V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TOKOŠ, Lubor

Lubor TOKOŠ (* 7. 2. 1923 Šternberk, okres Olomouc, † 26. 9. 2003 Zlín)  – herec a malíř. Od dvou let žil v Hodoníně, kde absolvoval reálku a učil se na drogistu. Na začátku okupace odešel do Brna, kde nastoupil v Zemském národním divadle nejdříve jako kulisák, poté nápověda a případný komparzista až se stal řádným členem činoherního souboru (1941–44). Po osvobození prošel řadou dalších moravských scén: Svobodné divadlo Brno (1945–48), Slovácké divadlo Uherské Hradiště (1948–49), Státní divadlo Ostrava (1949–51, 1953–57), 1958–62), Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc (1966–68). Mezitím působil v ostravském Čs. rozhlasu (1951–53), v pražským Divadlem S. K. Neumanna (1962–65), v ostravské ČST (1968–69) i ve svobodném povolání (1957–58, 1965–66, 1969–79). Poslední trvalé angažmá nalezl v gottwaldovském Divadle pracujících (1980–85). Zde ztvárnil mnoho nezapomenutelných postav – např. rytíře Falstaffa z Veselých paniček windsorských, Francisca Pizarra z Shafferova Královského honu na slunce, Kléanta z Tartuffa, Karla IV. z Šotolovy Cesty Karla IV. do Francie a zpět a mnoho dalších. Počátkem 70. let hostoval i v pražském Činoherním klubu (Max v Kačerově inscenaci Pinterova Návratu domů). Tokošovo herectví bylo mnohotvárné, jeho projev nesmírně charismatický, pravdivý, energický, moudrý i laskavý. Nezaměnitelná byla rovněž jeho hlasová interpretace – s citem pro slovo vytvořil před rozhlasovým mikrofonem nekonečnou řadu postav, pásem, čtení, sportovních reportáží. Nahrál i řadu kazet pro nevidomé. Neméně rozsáhlá byla jeho tv. tvorba (kromě řady zábavných pořadů hrál v mnoha inscenacích, pohádkách a seriálech). Spolupracoval jako moderátor s ostravským rozhlasem i televizí. Od konce 40. let se objevoval na plátně v menších rolích. Největší příležitost dostal v úloze inženýra Harta, jemuž se podařilo zabránit zničení lidstva, ve slavném Zemanově trikovém filmu Vynález zkázy (1958). Vedle toho sehrál na padesát vedlejších rolí, mj. reportérů (Štika v rybníce, 1951; Rychlík do Ostravy, 1960; Neklidnou hladinou, 1962) a policistů (Černá sobota, 1960), ale objevil se i ve vynikajících filmech, které však zůstaly nadlouho uzavřeny v trezoru: jako barvíř Kašpar Sattler ve Vávrově historickém podobenství Kladivo na čarodějnice (1969) a ministr v „estébáckém“ dramatu K. Kachyni Ucho (1970). Normalizační kinematografie mu nabídla jen menší úlohy architekta Duranta (Tajemství velikého vypraveče, 1971), podplukovníka Bezpečnosti Antonína Máci (Svědectví mrtvých očí, 1971), revírníka Josefa Tuháně (Dvě věci pro život, 1972), ochotníka Tomáška (Návraty, 1972), pohřebního řečníka Vaclíka (Podezření, 1972), zahraničního hudebního manažera Joachim Dittmara (Smrt si vybírá, 1972). V 80. letech účinkoval hlavně ve filmech pro děti a mládež gottwaldovského studia, kde jeho prvním úkolem byla role učitele hudby Knipla v Olmerově snímku Sonáta pro zrzku (1980). Jeho doménou se postupně staly postavy hodných, moudrých, činorodých až výstředních dědečků či králů (Kopretiny pro zámeckou paní, 1981; O statečném kováři, 1983; Výbuch bude v pět, 1984; Smrt krásných srnců, 1986; O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987; Nefňukej, veverko!, 1988; Poklad rytíře Miloty, 1989; Motýlí čas, 1990; Dvojrole, 1999), které vytvořil i v televizi (Duhová kulička, 1986; Šance jako hrom, 1991; Sen o krásné panně, 1994; Zlatník Ondra, 1995; O princi Truhlíkovi, 1996; Kožené slunce, 2002; kde uzavřel svou galerii úlohou svérázného staříka v road movie K. Kachyni Cesta byla suchá, místy mokrá, 2003). Před kamerou propůjčil tvář skladateli Antonínu Dvořákovi v Jirešově biografickém portrétu Leoše Janáčka Lev s bílou hřívou, 1986). V mnoha filmech daboval své kolegy. Posledních třicet let jeho života bylo spojeno s Gottwaldovem, respektive Zlínem, kde se věnoval i malbě. Za celoživotní herecké dílo obdržel Cenu Thálie (2001) a Cenu města Zlína (2003). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!