TURZONOVOVÁ, Božidara
Božidara TURZONOVOVÁ (* 28. 5. 1942 Sofie, Bulharsko)
–
slovenská herečka; manželka herce
J. Adamoviče. Temperament, nevšední ženský půvab, ale i vlastní jméno zásadně ovlivnily její jihoslovanské kořeny z obou rodinných větví: matka byla Bulharka a otec, úspěšný architekt, pocházel z egejské Makedonie. Od nejútlejšího dětství vyrůstala v Bratislavě, kde rodina nalezla uprostřed války trvalý domov. Osud budoucí herečky do značné míry formovalo múzám příznivě nakloněné rodinné prostředí. Školila se ve hře na klavír, navštěvovala dramatický kroužek Paláce pionýrů a mládeže, hrála v dětském rozhlasovém souboru a jako dítě vystoupila ve Fadějevově
Mladé gardě na jevišti Slov. národního divadla. Když se před maturitou na gymnáziu rozhodovala, v jakém oboru se dál vzdělávat, zvítězila láska k divadlu před dějinami umění. Za studií na bratislavské VŠMU, kdy se účastnila festivalů studentských divadel v Parmě, Erlangenu, Lublani, Záhřebu a Krakově, strávila nějaký čas jako stipendistka UNESCO v Avignonu a v Paříži. Ihned po absolutoriu (1963) nastoupila první angažmá v činohře Slov. národního divadla, jehož členkou je dodnes. Zde vyrostla ve výraznou představitelku analytického herectví. Už prvními kreacemi upozornila na schopnost citově bohatými, avšak ve vnějším výrazu cudnými hereckými prostředky komponovat postavu nejen v pravdivosti psychologicko-realistického výrazu, ale i jako složitou bytost v nejednoznačných vztazích s vědomím souvislostí a obsažnosti výpovědi (Aglaja v
Idiotovi, Aňa ve
Višňovém sadu, Nina v
Maškarádě, Katrin v
Matce Kuráži a jejích dětech, Ximane v
Cidovi, Kateřina v Ostrovského
Bouři, Máša v
Živé mrtvole, Sofie v
Platonovovi). Spojením této tendence se schopností ironického nadhledu získalo její herectví novou dimenzi moderní ženské senzibility, kterou od začátku 80. let rozvíjí v široké škále rozmanitých variací vnitřně složitých, navenek nezávislých ženských hrdinek (Frida v Pirandelově
Jindřichovi IV., Ellia v
Domu zlomených srdcí, Blanche v
Domech pana Sartoria, Milica v
Sonatině pro páva, Helena Pluhařová ve hře
Romeo a Julie na konci listopadu, Jelena v
Měšťácích, vrchní sestra ve hře
Zpráva o chirurgii města N., Strouhalka v
Maryše, Olga ve
Třech sestrách, titulní hrdinka ve hře Johna Murrella
Poslední léto Sarah Bernhardtové. Mnohokrát prokázala i komediální a muzikálové dispozice (Ginger v hudební revui
Ginger a Fred, Bubulína v
Řeku Zorbovi, grófka Praskovská v
Adamu Šangalovi). Své hrdinky modeluje s ušlechtilou grácií i plebejskou divokostí, dokáže působit něžně až andělsky, být důstojná i frivolní, naivní stejně jako vychytralá, emocionální i chladná a odměřená. Právě její bravurní proměny spolu s oduševnělou a krásnou tváří s hlubokýma očima přiblížily širšímu okruhu diváků film a televize. Před kamerou debutovala již za studií VŠMU vedlejší dívčí rolí v psychologickém filmu Vladislava Pavloviče
Most na tú stranu (1961). Větší úlohu nevlastní matky dospívající Evy (
M. Vášáryová) vytvořila v dalším Pavlovičově snímku
Senzi mama (1964). Pak se na delší dobu odmlčela a až počátkem 70. let se znovu na plátna kin vrátila, ne ve slov., ale českých filmech. Její ženské portréty v nich sahají od exotických krásek, šlechtičen a národních symbolů ženské emancipace přes pragmatickou bordelmamá až po škálu oddaných manželek, maminek a babiček. Jako sličnou a přitom ctnostnou manželku starého a lakomého florentinského rytíře Francesca (
M. Kopecký) ji obsadil režisér
