V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VÍZNER, Oldřich

Oldřich VÍZNER (* 6. 5. 1947 Praha)herec; bratr režiséra a herce J. Víznera a kameramana Vladimíra Víznera (1940–1983), bývalý manžel herečky J. Šulcové a dlouholetý partner herečky V. Křížové, mj. otec grafičky Terezy Václavkové-Víznerové (* 1972). Po absolutoriu herectví na DAMU (1969) působil v Divadle J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav (1969–77) a poté téměř dvacet let v Činoherním klubu v Praze (1977–98), kde vytvořil desítky komických a tragikomických postav, z nichž největší popularitu mu přinesla role Mulligana v Penziónu pro svobodné pány S. O’Caseyho. Hrál ale i Roberta v Brechtově Krejcarové opeře, Ottavia ve hře J. Menzela Tři v tom a hned několik postav v Zuckmayerově Hejtmanu z Kopníka. Od roku 1998 je ve svobodném povolání, za mateřskou scénu považuje Divadlo ABC (Charlie v Cizinci, Harel ve Frederickovi, Mortimer Brewster v komedii Jezinky bezinky, Harris v dramatizaci Jeromeho předlohy Tři muži ve člunu a pes, Hubert ve hře Třikrát život, Tobiáš Říhal ve Večeru tříkrálovém) a hostuje na různých scénách (mj. Městské divadlo v Mladé Boleslavi, pražské Divadlo Ungelt, litvínovské Malé velké divadlo). Je mu blízký anglický humor s ironickou nadsázkou, který se smyslem pro tragikomickou polohu osvědčuje zejména v konverzačním a komediálním repertoáru na jevišti, ale i před film. a tv. kamerou. Veřejnost ho na plátně nejprve poznala jako dospívajícího chlapce Hečkyho, jednoho z chovanců výchovného ústavu pro delikventní mládež, v Hanibalově psychologickém dramatu Škola hříšníků (1965). Následovaly dvě menší postavy studenta před komisí v Mášově Ohlédnutí (1968) a pana Káji v Herzově hororové tragikomedii Spalovač mrtvol (1968). Větší úkoly mu přinesla až normalizační kinematografie hlavně ve filmech Ivo Nováka a Jiřího Hanibala. Zpravidla byl obsazován do úloh nervních, vnitřně nejistých a duševně nevyrovnaných mladíků, ale v galerii mu nechybí ani hrdinové zcela opačných povah, občas dokonce i rázní a odhodlaní. V Novákově veseloherním příběhu ze života vojáků Půlnoční kolona (1972) zaujal jako zasněný vojín Ján Rutkay, vášnivý muzikant, který při plnění vojenského úkolu s dalšími členy dopravní hlídky holduje víc hudbě než službě vlasti. Uniformu oblékl i v dalším Novákově filmu z vojenského prostřední Na konci světa (1975), v němž byl převelen jako svobodník absolvent Maryška (v civilu latinář a řečtinář) k jednotce pohraniční stráže. Mezitím v psychologickém filmu Jiřího Sequense Pokus o vraždu (1973) ztělesnil neúspěšného medika, jemuž strýc, starý lékař Trojan (K. Höger), odmítl přímluvu a poté ho neprávem zařadil mezi lidi, kteří měli důvod ho nenávidět a pokusili se ho zabít. Novákovými režijními pokyny se opět řídil v komedii Léto s kovbojem (1976), kde diváky okouzlil rolí rozmazleného, sobeckého, domýšlivého a nevyrovnaného studenta medicíny Boby Karáska, rodiči předurčeného nápadníka hezké psycholožky Doubravky (D. Kolářová), která však dala přednost optimistickému vesnickému traktoristovi Honzovi (J. Hanzlík). V dalším Hanibalově filmu Podivný výlet (1977) hrál milého Jitky Hronové (J. Dolanská) a nepříliš nadšeně ji doprovázel na cestě za otcem, stárnoucím architektem (J. Vala), podnikajícím s dvěma stejně starými kamarády výlet do Beskyd, kde za války společně bojovali proti nacistům. V životopisném filmu Otakara Vávry Příběh lásky a cti (1977) o silném citovém vztahu básníka Jana Nerudy a spisovatelky Karoliny Světlé (J. BartoškaB. Turzonovová) ztělesnil postavu mladého Jakuba Arbesa. Autentické postavy českých literátů si ve Vávrových filmech zopakoval jako Václav Čeněk Bendl (Veronika, 1985) a Ivan Olbracht (Evropa tančila valčík, 1989). Ve Fukově detektivce Zlaté rybky (1977) vytvořil zajímavou postavu mladého narkomana Jaroslava Hantáka, jehož závislost na drogách přivedla až k vraždě obchodnice s drogami (J. Andresíková). Naopak kladnou a „politicky uvědomělou“ postavou byl titulní hrdina povídky Kandidát z Čechova filmu Silnější než strach (1978), v němž jako mladý lékař Láznička, kandidát KSČ, s nasazením života zneškodnil v pohraničním městečku uprchlého ozbrojeného trestance Váchu (L. Munzar), usilujícího ilegálně překročit hranici. S úlohou