V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VOJTOVÁ, Hermína

Hermína VOJTOVÁ rozená Hermína Vojtová-Jurná, provdaná Mayerová (* 12. 11. 1890 Příbram, † 3. 9. 1976 Praha)herečka; dcera herce a režiséra Aloise Vojty Jurného (1863–1906) a herečky Amalie Vojtové, rozené Němečkové († 1893), sestra herců J. VojtyA. Vojty-Jurného. Pocházela z rozvětveného rodu Vojtů-Jurných a vychovávala ji nevlastní matka Hana Vojtová-Jelínková (1871–1933), sestra O. Beníškové, T. Brzkové a Marie Spurné. Není divu, že v div. tradici profesionálně pokračovala už od sedmnácti let, kdy nastoupila (krátce po bratru Vojtovi) angažmá ve společnosti V. Sieberta-Mělnického. V letech 1907–23 získávala dobrou školu i u dalších venkovských společností (J. Hodr, M. Procházkové-Malá, F. Lacina, J. Burda), poté působila v Kladně a Ostravě (1923–26), dvě sezony u společnosti J. E. Sedláčka a od roku 1928 už na pražských předměstských a malých scénách (Divadlo Komedia, žižkovská Akropolis, holešovická Uranie, Divadlo U Karlova mostu, Moderní divadlo v žižkovském paláci Akropolis). První tři roky po válce hrála v obnoveném Novém divadle, stejnou dobu v souboru Divadla státního filmu (1948–51), pak působila v Divadle S. K. Neumanna v Libni (1952–53) a jevištní činnost završila v Burianově Armádním uměleckém divadle, respektive D 34 (1954–60), po jehož zániku přešla s některými kolegy do nástupnického Divadla E. F. Buriana, které záhy z důvodů penzionování (1960) opustila. Od naivek a milovnic postupně přešla k postavám charakterním, které jejímu hereckému naturelu vyhovovaly nejvíc. Hrála hlavně postavy lidové, vážné i komediální (titulní hrdinka Tylovy Marjánky, matky pluku, Šestáková v Paličově dceři, Kostelnička v Její pastorkyni), pro něž byla tělesně i mentálně disponovaná poměrně podsaditou postavou, ostřejšími rysy tváře a hrubším, pevně znějícím hlasem. Vytvořila bezpočet trhovkyň, dělnic, služebných, chův – vesměs rezolutních žen, za jejichž rázným vystupováním a rozhodným verbálním projevem se často skrývala bolest, jindy zase laskavé srdce. Uměla zvýraznit lidovou bodrost a vyhnout se přitom i sebemenšímu náznaku vulgarity. Vynikala smyslem pro výrazný detail, důležitý pro charakterizaci postavy. Z rolí poslední div. etapy u E. F. Buriana zaslouží vyzdvihnout paní Müllerovou v dramatizaci Haškova Dobrého vojáka Švejka, Žofii Říhovou v Burianově hře Proč žiješ, Václave Řího?, Savišnu v Arbuzovových Šesti zamilovaných a Agrafenu v Ostrovského hře Ruka ruku myje. Ve filmu hrála od poloviny 20. let a zanechala v české kinematografii přes stovku ženských typů, nikdy však nevytvořila hlavní nebo titulní roli. A protože v každém období točila s režiséry různých schopností a rukopisů, její filmografie zahrnuje tituly odlišných kvalit i zaměření. Návštěvníci biografů ji mohli poprvé vidět ve dvou film. verzích oblíbených literárních předloh domácích autorů: v Antonově dvoudílné adaptaci románu Ignáta Herrmanna Otec Kondelík a ženich Vejvara (1926) a v Lamačově zfilmování Raisova románu Pantáta Bezoušek (1926). Hrála ještě v jednom němém snímku, melodramatu J. Rovenského Životem vedla je láska (1928). I vstup do zvukové éry se pojil se známým románem. V Krňanského zpracování Raisových Zapadlých vlastenců (1932), kde se poprvé před kamerou setkala s bratrem J. Vojtou v roli rázovitého faráře Stehlíka, hrála výřečnou ženu ševce Adama Hejny (H. Haas). S bratrem pak dokonce vytvořila několikrát manželský a rodičovský pár jako žena sedláka Sychry v Rovenského Řece (1933), ševce Šupity v Cikánově komedii Dům na předměstí (1932), bývalého starosty Adama v Cikánově komedii U nás v Kocourkově (1934), dělníka Pavelky v příběhu L. Broma Harmonika (1937), rychtáře v Cikánově Její pastorkyni (1938), Pedra Šuhaje, otce titulního hrdiny (G. Nezval), v Krňanského přepisu Olbrachtova románu Nikola Šuhaj (1947). Byla tvrdou Lízalkou v Maryše (1935) J. Rovenského, ráznou Marijánkou Šumbalovou ve Vančurových a Kubáskových Našich furiantech (1937), statkářkou Krejzovou v Muzikantské Lidušce (1940) M. Friče, další venkovskou ustaranou matkou, tentokrát mladičké Barušky (N. Vladyková), milé a posléze ženy mužného pytláka Sochora (O. Korbelář), v komedii M. Friče Prstýnek (1944). Mezitím střídala desítky postav sousedek (Děti velké lásky, 1936; Bláhové děvče, 1938; Muž z neznáma, 1939; Minulost Jany Kosinové, 1940; Jan Cimbura, 1941), domovnic (Kariéra matky Lízalky, 1937), bytných (Vyděrač, 1937; Včera neděle byla, 1938; To byl český muzikant, 1940), hospodyň (Poslíček lásky, 1937; Dvojí život, 1939), domácích (Přítelkyně pana ministra, 1940), uklízeček (Rukavička, 1941), klepen (Poslední Podskalák, 1940; Preludium, 1941), kartářek (Směry života, 1940; Za tichých nocí, 1942), žebraček (Svět, kde se žebrá, 1938), ale i chamtivých dědiček (Přijdu hned, 1942), profesorek (Ideál septimy, 1938) a představených penzionátů, sirotčinců a klášterů (Kvočna, 1937; Lízino štěstí, 1939; Paní Morálka kráčí městem, 1939; Tulák Macoun, 1939). Připadly jí také role tet (Humoreska, 1939; Artur a Leontýna, 1940), ovšem častěji matek a manželek, jejichž protějšky hráli kromě zmíněného bratra V. Mengera jako starosta ze Švihova (Za ranních červánků (1934), A. Dvorský jako slepý žebrák Outrata (Lízin let do nebe, 1937), J. Průcha jako strojník Staněk (Cestou křížovou, 1938), O. Čermák jako starosta Smola (Madla zpívá Evropě, 1940) a F. Kovářík jako nádražní zaměstnanec Trnka (Jarní píseň, 1944). Její dospělé dcery a syny ztělesnili mj. J. W. Speerger (Srdce na kolejích, 1937), E. Gerová (Bílá vrána, 1938), J. Beránková (Prosím, pane profesore!, 1940) a B. Šustrová (Pohádka máje, 1940). Ve znárodněné kinematografii se pak její galerie rozrostla o bezmála dalších padesát rolí, které přijímala až do požehnaného věku. K osvědčeným postavám domovnic (Morálka paní Dulské, 1958), sousedek (Pět z milionu, 1959; Vstup zakázán, 1959; Oranžový měsíc, 1962), bytných (Černá sobota, 1960) či tet (Návrat domů, 1948; Osení, 1960) přidala „nové“ role raněné husitské ženy (Jan Roháč z Dubé, 1947), garderobiérky (Červená ještěrka, 1948), staré židovské ženy (Daleká cesta, 1949), trafikantky (Nejlepší člověk, 1954), svačinářky (O věcech nadpřirozených, 1958), a hlavně družstevnic (Frona, 1954; Honzíkova cesta, 1956; Králíci ve vysoké trávě, 1961; Mezi námi zloději, 1963) a venkovských žen vůbec. Samozřejmě ji neminuly ani úlohy starých matek a manželek, které hrála po boku E. Bolka (O ševci Matoušovi, 1948), V. Očáska (Zvony z rákosu, 1950), J. O. Martina (Nástup, 1952), A. Holzingera (Slovo dělá ženu, 1952) a B. Záhorského (Bez svatozáře, 1963). Opět byla i matkou hlavních hrdinů v podání O. Vykypěla (Žízeň, 1949), O. Dadáka (Mordová rokle, 1951), R. Deyla ml. (Bomba, 1957) a V. Bessera (Kde řeky mají slunce, 1961). S diváky v kinech se rozloučila epizodkou staré ženy v kravíně ve Filipově komedii Utrpení mladého Boháčka (1969) a naposledy ji kamera zachytila jako protagonistku školního filmu Ďábel (1972), který podle Maupassantovy povídky natočil zahraniční posluchač FAMU André Maroun-Gédéon. Se studenty FAMU však ráda spolupracovala už dříve (V podzemí, 1954; Květ republiky, 1954; Láska ve třech podobách, 1955 a Bitva na Červeném poli 1968). Objevila se i před tv. kamerou, mj. v pohádce Zapomenutý čert (1963) a seriálu Hříšní lidé Města pražského (1968–69).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!