V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VÍTOVÁ, Hana

Hana VÍTOVÁ vl. jm. Jana Lašková (* 24. 1. 1914 Praha, † 3. 3. 1987 Praha)herečka; dcera operního pěvce a učitele hudby Hanuše Laška (1860–1937) a herečky Niny Laškové (zahrála si i v němém filmu Melchaid Koloman, 1920). Nejprve byla provdaná za herce a pěvce J. Pospíšila, poté za divadelního režiséra, herce (mihl se i ve filmu Studentská máma, 1935), ale hlavně filmového novináře JUDr. Bedřicha Rádla (1905–1981), později manžela S. Svozilové N. Tanské. Už od dětství ji rodiče vedli k hudbě. Ve třinácti letech na prázdninovém táboře na sebe upozornila v div. představení hereckým nadáním, ale kariéra herečky či pěvkyně ji nelákala, chtěla být učitelkou. Nakonec se na přání rodičů přihlásila na dramatické oddělení Pražské konzervatoře (1928) a soukromě se školila zpěvu u Kamily Ungrové. Po třech letech školu opustila a nastoupila do Osvobozeného divadla (1931), kde debutovala, poprvé pod pseudonymem Vítová, jako „umělá žena“ Sirael v revui Golem a následně hrála otrokyni Onomatopoe v politické satiře Caesar. Jednu sezonu působila v olomoucké zpěvohře, aby se vrátila k J. VoskovcoviJ. Werichovi do Osvobozeného divadla (1933), kde jí už připadly větší role romantické Synekdochy (Osel a stín), Dolores (Kat a blázen) a modistky Kláry (Slaměný klobouk). Když V + W činnost načas přerušili, přijala angažmá v Divadle Vlasty Buriana (1935–37), poté hrála běžný operetní repertoár ve Švandově divadle (1939–41) a pak jako přední členka Nového divadla (1941–42) uplatnila smysl pro jemný humor v hudebních, komorně laděných komediích (Karolina ve stejnojmenné komedii R. Benatzkého). Roku 1943 působila v holešovické Uranii a ve Studiu Intimního divadla vytvořila v režii Václava Kršky něžnou Japonku Asagao ve stejnojmenné hře Pavla Tkadlece. V poválečném období, kdy podobně jako mnoho jejích kolegyň a kolegů čelila různým atakům a nařčením, jí nové poměry po únoru 1948 znemožnily pokračovat v umělecké dráze. Díky vzdělání, rozhledu a jazykovými znalostem se mohla věnovat knižním překladům z ruštiny, angličtiny a němčiny. Roku 1953 se vrátila na pódium zprvu pražské Alhambry, pak se jako zpěvačka objevila v zábavných pásmech kabaretu U svatého Tomáše (1953–59) a v zájezdových estrádních programech, s nimiž objížděla republiku (mj. s podobně režimem postiženými R. A. Dvorským, Z. Kabátovou a E. Šárkovou) až do konce 60. let. Politické pronásledování poznamenalo její kariéru, ale tragicky se podepsalo i v soukromém životě (rodinné problémy po druhém rozvodu roku 1955 vyvrcholily sebevraždou její jediné dcery Bedřišky roku 1959). Nesrovnatelně většího úspěchu než na jevišti dosáhla ve filmu, kde ve 30. a první polovině 40. let patřila s L. BaarovouA. Mandlovou k nejoblíbenějším milovnicím a k „nejzářivějším ženským hvězdám“ české kinematografie. Počtem rolí však předstihla všechny ostatní „konkurentky“. Nutno podotknout, že byla zároveň herečkou nejvíce zneužívanou. Její zjev charakterizovala ušlechtilá jemná tvář s náznakem melancholie a velkýma modrýma očima, výraznými ústy a hladce učesanými vlasy s jedinou velkou vlnou. Cestu do film. ateliérů jí paradoxně nepřipravil režisér, ani prozíravý producent, ale kamarád, hudební skladatel a pianista Jan Borůvka (1983–1953; pseudonym John Gollwell). První herecký výkon spočíval v tom, že stála jako Španělka ladně opřená v okně a poslouchala ctitelovu píseň Já miluji jen vás a vaše oči šedé v podání budoucího chotě J. Pospíšila. Tato hudební scénka zakončující jeden z film. týdeníků nezůstala nepovšimnuta režiséry. V hraném filmu se uvedla roličkou komorné Olly v operetce Děvčátko, neříkej