V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TROJAN, Ladislav

Ladislav TROJAN (* 1. 8. 1932 Praha)herec; otec herce I. Trojana a režiséra a producenta O. Trojana. Jeho otec pracoval v podniku Konstruktiva. Už jako sedmiletý žák obecné školy musel (šlo o chlapeckou školu) hrát v pohádce princeznu. Herectví ho však zaujalo až na dejvickém gymnáziu, kde vstoupil do dramatického kroužku (ztělesnil mj. Kočkareva v Ženitbě) a hrál i s dejvickými ochotníky. Spíš z pragmatických než uměleckých důvodů se přihlásil ke studiu herectví na DAMU. Když u zkoušek neuspěl, začal studovat klasický balet u Zory Šemberové, ale po čase to vzdal. Při druhém pokusu o přijetí na DAMU byl již úspěšný. Jako čerstvý absolvent (1958) získal angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde ho během sedmi sezon čekaly role milovníků, revoltujících mládenců, ale i komické figurky (Bertík v Millerově Vzpomínce na dva pondělky, Vavřena ve Filosofské historii, Jan Pěnkava v Tvrdohlavé ženě, Belzebub v Hrátkách s čertem). Na více než třicet let pak zakotvil v souboru Městských divadlech pražských (1965–96), na jejichž scénách rozvinul především svůj komediální talent v postavách klasického i moderního repertoáru (Pavel v Priestleyho hře Začalo to v máji, Fenton ve Veselých paničkách windsorských, Jimmy Scott v Hennequinově Prolhané Ketty, seržant Carlin v Knottově hře Tma je má naděje, Filip ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa, Jindřich Percy v Králi Richardu II., O’Kelly v Marii Stuartovně, Texasan v Hellerově Hlavě XXII, Leopold v Horníčkově Malé noční inventuře). Ani po odchodu do penze jeviště neopustil; účinkoval v inscenacích Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě (Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy), objíždí republiku se zájezdovými představeními agentury Harlekýn (Tři na lavičce, Co v detektivce nebylo), intenzivně spolupracuje s Divadlem Na Fidlovačce (Fidlovačka, Paní S. v rozpacích, Dalskabáty, hříšná ves, Malajský šíp, Cyrano z Bergeraku, Slaměný klobouk, A je to v pytli!, Ježíšmarjájosef, Vzpomínka na dva pondělky aj.) a hostuje i na dalších scénách v Praze (Divadlo ABC, Divadlo Radka Brzobohatého, Divadlo Viola, Divadlo U hasičů), Šumperku a Kladně. Na jevišti i před kamerou mnohokrát uplatnil herecký temperament i schopnost zpívat a tančit. S filmem spolupracoval již za studií od poloviny 50. let v drobných, vesměs v anonymních epizodkách, z nichž první byla postava studenta v Krškově Stříbrném větru (1954). Výjimkou byl nebojácný vesnický chasník Franta, titulní hrdina Machovy pohádky Jak se Franta naučil bát (1959). Epizodistou – ovšem vskutku výrazným, a proto režiséry často vyhledávaným – však již zůstal. Nikdy nevytvořil hlavní roli a větší postavy lze spočítat na prstech. V prvních filmech k nim patřil nejmladší z party v Praze bydlících a do Ostravy každý týden dojíždějících montérů Láďa Soukup, který s kamarády slaví ve vlaku narození dcery v Machově dramatu Rychlík do Ostravy (1960). Stejného rodu byl mladý ostravský havíř Jožka Ondračka, trochu ztřeštěný a nezodpovědný, ale v jádru dobrý chlapec, jehož jedinou slabostí je nadměrná příchylnost k velkému bernardýnu, kvůli němuž zameškával směny, a kazil tak pracovní výsledky celé partě ve Sklenářově komedii Kotrmelec (1961). Ovšem do paměti film. (a předtím již i tv.) diváků se zapsal svazák Venda, nejmladší ze tří generací družstevnické rodiny Potůčků sdílejících společnou domácnost v domku uprostřed Ouplavic. On, jeho otec (J. Skopeček) a děda (L. Lipský) byli ústředními hrdiny nejprve populárního tv. seriálu Tři chlapi v chalupě (1962) a následně stejnojmenného filmu (1963) režiséra J. Macha, na který po deseti letech volně navázal snímek Tři chlapi na cestách (1973) režiséra O. Lipského. Větší roli měl i v Machově detektivce podle Eduarda Fikera Na kolejích čeká vrah (1970): poddůstojník bezpečnosti Vrána, který při rafinované vlakové loupeži přišel o život. Ve špionážním filmu z 2. světové války Lekce (1971) režiséra D. Kleina byl agentem švýcarské kontrarozvědky, chránícím protinacistického