V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VEŠKRNOVÁ, Dagmar

Dagmar VEŠKRNOVÁ (* 22. 3. 1953 Brno)  – herečka; sestra operetní herečky Evy Veškrnové (* 1948), bývalá žena herce Radvíta Nováka (* 1952) a manželka dramatika Václava Havla (* 1936). Vyrůstala v Brně-Židenicích v katolicky a hudebně orientované rodině soustružníka a sekretářky ze Zbrojovky (rodiče si přivydělávali estrádním muzicírováním: matka-zpěvačka, otec-konferenciér ovládající různé hudební nástroje). Ve třinácti letech poprvé hrála v dětském představení židenických ochotníků. Chtěla být učitelkou, ale nevalný prospěch a rada starší sestry (studentky JAMU) ji přivedly na brněnskou konzervatoř a poté ještě absolvovala JAMU (1975). Během studií hrála v Divadle na provázku (Soňa v Páralově Profesionální ženě) i ve filmu. Pak nastoupila do pražského Divadla Jiřího Wolkera (1975), kde kromě princezen hrála i pro dospělé, mj. Checca v Poprasku na laguně, Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, a hostovala v Semaforu (Má hlava je včelín). Od roku 1979 měla angažmá v Divadle na Vinohradech, kde uplatnila komediální vlohy, ale ukázala i potenciál charakterní herečky ve velkých ženských postavách domácího i světového repertoáru (Alla v Gelmanově hře My, níže podepsaní, Alexandra Giddensová v Lištičkách, Sára v Přišel na večeři, Nastasja ve Zločinu a trestu, Hela v Bulgakovově Mistru a Markétce, Yveta v Topolových Hlasech ptáků, lady Duncanová v Ionescově Macbethovi, krajčírka Eva v Gazdině robě, Smolička v Pavlíčkově Chvále prostopášnosti, titulní hrdinka Strindbergovy Královny Kristiny). Po sňatku s Václavem Havlem (1997) scénu opustila (oficiálně je zde vedena jako stálý host) a věnovala se povinnostem první dámy. Na vinohradské jeviště se úspěšně vrátila jako hospodyně Kathleen v tragikomedii Chvíle pravdy (2006) a statkářka Raněvská v Morávkově inscenaci Višňového sadu (2008). V. Havel pro ni ve hře Odcházení napsal hlavní postavu Ireny, nakonec ji ale ve světové premiéře v divadle Archa hrála Z. Stivínová. Širší veřejnost ji však zná z kin a obrazovky jako komičku se smyslem pro situační i slovní komiku, usměvavé energie, jejíž talent se uplatnil ve škále postav od ztřeštěné crazy komedie po jemnou kresbu dramatických postav. V Herzově komedii Holky z porcelánu (1974) měla být nevýraznou a plačtivou Jířou (roli pak hrála J. Šebestová), ale po kamerových zkouškách získala úlohu hlavní hrdinky, ztřeštěné Dany se spontánním a nakažlivým smíchem; za roli obdržela cenu Malé slunce na Film. festivalu mladých v Trutnově 1975. Stejnou cenu získala i za druhou titulní roli opět v Herzově komedii, ale s detektivní zápletkou Holka na zabití (1975), asi nejzdařilejší z celé její filmografie: ztřeštěná Anna, vychovaná v dětském domově, pátrá po zmizelé kamarádce (zavražděné vedoucím horského hotelu V. Olmerem) a málem přijde o život. Bohužel normalizační kinematografie jí pak už obdobnou šanci nedala. V povídce Smím prosit, Helenko? z filmu H. Bočana Tak láska začíná… (1975) byla učnicí Helenou Vláškovou, jejíž láska pomohla učni Dušanovi zvanému Lord (M. Stropnický) „obnovit“ vztah k práci a ke kamarádům. V budovatelské