V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VĚTROVEC, Josef

Josef VĚTROVEC (* 5. 3. 1922 Plzeň, † 11. 2. 2002 Praha)herec. Vyrůstal v plzeňské dělnické čtvrti Petrohrad jako syn krejčího-fazonéra, matka vypomáhala po domácnostech. Už v devíti letech hrál ochotnické divadlo. Před válkou jako učeň plzeňské Škodovky hrál závodně házenou, vzdělával se ve spolku dělnické mládeže Kovodělník a byl členem mládežnického recitačního kolektivu RECKOV-Plzeň 5. Během okupace ho za rozmnožování letáků uvěznili v Plzni na Borech, pak prošel Terezínem a koncentračním táborem v Buchenwaldu, kde recitoval a hrál spoluvězňům. V Plzni po válce založil div. skupinu Divadlo naší doby ’45 a profesionální zkušenosti získal během angažmá v Divadle J. K. Tyla (1946–60). Dalších třicet sezon byl členem (1973–88 i uměleckým ředitelem) pražského Divadla E. F. Buriana. Jeho neškolené a jen praxí vybroušené herectví se vyznačovalo plasticitou výrazu, znělým, zvláštně zabarveným hlasem a širokou škálou žánrového rejstříku. Vedle rolí charakterních a dramatických (Goan v Jezeru Ukereve) hrál hlavně úlohy komediální, které obdařil jemnou nadsázkou i břitkou ironií. K významným postavám posledních let patří Ladygin (Leonův Obyčejný člověk), Krutický (Ostrovského I chytrák se spálí), soudruh Pěšák (Majakovského Sprcha), Hercule Poirot Agathy Christie, Melich a Matějka (Langerova Dvaasedmdesátka Jízdní hlídka), Julius Caesar, Falstaff ve Veselých paničkách windsorských, hrabě z Glosteru v Králi Learovi, Klubko ve Snu noci svatojánské v dramatech Shakespeara aj. S kamerou se nejprve potkal v televizi při „živém“ vysílání div. inscenací. Na plátně debutoval epizodou muže v hospodě v Čechově špionážním dramatu Kohout plaší smrt (1961). Zviditelnila ho až první a hned hlavní film. role v politicky exponovaném filmu Karla Steklého Lucie (1963), kde ztvárnil havíře-úderníka Viléma Grochola, v 50. letech vedoucího kádra upadajícího ostravského dolu, který chybným rozhodnutím o zvýšení těžby a splnění plánu zaviní katastrofu; tato postava mu byla blízká jak původem hrdiny, tak prožitkem hrůz koncentračního tábora. Do konce 60. let hrál ve filmech různých žánrů a námětů z minulosti i současnosti vesměs menší role: protifašistický odbojář (Skok do tmy, 1964), úředník ministerstva vnitra (Místenka bez návratu, 1964), český voják rakouské armády (Hvězda zvaná Pelyněk, 1964), pracovník tiskáren (Třiatřicet stříbrných křepelek, 1964), řidič (Dědeček, Kyliján a já, 1967), účetní (Jak se krade milión, 1967), rolník (Noc nevěsty, 1967), kastelán (Na Žižkově válečném voze, 1967), rotný SNB (Nejlepší ženská mého života, 1968) a sovětský plukovník (Maratón, 1968). Ve dvou špionážních filmech ztělesnil muže z opačných stran barikády: ve Skalského Andělu blažené smrti (1965) se pod maskou spolehlivého funkcionáře Radka, údajně za okupace vězněného a po válce předsedy MNV, skrýval konfident nacistů a poté špion imperialistů, v Brynychově Transitu Carlsbad (1966) byl naopak svědomitým velitelem pohraničníků. Do světa verneovské fantastiky ho pozval režisér Karel Zeman, v jehož výtvarně stylizovaných filmech se ujal rolí kapitána lodi (Ukradená vzducholoď, 1966) a šejka (Na kometě, 1970). Ve zfilmování Bassových povídek Lidé z maringotek (1966) ho M. Frič spojil s J. Štěpničkovou do manželské dvojice starých a již nestačících akrobatů cirkusu. Normalizační kinematografie využívala jeho typ v pestré škále figur a figurek. Často hrál v historických i politicky tendenčních filmech Karla Steklého: advokát Jáchym (Lupič Legenda, 1972), ředitel zoo Kadavý (Hroch, 1973) a obrist (Pan Vok odchází, 1979). Také se po dvanácti letech dočkal opět hlavní role ve filmu Otakara Fuky Mys Dobré naděje (1975); hrál tu kormidelníka labské nákladní lodě Vránu, který za okupace veze domů zprávu německých soudruhů o plánech nacistů na zničení Prahy. Po nebezpečné plavbě dorazí loď k hranici protektorátu – na místo zvané Mys Dobré naděje – právě při květnovém povstání. Podobné postavy obyčejných, ale statečných a uvědomělých chlapíků vytvořil i v jiných okupačních dramatech (Osvobození Prahy, 1976; Svítalo celou noc, 1980). Kontrastem k pokrokovým postavám byl velkoobchodník Václav Čačala, který po válce šmelinou s látkami „rozvracel“ národní hospodářství v krimi příběhu Ivo Tomana Smrt na černo (1976). V jeho repertoáru však převažovaly komedie, jejichž úroveň je nevyrovnaná a spektrum režisérů široké. V Herzových Holkách z porcelánu (1974) byl provozářem porcelánky Šantalou, v Polákově sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) tvořil se S. Budínovou manželský pár Kroupových, ve Vorlíčkově veselohře Což takhle dát si špenát (1977) hrál kapitána VB, v Jirešových Talířích nad Velkým Malíkovem (1977) řidiče Lojzu Hrubce, v Muchnově pohádkové satiře Hop – a je tu lidoop (1977) souseda Vondru, v Schulhoffově satiře „Já to tedy beru šéfe…!