V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VALENTOVÁ, Soňa

Soňa VALENTOVÁ (* 3. 6. 1946 Trnava)slovenská herečka; manželka režiséra Pavla Haspry (1929–2004) a matka zpěvačky Kataríny Hasprové (* 1972). V dětství studovala hru na klavír a balet, jako gymnazistka se však rozhodla pro herectví. Hned po absolvování VŠMU (1967), kde posléze ještě vystudovala tv. režii (1985), nastoupila do činohry Slov. národního divadla, jehož členkou je dosud. Už od prvních profesionálních kreací se profilovala jako představitelka složitých ženských charakterů. V jejím kultivovaném projevu s rozsáhlou škálou výrazových prostředků je od začátku přítomný silný vnitřní dramatismus a emocionální napětí, ale i přirozený půvab, smysl pro tragikomické polohy a schopnost živelné komediálnosti s dokonalým zvládnutím zpěvu i tance. Vždy jí byly blízké zejména dramaticky exponované až tragické ženské hrdinky světového klasického i moderního repertoáru, ženy milující, vášnivé, hrdé, zraňované a trpící, které vykresluje v jasných liniích (Alison Porterová v Osbornově hře Ohlédni se v hněvu, Salome v Hviezdoslavově tragédii Herodes a Herodias, Soňa ve Zločinu a trestu, Ismena v Sofoklově Antigoně, Ximena v Corneillově Cidovi, Cordelie v Králi Learovi, Desdemona v Othellovi, Kristina ve Slečně Julii, Gina Ekdalová v Divoké kachně, Alice v Dürrenmattě hře Play Strindberg, královna Eleanora v Goldmanově dramatu Lev v zime, Mae v Kočce na rozpálené plechové střeše aj.). Pěvecké a pohybové dispozice prokazuje od počátku 90. let v muzikálových inscenacích na bratislavské Nové scéně (Grand Hotel, Pokrevní bratři, Jeptišky, Kabaret). Ve filmu se objevuje od konce 60. let. Nejdříve propůjčila svůj kultivovaný hlas dvěma film. postavám ztělesněným v koprodukčních filmech Juraje Jakubiska slov. herečkou M. Vášáryová (Vtáčkovia, siroty a blázni, 1969) a českou herečkou O. Schoberovou (Dovidenia v pekle, priatelia!, 1970, 1990). Sama se poprvé objevila na plátně v českém filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice (1969). V tomto působivém historickém podobenství mocenské zvůle, fanatismu a krutého násilí vytvořila ústřední ženskou postavu mladé sličné kuchařky pokrokově smýšlejícího šumperského děkana Lautnera (E. Romančík) Zuzany Voglickové, jedné z obětí čarodějnických procesů inscenovaných zrůdným inkvizitorem Bobligem (V. Šmeral). Shodou okolností se i její druhá velká film. postava jmenovala Zuzka: sličná dcera rybářského vladyky, kterou se marně snažil získat za ženu krutý hradební pán Zuzor (J. Adamovič) v historickém snímku Dušana Kodaje Zlozor (1971). Na plátna kin se poté vrátila až v polovině 70. let současně ve dvou filmech: v českém životopisném snímku o Josefu Mánesovi Paleta lásky (1976) J. Macha ztělesnila autentickou postavu herečky Jindřišky Slavínské, která malíře (P. Kostka) milovala v těžkém období jeho života, kdy pracoval na výzdobě staroměstského orloje, a po boku J. Kukury jako jeho sestra ve slov. snímku Dušana Trančíka Koncert pre pozostalých (1976). Pak se opět odmlčela a návštěvníci kin ji mohli vidět až počátkem 80. let v postavě manželky obětavého velitele celní stráže Halvy (R. Brzobohatý) na slovensko-polské hranici bezprostředně po 1. světové válce v dobrodružném česko-slov. filmu Martina Hollého Noční jazdci (1981). A následovala další odmlka, kterou v 80. letech jen dvakrát přerušila. Režisér Jakubisko si ji vybral pro roli zlé macechy malé Alžbetky (P. Vančíková) v pohádce Perinbaba (1985). V hořké komedii K. Kachyni Kam, pánové, kam jdete? (1987) hrála žárlící ženu ústředního hrdiny, čtyřicetiletého architekta Jana Kolvary (K. Heřmánek), který s mladou kolegyní (M. Pleštilová) i dalšími spolupracovníky absolvuje náročný dálkový pochod. V 90. letech rozšířili její filmografii už jen výhradně čeští režiséři. S J. BřezinovouJ. Altmannovou tvořila trojici staropanenských židovských sester ve Weissově okupačním dramatu Marta a já (1990). Sugestivní studii lidského zla předvedla jako sadistická vedoucí vychovatelka ústavu sociální péče Volfová v psychologickém dramatu Requiem pro panenku (1991), natočeném podle skutečné události F. Renčem. Nesympatická byla i její Prokopová, úřednice oddělení pro církevní věci Krajského národního výboru, kde se marně domáhá pomoci na záchranu chátrajícího kostela venkovský farář (B. Polívka), hlavní hrdina Michálkova Zapomenutého světla (1996). Do epizodní role lékařky ji obsadil Ivan Fíla v psychologickém příběhu Lea (1996). Zatím naposledy se českým divákům připomněla jako partnerka K. Rodena v psychothrilleru Miloše J. Kohouta Oko (2009). Podstatný přínos znamená její žánrově a charakterově bohatá tv. tvorba, která spolu s divadlem znamenala nejvýznamnější herecké příležitosti. Tvárný herecký projev uplatnila hlavně v tv. inscenacích svého muže (Beatrice Cenciová, 1968; Mária Tudorová, 1969; Kráľ sa zabáva, 1970; Cid, 1973; Emília Galottiová, 1981; Pláč pre syna, 1982; Noci kráľovien, 1987; Manželstvo na cimprcampr, 1992 ad.), ale i tv. filmech českých režisérů: J. Krejčíka (Povídka malostranská: Tichý podnájemník, 1981), Petra Weigla (Mozartova cesta do Prahy, 1988) a Jiřího Svobody (Vlna, 2008). Jako tv. režisérka debutovala inscenací Plánka (1986) podle dramatu Federica García Lorky. Uplatňuje se také za rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Držitelka div. Ceny Janka Borodáča (1970), tv. ceny Zlatý krokodýl (1975), Zasloužilá umělkyně (1988) a prezident SR jí udělil roku 2006 státní vyznamenání: Řád Ľudovíta Štúra II. třídy za mimořádné zásluhy v oblasti rozvoje kultury.

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!