komedii H. Bočana Parta hic (1976) hrála manželku Kynkala (P. Nárožný), horníka a amatérského kouzelníka, v Schulhoffových komunálních satirách Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) a Co je doma to se počítá, pánové… (1980) ztělesnila neteř hádavé a zlomyslné paní Bartáčkové (I. Janžurová) a nevěstu vykutáleného Reného (L. Sobota), syna neméně vykutálených manželů Novákových. S I. Janžurovou v roli film. režisérky Bonžůrky se sešla jako asistentka režie v dětském filmu Věry Plívové-Šimkové Jak se točí Rozmarýny (1977). Po menších rolích v Balíkově psychologickém dramatu Zrcadlení (1977), Weiglově adaptaci Dvořákovy Rusalky (1978) a další Schulhoffově komedii Já už budu hodný, dědečku! (1978) hrála s podivínským zedníkem Fery Kaplanem (J. Dvořák) sympatickou uvaděčku v kině Helenu, protiklad nepoctivé zpěvačky Viržinie (J. Janěková), v komedii Jaromíra Borka Lvi salónů (1978). Jinou Helenkou – ošetřovatelkou, která zkomplikovala život řidiči těžkého nákladního auta Kaplanovi (J. Štěpnička) – byla ve Strnadově Poprasku na silnici E 4 (1979). Štěpánku, nejmladší dceru vedoucího údržbáře v JZD Vavřince (J. Bláha), která se jako jediná dovede vzepřít otcově dobře míněnému terorizování a tajně se provdá za mechanizátora (S. Skopal), hrála v Míkově Tchánovi (1979). V bláznivé komedii Tomáše Svobody Blázni, vodníci a podvodníci (1980) ztělesnila potrhlou sestru neméně potrhlého Petra (J. Lábus) a snoubenku potrhlého Karlíka (L. Sobota). V hudební komedii Z. Podskalského Trhák (1980) představovala s O. Blechovou a H. Buštíkovou jednu ze tří dcer hajného Kaliny (W. Matuška). V Herzově crazy komedii Buldoci a třešně (1981) hrála věčně podnapilou dámu se dvěma buldoky, která bezděky zhatí plány neschopných mafiánů, a znovu v Herzově Upíru z Feratu (1981) řidičku sanitky Mimu, poté závodnici na autech Ferat, jezdících na lidskou krev. V další komedii Z. Podskalského Křtiny (1981) byla „sexy“ sekretářkou náměstka Humpla (V. Brodský), jejíž tajný výlet s náměstkem Čirůvkou (M. Kopecký) roztočí bláznivý kolotoč kolem narychlo fingovaných křtin. Skromná a zásadová prodavačka Špičková zase řeší bytovou krizi porodem trojčat v Míkově komunální satiře Oči pro pláč (1983). Starosti měla i hrdinka Matějkovy normalizační komedie Můj hříšný muž (1986), ambiciózní mikrobioložka Marta, která chce dítě, ale nemíní se vzdát kariéry, čímž málem rozbije manželství. Maminku si poprvé na plátně vyzkoušela ve dvou Polákových dětských komediích Chobotnice z II. patra (1986) a Veselé vánoce přejí chobotnice (1986), sestříhaných z původního tv. seriálu. Jako sboristka opery Národního divadla Andrea Holanová zde vytvořila s P. Zedníčkem rodiče malých hrdinů Evičky (Ž. Fuchsová) a Honzíka (M. Šimáček (2)). Stereotyp současných postav dívek a mladých žen, podobných si i problémy, které řeší s otcem, chlapcem, manželem či šéfem, přerušily jen filmy z minulosti: v Rážově dobrodružném příběhu Poslední propadne peklu (1982) ztělesnila děvečku Keruši u hamižného krčmáře Kryštofa (J. Karlík); ve Vávrových Komediantech (1984) byla primitivní a pudově živočišnou herečkou Klementýnou z kočovné herecké společnosti