špióna Lenze (K. Höger) a jeho mladou ženu (J. Brejchová). S postavami příslušníků VB se setkal už předtím (Padělek, 1957; Hlavní výhra, 1959; Strach, 1963; Žirafa v okně, 1968) a kriminalistu ztělesnil i potom v Čechově psychologickém dramatu s detektivní zápletkou Sedmého dne večer (1974). Kostýmem se mu staly i vojenské uniformy v postavách nižších důstojníků (Člověk není sám, 1971; Vysoká modrá zeď, 1973; Kluci z bronzu, 1980). V povídce Vražda v Čertově mlýně z Čechova rozmarného filmu Aféry mé ženy (1972) mu připadla role příležitostného zaměstnance lunaparku Jaroslava Undra, který dělal v atrakci Čertův mlýn oběšence a přitom chodil za ženou majitele řetízkového kolotoče (E. JirouškováZ. Kryzánek). V komedii H. Bočana Parta hic (1976) dostal roli mladého inženýra Mirka Lacigy, snoubence lékařky Alice Váňové (R. Rázlová), s níž se ale v průběhu filmu setká pouze na několik minut na začátku a na konci na ostravském nádraží, kde se křižují vlaky, odvážející je na odlehlá pracoviště. Neminuly ho ani postavy rodičů malých a dospělých dětí (Hodina modrých slonů, 1971; Konečně si rozumíme, 1976; Vrchní, prchni, 1980; Vítr v kapse, 1982; Kamarád do deště, 1988). Mezi dalšími figurkami, které portrétoval civilním, široce sdělným projevem, nalezneme muže nejrůznějších profesí a činností: pilot (OK 12 startuje, 1961), francouzský spisovatel (Tajemství velikého vypravěče, 1971), dělník (Svatba bez prstýnku, 1972; Hřiště, 1975; Příhody pana Příhody, 1982), trenér (Maturita za školou, 1973), partyzán (Horká zima, 1973), učitel (Můj brácha má prima bráchu, 1975), družstevník (Bouřlivé víno, 1976), lékař (Tajemství Ocelového města, 1978; Pod nohama nebe, 1983), prodavač (Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, 1979), funkcionář (Muž přes palubu, 1980), úředník (Láska na druhý pohled, 1981; Smrt krásných srnců, 1986) a umírající pacient (Učitel tance, 1994). Zatím naposledy se na plátně připomněl úlohou dědečka jednoho z trojice šestnáctiletých hrdinů prázdninové komedie Panic je nanic (2006) debutujícího Iva Macharáčka. Účinkování v televizi začalo postavou syna manželů Bláhových (S. ZázvorkováI. Prachař) v prvním českém tv. seriálu Rodina Bláhova (1959). Kromě již zmíněných Tří chlapů v chalupě účinkoval v řadě dalších seriálů: Hříšní lidé Města pražského (1968–69), F. L. Věk (1971), 30 případů majora Zemana (1974–79), Zkoušky z dospělosti (1980), Dnes v jednom domě (1982), Dobrá Voda (1982), Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985), Slavné historky zbojnické (85), Rodáci (1987), Křeček v noční košili (1988), Arabela se vrací (1990), Dobrodružství kriminalistiky (1992), Náhrdelník (1992), Život na zámku (1995), Ďábel v Praze (1996), Hospoda (1996–97), Četnické humoresky (2000), Na lavici obžalovaných justice (1998), Světla pasáže (2007), Kriminálka Anděl (2008) aj. Archiv ČST, respektive ČT dokumentuje jeho kreace v inscenacích a filmech Kat nepočká (1971), Klícka (1971), Poslední královna (1974), Plácek (1978), Sluníčko na houpačce (1981), Domeček plný koleček (1983), Takový talent (1983), Hodina před ránem (1983), Povídky malostranské (1984), Pozor, je ozbrojen (1985), Případ Kolman (1986), Ohnivé ženy se vracejí (1986), Útěk ze seriálu (1988), Pofoukej mi jahody (1991), Pilát Pontský, onoho dne (1991), Šťastlivec Sulla (1991), Osvětová přednáška v Suché Vrbici (1992), Zámek v Čechách (1993), Jeden den velkokněžny (1994), Usmívej se, lásko má (1995), Čas jeřabin (1997), Politik a herečka (2000), Šejdrem (2008), Šejk (2009) a řadě dalších. Nechybí ani pohádkové figury, jimiž ho televize – oproti filmu – zahrnovala v hojné míře (Pan Větrovský z Větrova a paní Deštná z Dešťova, 1969; Ježčí kůže, 1978; Zlatý náhrdelník, 1980; O princezně Solimánské, 1984; Koloběžka první, 1984; Čertův švagr, 1984; O chamtivém strašidle, 1985; O lesním království, 1986; Koho ofoukne větříček, 1990; Bylinková princezna, 1991). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil Martin Kopp pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2002).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!