“ (1977) šéfa propagace Paula, v dalším Schulhoffově snímku Já už budu hodný, dědečku! (1978) ředitele divadla, v Kovářově Tím pádem (1979) předsedu MNV, v Čechově moralitě Jak napálit advokáta (1980) majitele trabantu a viníka autonehody Dymeše, ve Vorlíčkově Zralém víně (1981) a Mladém víně (1986) Frantu Chovance z JZD Pálavice, v Rychmanově Lásce na druhý pohled (1981) hrál s M. Myslíkovou rodiče mladého zedníka Vaška (J. Čenský), ve dvojici retrokomedií Václava Matějky Anděl s ďáblem v těle (1983) a Anděl svádí ďábla (1988) byl prvorepublikovým policejním komisařem Firstem a v komediích D. Kleina Jak básníkům chutná život (1987) a Konec básníků v Čechách (1993) ředitelem nemocnice, což byla jeho poslední film. role. Mezitím se objevoval ve více či méně schematických filmech s výrobní či obdobnou tematikou: inženýr Vrutský, ředitel geologického podniku v Tomanově Ve znamení Tyrkysové hory (1977), ředitel stáje ve Svobodově Dostihu (1981), starý, domýšlivý a nepoctivý architekt Grúber v Kavčikově slov. snímku Zbohom, sladké driemoty (1983), tajemník Krajského výboru KSČ v Borkově Výjimečné situaci (1985) a sportovní funkcionář Lála v Matulových Stupních poražených (1988). Oblibu diváků mu přinášela tv. obrazovka, kde role policistů, manželů, taťků, angažovaných a bodrých funkcionářů i divácky vděčných lidových figurek z městského a venkovského prostředí uplatnil v řadě inscenací (Paní mincmistrová, 1961; Vrah byl odsouzen po právu, 1962; Odcházeti s podzimem, 1965; Drahomíra, 1965; Deštník, 1967; Soudničky, 1967; Kouzelný dům, 1970; Manželské mezihry, 1970; Hlavní přelíčení, 1971; Opory společnosti, 1972; Hotel Miramare, 1972; Cena zlata, 1972; Chlap pravdu unese, 1972; Jak to bylo v Únoru, 1972; Josefina, 1973; Slepé střevo, 1973; Hvězda první velikosti, 1973; Královské usínání, 1974; Muži jdou ve tmě, 1975; Bouřlivá noc, 1975; Lístek do památníku, 1976; Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1976; Smrt paprsku, 1977; Rudý primátor, 1978; Upír ve věžáku, 1979; Anglický biftek s českou oblohou, 1979; Pastýřův dar, 1979; Zlatý náhrdelník, 1980; Velké malé vody, 1981; Spor dramaturga Stroupežnického, 1982; Děkuju, pane profesore, 1982; Svatební cesta do Jiljí, 1983; Žáku Kašíku, nežeň se!, 1985; Zázračné dítě, 1985; Španělská paradentóza, 1986; Hrdlička, 1986; Robotóza, 1986; Hodinář, 1988 a Muž, který neměl důvěru, 1991 aj.). Hrál v tv. pohádkách (Jak se sedlák se selkou ulakomili, 1968; Taneček přes dvě pekla, 1982; O nosaté čarodějnici, 1984; Mistr Pleticha a pastýř Jehňátko, 1986; Vltavská víla, 1987; O chytré Marině, 1988; Kouzelnice od Křídového potoka, 1988 a Čertova skála 1988), ale hlavně v tv. seriálech (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Hostinec U koťátek, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Chalupáři, 1975; Matka, 1975; Tajemství proutěného košíku, 1977; Dnes v jednom domě, 1979; Arabela, 1980; Dobrá Voda, 1982; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1984; My všichni školou povinní, 1984; Bambinot, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Gottwald, 1986; Panoptikum Města pražského, 1986–87; Případy pro zvláštní skupinu, 1988 a Dlouhá míle 1989). Rád pracoval v rozhlase jako komentátor, přednašeč i herec a v dabingu (hlas propůjčil mj. Jeanu Gabinovi). Byl nepochybujícím a horlivým členem KSČ, za normalizace proslul angažovaností (člen Městského výboru KSČ v Praze, výboru SČDU, České mírové rady), kterou přenesl i do „svého“ divadla, což mu s přihlédnutím k herecké tvorbě vyneslo četná ocenění: Řád práce (1978), Zasloužilý (1973) a Národní umělec (1983). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!