J. Krejčík do úvodní povídky
Arabský kůň v boccacciovském diptychu
Hry lásky šálivé (1971). Ve stylizované sci-fi fantazii Otakara Fuky
Akce Bororo (1972) hrála po boku
S. Matyáše krásnou obyvatelku planety z jiné galaxie, vyslanou na Zemi se závažným úkolem. Ve Vorlíčkově politicky exponované trilogii
Bouřlivé víno (1976),
Zralé víno (1981) a
Mladé víno (1986) ztělesnila agronomku Kateřinu, která se v 1. díle postavila na stranu předsedy jihomoravského vinařského JZD Janáka (
V. Menšík) v jeho zápase se zástupci nového vinařského družstva a v dalších dvou pokračováních mu již pomáhá řešit problémy jako jeho manželka. Za představitelku autentické historické osobnosti si ji nejprve vybral režisér Otakar Vávra, v jehož životopisném snímku
Příběh lásky a cti (1977) dokázala české spisovatelce Karolině Světlé, přítelkyni bouřliváckého básníka Jana Nerudy (
J. Bartoška), propůjčit půvab i obrovský vnitřní náboj, citovost a kultivovanost, což ještě prohloubila v titulní úloze operní pěvkyně světového věhlasu a statečné vlastenky Emy Destinové v biografické fresce
Božská Ema (1979). Zatímco zde ji v pěveckých partech zastoupila Gabriela Beňačková, ve Weiglově zfilmování Dvořákovy opery
Rusalka (1977) její roli cizí kněžny zpívala Milada Šubrtová. Divácky vděčnou postavou se stala její bývalá prostitutka Gábi Stolařová, vychytralá a přitom lidsky rovná šéfka luxusního nevěstince Prahy 20. let minulého století ve dvojici retrokomedií Václava Matějky
Anděl s ďáblem v těle (1983) a
Anděl svádí ďábla (1988). Mezi jejich natočením spolupracovala s režisérem Matějkou ještě na jednom filmu, ovšem zcela odlišného žánru, na komorním psychologickém dramatu
Noc smaragdového měsíce (1985), kde ztvárnila nešťastnou Marii, jejíž sobecký a lakomý manžel Cyril (Jerzy Trela) jí nedovolil mít dítě. Odvahu, aby odešla od sobeckého nemilovaného muže v sobě našla její hrdinka, restaurátorka Eva Kamenická z Uhrova v psychologickém dramatu
Penelopa (1977). Od počátku 90. let již převládají v její galerii matky hlavních hrdinů a hrdinek, které hráli
V. Chalupa a
O. Vetchý ve Weissově autobiografickém příběhu
Marta a já (1990),
M. Kramár v Rapošově dramatu
Suzanne (1996),
D. Mórová v Šulíkově povídce
Obrázky z výletuz filmu
Praha očima… (1999),
M. Hilmerová v Cieslarově baladě
Pramen života – Der Lebensborn (2000) a
D. Jurčová v Šindelkově milostném snímku
Zostane to medzi nami (2003). Zahrála si i ve
Vratných lahvích (2007)
J. Svěráka, kde ji jako zákaznici Kvardovou okouzlil nemluvný zaměstnanec supermarketu, bývalý lampasák Řezáč (
P. Landovský). Velkou a rozmanitou plejádu charakterů a typů od romantických děvčat až po ženy ve zralém věku ztvárnila na tv. obrazovce v celé řadě inscenací a seriálů, v nichž měla často za partnera svého manžela (
Hájnikova žena, 1971;
Vivat Beňovský, 1975) a k nimž se pak vrátila i v novém století (
Letiště, 2006;
Ordinácija v ruževoj záhrade, 2007;
Panelák 2008). Neodmítá ani účinkování ve studentských filmech (
Jídlonoš, 2009). Vyniká i jako interpretka za rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Vahou své autority i popularity zaštiťuje konání MFF Art Film v Trenčanských Teplicích, kde je i čestnou předsedkyní výboru festivalu. V posledních letech se věnuje intenzivně pedagogické činnosti: profesorka VŠMU a děkanka Fakulty dramatických umění Akademie umění v Banské Bystrici. Její tvůrčí a lidský profil přibližuje Aleš Fuchs v knižních rozhovorech
Důvěrnosti Božidary Turzonovové (2000). Zasloužilá umělkyně (1979).
