) byl v Čechově Divé Báře (1949). S režisérem Pleskotem a po boku J. Marvana, V. Brodského, L. Lipského a dalších hrál ve Výletu pana Broučka do zlatých časů(1949), ale film se na příkaz „shůry“ nedotočil; Pleskot ho pak obsadil jako dědu s fajfkou do komedie Kam s ním? (1955). Z dalších epizodek, v nichž se až do konce života na plátně připomínal, jmenujme fotbalového fanouška (Veselý souboj, 1950), stavitele-svědka u soudu (Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952), vynálezce Šestáka (Písnička za groš, 1952), ředitele gymnázia (Vzorný kinematograf Haška Jaroslava, 1955), revizora (Mezi nebem a zemí, 1958), Hudrálka v Kadárově a Klosově komedii Tři přání (1958), hlídače ve Vošmikově snímku Hry a sny (1958). Rád pomohl i mladým adeptům režie na FAMU (pan domácí Bouda v Noční návštěvě, 1958 a pacient Josef Lebeda v Posledním bohémovi, 1961). Komediální žánr mu zůstal vlastní i v 60. letech, když byl dědou v tramvaji v Schulhoffově Lásce nebeské (1964), Z. Podskalskému posloužil jako dědeček (Einstein kontra Babinský, 1963) a děda převozník v Bílé paní (1965). Hereckou dráhu zakončil postavičkou jednoho z dědů-modelů (ten s černou páskou na oku) v sochařském ateliéru AVU v režijní prvotině Jaroslava Papouška Nejkrásnější věk (1968) a jako stařeček Rudolf ve Směšném pánovi (1969) K. Kachyni, uvedeném do kin až po jeho smrti. Hostoval v rozhlase i televizi (Chvíle rozhodnutí, 1961). Běžnému diváku vytane na mysli především jako žvatlavý otec přiopilé nevěsty Blaženky (V. Kalendová), který se snaží poté, co protrhli kulečníkové plátno, spolu se svatební společností zmizet po anglicku v Hostinci „U kamenného stolu“ (1948) J. Grusse. Roku 1957 byl jmenován Zasloužilým umělcem.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!