ne! (1932). Ještě téhož roku se objevila v dalších třech titulech a do roku 1945 natočila přes půl stovky filmů. První větší roli jí dal G. Machatý v nepříliš úspěšné veselohře Načeradec, král kibiců (1932), kde ztělesnila na svou dobu (i vzhledem k dalším rolím) nebývale emancipovanou mladou advokátku Edith, dceru manželů Načeradcových (H. HaasJ. Vanerová), která otce zastupuje u soudu ve směšném sporu s konkurentem v obchodě i na šachovnici panem Dundrem (J. Vojta). Díky angažmá v Osvobozeném divadle si zahrála pod vedením Jindřicha Honzla v komedii Peníze nebo život (1932). Svůj půvab zde propůjčila dívce Haně, která padla do oka J. Voskovcovi v roli ženatého Pepíka, kdežto vyvolenou J. Wericha, povaleče Tondy, byla L. Hermanová. Obě v tomto snímku jako „nezemské nymfy“ v akváriu uvedly v život jeden z nejproslulejších písňových evergreenů: blues na Ježkovu hudbu Život je jen náhoda (pěvecky je však zastoupily jiné interpretky: Jožka Srbová a Božena Schlesingerová). Pak již navázala spolupráci s Miroslavem Cikánem, který režíroval celou pětinu jejích filmů, poprvé v poláčkovské adaptaci Dům na předměstí (1933), znovu po boku H. HaaseJ. Vojty, ale i A. Nedošinské či J. Plachty. A také s S. Innemannem, v jehož operetě U svatého Antoníčka (1933) si zahrála zamilovanou Vlastu, dceru malíře (O. Bubeníček). Tím odstartovala desítky jak vejce vejci si podobných rolí prostých a milých dívenek, ale i moderních mladých žen (studentek, sekretářek, učitelek, modistek či umělkyň), jejichž jedinou starostí bylo, ať v nenáročných veselohrách, nebo sentimentálně střižených milostných románcích, dobře se provdat za správného muže. Pomáhala jim v tom hodná a pečlivá maminka nebo teta, představovaná obvykle A. Nedošinskou, Z. Baldovou (Děti na zakázku, 1938; Směry života, 1940), H. Friedlovou (Srdce v soumraku, 1936) nebo jinou film. maminkou anebo ještě častěji neméně starostlivým tatínkem, ať již to byl T. Pištěk (Krb bez ohně, 1937), J. Marvan (Pozdní máj, 1934), V. Šindler (Hřích mládí, 1935), F. Kreuzmann (Cestou křížovou, 1938), J. Steimar (Klazubova jedenáctka, 1938), G. Hilmar (Cech panen kutnohorských, 1938), J. Kohout (U svatého Matěje, 1939) a další. A tím „správným vyvoleným“ býval R. Wanka (Sextánka, 1936; Výdělečné ženy, 1937; Poslíček lásky, 1937), V. Borský (Vzhůru nohama, 1938), J. Plachý (Jedna z milionu, 1935; Bláhové děvče, 1938), A. Velecký (Výkřik do sibiřské noci, 1935), Z. Hora (Děvče za výkladem, 1937), G. Nezval (Armádní dvojčata, 1937; Děti na zakázku, 1938; Osmnáctiletá, 1939), K. Lamač (Milování zakázáno, 1938), J. Dohnal (Pod jednou střechou, 1938; Karel a já, 1942), L. Boháč (Kdybych byl tátou, 1939; Píseň lásky, 1940; Pro kamaráda, 1941), O. Korbelář (Zlatý člověk, 1939), F. Krištof-Veselý (Adam a Eva, 1940), J. Vondrovič (Štěstí pro dva, 1940), S. Beneš (Jarní píseň, 1944) nebo jiný oblíbený milovník. Tak byla Betynkou Kráčmerovou (Matka Kráčmerka, 1934), Nanynkou Kulichovou (Vdavky Nanynky Kulichovy, 1935), Jarčou Drahanovou (Jarčin profesor, 1937), Mařenkou Vomáčenou (Paní Kačka zasahuje…, 1939) a jinými dívkami ve filmech, pro něž označení „nenáročný“ je eufemismem a které režírovali vedle Cikána a Slavínského režiséři stojící na samém okraji a často i pod okrajem film. umění: Špelina, Marten, V. Ch. Vladimírov, Medeotti-Boháč a další. Jen čtyřikrát hrála v režii M. Friče, dvakrát pod vedením Otakara Vávry a dvakrát i Františka Čápa. Ti ovšem kladli na herecký výkon vyšší nároky a Vítová jim – k údivu kritiky – vždy vyhověla. Prvním filmem, který se výrazně lišil od dosavadních klišé, byli Trhani (1936) V. Wassermana. Téměř současně přišlo do kin melodrama M. Friče Ulička