lékaře se setkal i v Novákově komorním psychologickém dramatu Operace mé dcery (1986), kde patřil jako chirurg Bureš k týmu zachraňujícímu náročnou transplantací život mladé dívky (K. Pollertová-Trojanová). Ke koloritu idylického maloměsta z počátku 20. století v hrabalovských Postřižinách (1980) J. Menzela patřil jeho kadeřník Bóďa Červinka, donucený ustřihnout krásné paní Maryšce (M. Vášáryová) její dlouhé vlasy, které obdivovalo celé městečko. V Sestřičkách (1983) K. Kachyni se objevil jako řidič sanitky Arnošt, zábavný a třikrát rozvedený mladý muž, který měl všechny předpoklady bezpečně převést mladičkou ošetřovatelku Marii (A. Mihulová) přes úskalí prvních sexuálních zkušeností, ale hanebně zklamal. Na přelomu 80. a 90. let hrál ve dvou filmech pro děti režisérky Drahomíry Králové otce malých hrdinů v rodičovských dvojicích s L. Termerovou (Království za kytaru, 1989) a L. Skopalovou (Čarodějky z předměstí, 1990). Z prken Činoherního klubu přenesl s O. Vetchým postavičky dvou zvědavých kompliců (Jim a Jack) elegantního dobrodruha Macheathe (J. Abrhám) do adaptace Havlovy hry Žebrácká opera (1991), kterou podle vlastní div. inscenace natočil J. Menzel. Cit pro parodickou nadsázku snad nejlépe před kamerou zúročil v titulní postavě Věrčákova filmu a zároveň čtyřdílném tv. seriálu podle Jirotkova humoristického románu Saturnin (1994). Excelentně v něm vystihl charakter výstředního sluhy s nevypočitatelnými nápady, které jeho pána (O. Havelka) přivádějí do rozpaků, ale často ho i zachraňují před dotěrnou tetou Kateřinou J. Synková), a hlavně odrovnávají Milouše (P. Vacek), jeho „soka“ v lásce ke slečně Terebové (L. Zedníčková). V komediálním žánru, ale „hrubšího zrna“ se pohybovala většina film. postav, v nichž se návštěvníkům kin občas připomíná: operní zpěvák Alfieri (Svatba upírů, 1993), milenec a spolumajitel činžovního domu Patrik Škoda (Playgirls, 1995), inženýr a majitel firmy Béďa Zawinul (Waterloo po česku, 2002). Hrál i v koprodukčním snímku Když děda miloval Ritu Hayworthovou (2001). Podstatně větší prostor i kvalitnější příležitosti mu od počátku nabízí televize, kde se prezentoval v řadě inscenací a filmů všech žánrů, z nichž jmenujme např. tituly Křišťálová noc (1966), Popel (1969), První radosti (1971), Chléb a písně (1971), Lidé na křižovatce (1971), Rozhovor (1972), Cena zlata (1972), Hvězda první velikosti (1974), Ó rozume, ó lásko (1974), Rafan (1974), Co je platno kázat (1977), Králova žena (1978), Prodaná babička (1978), V pozdním dešti (1979), Navždy do dálek Tichomoří (1984), Nebožtík si nepřál květy (1985), Růžový Hubert (1985), Žáku Kašíku, nežeň se (1986), Území strachu (1986), Hrdlička (1986), Záhada zlatého servisu (1987), Fanynka (1987), Dokonalý muž, dokonalá žena (1988), Záhada tří kapitánů (1990), Radostný život posmrtný (1990), Den D Dáši B (1990), Oko za oko (1991), Klauni a vlastenci (1991), Jak vyloupit banku (1992), Kafka to neměl taky lehký (1992), Hadí pohledy (1993), Nevěstinec duší (1993), Mistr Kampanus (1993), Generálka Jejího Veličenstva (1995), Ex offo (1998), Nezvěstný (2002), Ruth to vidí jinak (2004). Na obrazovce často hraje i v pohádkových příbězích, např. Čertova nevěsta (1975), Panenka z vltavské tůně (1976), O ptáku Ohniváku (1980), Pohádka o mokrosuchém štěstí (1981), Honza a tři zakleté princezny (1984), Kdo probudí Pindruše (1989), Pofoukej mi jahody (1991), Ať ten kůň mlčí! (1992), Peklem s čertem (2002), Drátařík a hruška moudrosti (2003), Probuzená skála (2003), Trampoty vodníka Jakoubka (2005), Sůva z nudlí (2006). Četné zastoupení mají i tv. seriály: 30 případů majora Zemana (1974–79), My z konce světa (1975), Dnes v jednom domě (1979), Arabela (1980), Dynastie Nováků (1982), Synové a dcery Jakuba skláře (1985), Zlá krev (1986), Cirkus Humberto (1988), Bronzová spirála (1988), Co teď a co potom? (1991), Náhrdelník (1992), O zvířatech a lidech (1993), Bylo nás pět (1994), Hříchy pro diváky detektivek, (1995), Bubu a Filip (1996), Četnické humoresky (2000), Bazén (2005), Škola Na Výsluní (2006), Velmi křehké vztahy (2007) aj. Je oblíbeným hercem rozhlasovým (Canterburské povídky, Kulhavý Orfeus aj.), a zejména v 80. a 90. letech se věnoval i dabingu.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!