V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VNOUČEK, František

František VNOUČEK (* 27. 12. 1903 Benešov u Prahy, † 24. 6. 1960 Praha)  – herec. Chtěl být advokátem, ale láska k divadlu to změnila. Během studií práv na UK v Praze, která nedokončil, začínal s herectvím jako statista v Národním divadle (od roku 1925 elév). Prošel div. angažmá v Olomouci (1926–30), Osvobozeném divadle v Praze (1930–32), Slov. národním divadle v Bratislavě (1932–34), Městských divadlech na Královských Vinohradech (1934–45) a D 46, respektive Divadle E. F. Buriana (1945–60). Z jeho jevištních kreací zaslouží vyzdvihnout Skalníka ze Šrámkova Léta, Shakespearova Macbetha, Peachuma v Brechtově Žebrácké opeře, Tonyho v Langrově Periférii, Juliána Sorela z dramatizace Stendhalova románu Červený a černý a Satina z Gorkého dramatu Na dně. Patřil k levicově orientovaným umělcům a ctitelům sovětského divadla (roku 1933 se účastnil 1. olympiády revolučních divadel v Moskvě), proto často spolupracoval s režiséry podobného smýšlení (např. s E. F. Burianem). Na jevišti začínal jako milovník, hlavně v bulvárním a operetním repertoáru, pro což ho vhodně disponoval křehký chlapecký zjev, ušlechtilá tvář s milým úsměvem, něžný až plachý herecký projev a tichý, mírně zastřený hlas. Brzy se přehrál do charakterních postav intelektuálů, umělců, diplomatů, bonvivánů i proletářů. Jeho typ i kultivovaný projev nalezl uplatnění i před kamerou. Ve filmu vytvářel výrazné epizodní role intelektuálů, podnikatelů a úředníků, z nichž se nejspíš většině diváků vybaví jedna z prvních, sympatický mladý profesor češtiny Voříšek, přítel „študáků“, který v komedii M. Friče Cesta do hlubin študákovy duše (1939) dopomůže malou lstí, aby jeho někdejší učitel a nyní starší kolega Matulka (J. Plachta) složil konečně po letech státní zkoušku z přírodopisu. I když je Vnoučkovo film. konto početné, celkem na padesát snímků, kvalitními tituly neoplývá (za války šlo vesměs o nevalná melodramata a poté o tendenční agitky s postavami hlavně zápornými) a navíc jeho schopnosti filmaři nikdy plně nevyužili. Debutoval až v pětatřiceti letech menší rolí železničářského synka a válečného dobrovolníka Miloše Rabase v legionářském dramatu Zborov (1938) režisérů Jiřího Slavíčka a J. A. Holmana, který ho obsadil i do dalších filmů: odmítnutý snoubenec sestřenice (N. Gollová) v Rukavičce (1941), bankovní úředník Jan Hejtmánek, nejbližší přítel hlavního hrdiny (V. Vejražka) ve Velké přehradě (1942) a číšník v baru Jarda Malina v Bláhovém snu (1943). Tři snímky natočil i s V. Slavínským (Dva týdny štěstí, 1940; Muži nestárnou, 1942; Jenom krok, 1945, nedotočen). Na sklonku války hrál železničního adjunkta Mikuláška v režijní prvotině R. Hrušínského Jarní píseň (1944), ale nejhodnotnějším snímkem, byť šlo jen o epizodu, byla Okouzlená (1942) režiséra Otakara Vávry, pod jehož vedením poté hrál anarchistu Rossu v adaptaci Čapkova Krakatitu (1948), konšela Šimona v husitském dramatu Jan Žižka (1955) či alibistického ředitele dolu v První partě (1959). Přes levicové zaměření (a silné angažmá zejména po únoru 1948) ztvárňoval ve znárodněné kinematografii hlavně představitele „prohnilé buržoazie a jiné třídní nepřátele“: esesák Franz Wessely (Hrdinové mlčí, 1946), stavitel Rudolf Müller (Chceme žít, 1949), obhájce (Přiznání, 1950), továrník (Nástup, 1952), podnikový ředitel Bláha (Olověný chléb, 1953), správce velkostatku (Vstanou noví bojovníci, 1950), sedlák (Komedianti, 1953), „reakční“ premiér Vlastimil Tusar, jenž demisí umožnil potlačit komunistický puč (Anna Proletářka, 1952; Rudá záře nad Kladnem, 1955), reakční ministr (Botostroj, 1954), majitel domu (Májové hvězdy, 1959) a poslanec profesor Drvota (Taková láska, 1959). Často oblékal i různé uniformy, spíše předválečné: policejní úředníci (Revoluční rok 1848, 1949; Kavárna na hlavní třídě, 1953), štábní rotmistr (Neporažení, 1956), major-auditor (Poslušně hlásím, 1957), ruský důstojník (Tenkrát o vánocích, 1958). Neminuli ho ani byrokratičtí úředníci: kancelista Hanzlíček (Soudný den, 1948), úředník na byťáku (Štěnata, 1957). Byl redaktorem i šéfredaktorem (Kariéra, 1948; Zaostřit, prosím!, 1956) a hrál i v detektivkách: vedoucí hotelu (105 % alibi, 1959), průvodce cizinců (Zpívající pudřenka, 1959). Výjimečně si zahrál otce, jako v případě tatínka mladé hrdinky Lenky (J. Brejchová) v povídce Lidé na zemi a hvězdy na nebi z Jasného snímku Touha (1958). Mezi nemnoho filmů s jeho účastí, jež obstály v čase, či dokonce náleží do našeho zlatého fondu, patří bezesporu tři tituly, v nichž mu však připadly vedlejší role: francouzský sluha paní radové Kohákové (R. Šlemrová) v Krškově poetické komedii Řeka čaruje (1945), hodinář Norbert Volek v Sádkově komedii Červená ještěrka (1948) a lékař Fried v Radokově otřesné vizi židovského utrpení za okupace Daleká cesta (1949). Premiéry posledního filmu, Hanibalova psychologického příběhu Všude žijí lidé (1960), v němž se mihl jako profesor Jirsa, se již nedožil. Namlouval také naučné filmy, hrál v rozhlase a v prvních inscenacích pokusného vysílání ČST (Jen jeden den, 1958). Od roku 1953 pedagogicky působil na DAMU (docent, poté profesor). Roku 1954 byl jmenován Zasloužilým umělcem.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!