principála Fortunata (M. Růžek); v Herzově dramatu Zastihla mě noc (1985) hrála mladou těhotnou Maryčku, oběť četnické brutality při hladové stávce; v Sequensově romanci Dva na koni, jeden na oslu (1986) byla zlotřilou putykářkou Perchtou a v Matějkově retrokomedii Anděl svádí ďábla (1988) ztvárnila Němku Trudy z luxusního nevěstince. Od počátku 90. let se však objevila jen v Jakubiskově tragikomedii Lepšie byť bohatý a zdravý jako chudobný a chorý (1992) jako zdravotní sestra Ester, která se s fotografkou Nony (D. Horváthová) vrhá po listopadu 1989 do milostných i podnikatelských dobrodružství, a v satiře V. Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) jako hostinská Vlasta opět zapadla do „tradiční role“. Po letech odmlky se k natáčení vrací. Od počátku kariéry byla často i na tv. obrazovce: ve Studiu Kamarád (Hraní na čtení) konferovala zábavné pořady, účinkovala v estrádách (Kabaret u dobré pohody, V Praze bejvávalo blaze), namlouvala večerníčky, hrála v Bakalářích a menší, ale hlavně velké role měla v řadě her, inscenací a filmů (To byla svatba, strýčku!, 1976; Prodaná babička, 1978; Domácí strava je domácí strava, 1978; Smyk na mrkvi, 1978; Báječní milenci, potřebují čas, 1978; Šaty po tetě, 1978; Dívka světových parametrů, 1979; Upír ve věžáku, 1979; Lustr, 1980; A máte nás, holky, v hrsti, 1980; Mezičas, 1981; Síť na bludičku, 1982; Slečna se špatnou pověstí, 1982; 1. máj 1898 v Národním divadle, 1983; Ohnivé ženy, 1983; Bandité; 1984; Hrabě Luxemburg, 1985; Španělská paradentóza, 1986; Ohnivé ženy se vracejí, 1986; Sardinky aneb Život jedné rodinky, 1986; Hvězdy nad Syslím údolím, 1986; Zázrak v cukrárně, 1987; Fanynka, 1987; Zvonokosy, 1990; Plivník, 1991; Hřbitov pro cizince, 1991; Láska zlatnice Leonetty, 1991; O bábě hladové, 1991; Noc pastýřů, 1992; Klíče na neděli, 1992; Zázračné dítě, 1993; Divadelní román, 1994; Bubáci pro všední den, 1995; Andělský smích, 1995 aj.). Často hrála v pohádkách (mj. Ježčí kůže, 1978; Hejkal, 1978; O závojích bez nevěst, 1983; Anulka a pan Pětiočko, 1983; Jak se tančí brumbambule, 1984; O princezně na klíček, 1987; Sedm sestřiček, 1988; O princi Bečkovi, 1988; Vodnická čertovina, 1995; Kulihrášek a zakletá princezna, 1995) i seriálech (30 případů majora Zemana, 1974–79; Nemocnice na kraji města, 1977; Návštěvníci, 1981–83; Doktor z vejminku, 1982–83; Bambinot, 1984; Slavné historky zbojnické, 1985; Chobotnice z II. patra, 1987; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1985; Zlá krev, 1986; Cirkus Humberto, 1988; Přísahám a slibuji, 1990; Život na zámku, 1995; Hříchy pro diváky detektivek, 1995 a Když se slunci nedaří, 1995; k nejlepším tv. rolím patří maminka Bajzová ve Smyczkově poláčkovském seriálu Bylo nás pět 1994). Získala četná vyznamenání a je členkou mnoha mezinárodních div. a jiných organizací. Z celé řady titulů od bulváru až po nekritické chvalozpěvy na ni uvádíme knihu Jana Bauera Holka na zabití: neautorizovaný životopis Dagmar Veškrnové-Havlové (2000). Její „roli“ po boku prezidenta přiblížil dokument Pavla Kouteckého (dotočil ho Miroslav Janek) Občan Havel (2008).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!