v ráji (1936) se sociálně laděnou postavou Aničky ze střelnice, kde se znovu sešla s H. Haasem, ale i se Z. Štěpánkem či S. Svozilovou. Galérii postav dívek ze sociálně nejnižší vrstvy doplnila nešťastná číšnice z Batalionu Mimi Žďárská v Cikánově Batalionu (1937), kterou snad nakonec z mizérie vysvobodí básník Šulc (J. Průcha). Frič si ji dále vybral do filmu Lidé na kře (1937), kde po boku tří sourozenců L. Baarové, L. BoháčeL. Peška, dětí manželů Junkových (F. SmolíkZ. Baldová), byla písařkou Hankou, která touží prorazit u filmu, ale naletí podvodnému režisérovi (L. Hemmer). Obdobnou roli dostala později ve Vávrově filmu Šťastnou cestu (1943), kde hrála jednu z prodavaček (spolu s A. Mandlovou, J. ŠtěpničkovouN. Gollovou) Milenu, jejíž snoubenec (V. Vejražka) se dopustí defraudace. M. Frič ji obsadil i do adaptace div. hry M. A. Šimáčka Jiný vzduch (1939), v níž byla partnerkou L. Boháče a jejímiž rodiči byli znovu F. Smolík s Z. Baldová. Dvakrát si zahrála po boku O. Nového, v komedii M. Friče Valentin Dobrotivý (1942) jako jeho rozumná a praktická snoubenka Helenka a pak i ve Wassermanově Sobotě (1944) znovu jako Helenka, ale tentokrát žena přespříliš zaměstnaného F. Hanuse, která podlehne svodům světáckého Petra (O. Nový). Svou největší a umělecky nejúspěšnější film. postavou Marty Dekasové, mladičké vychovatelky, která podlehne zasmušilému ženatému důstojníkovi Vargovi (G. Nezval) a pak už jako barová zpěvačka Štefka tragicky umírá, vytvořila v Čápově Nočním motýlu (1941). Jako protihráčka vynikající A. Mandlové v roli cynické prostitutky Kiki přesvědčivě vykreslila čistou dívku nezadržitelně klesající do neřesti, a přece si stále uchovávající v srdci první, jedinou a nenaplněnou lásku. Ani zde však sama nezpívala, tentokrát ji nahradila Míla Spazierová-Hezká. V četných filmech však v jejím podání zazněla řada písní, někdy též v duetech s mužskými i ženskými partnery. Mezi vážné dramatické filmy s náměty pohybujícími se na samém okraji tragédie patřil i německý snímek M. Friče Druhý výstřel/Der zweite Schuss (1943), v němž hrála pod jménem Hanna Witt. Poté ještě ve Vídni natočila s režisérem Emanuelem W. Emoem snímek Přátelé/Freunde (1944). V prvních poválečných letech si zahrála ve dvou titulech znárodněné kinematografie velké role. Další z dramaticky vyhrocených kreací vytvořila jako pohřešovaná Pavla Marková, využívaná nesvědomitým hypnotizérem (E. Kohout) jako médium, v Čápově psychologické studii Znamení kotvy (1947), a naopak smysl pro nadsázku osvědčila titulní rolí Elén Hadrbolcové v parodii M. Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), která vtipně zkarikovala většinu kýčovitých postav, jimiž se prezentovala v předválečných filmech. S českými diváky v kinech se definitivně rozloučila nepříliš důstojnou úlohou referentky MNV Koubové v Cikánově komedii Muž v povětří (1956), v níž se setkala s rovněž dlouho distancovaným V. Burianem v jeho poslední titulní roli. V 60. letech se objevila v televizní Babiččině krabičce a také v západoněmeckém, v Praze natáčeném okupačním dramatu Dům v Kaprové ulici/Das Haus in der Karpfengasse (1964) režiséra Kurta Hoffmanna (mj. s V. Voskou). O umělecké dráze i složitých životních osudech pojednává zatím jediná a poněkud nelichotivě nazvaná monografie publicisty Rudolfa Miholy Hana Vítová: cesta ke šmíře (2004). Z výše uvedeného výčtu kolegů a kolegyň však lze do této kategorie zařadit většinu herců, a navíc – na rozdíl od té poúnorové a normalizační „šmíry“ – se nepropůjčila do politických agitek a nikoho nepoškodila, což se o řadě zasloužilých a národních umělců říci nedá.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!