TANSKÁ, Nataša
Nataša TANSKÁ Natálie, pseudonym Jana Danková (* 30. 11. 1929 Praha, † 16. 7. 2014, Praha) – spisovatelka, dramatička, scenáristka a herečka; bývalá žena advokáta a filmového novináře Bedřicha Rádla (1905–1981) a posléze manželka právníka, diplomata a překladatele Jana Válka (1933–2008). Úředně na základě administrativní chyby se uvádí jako datum narození 30. prosinec. Její otec, stavební inženýr, byl národností Estonec a matka byla dcerou ruských porevolučních emigrantů z Petrohradu. Kvůli zaměstnání otce pobývala rodina na různých místech republiky. Dětství prožila ve Zlíně, kde vychodila základní školu. Když se roku 1940 pořádaly ve Zlíně 1. film. žně, všiml si jí na plovárně ředitel Lucernafilmu Vilém Brož a doporučil ji režiséru Františku Čápovi, který hledal dětskou představitelku pro chystanou adaptaci Babičky (1940) Boženy Němcové, a ten ji pak skutečně obsadil do role Barunky. Líbezným zjevem a jímavou přirozenou hrou okouzlila nejen diváky, ale podmanila si i kritiky. Stejně jako laskavá a moudrá babička T. Brzková vepsala se její něžná a vnímavá Barunka do historie českého filmu jako jedna z nejkrásnějších dětských postav. Obě představitelky podpořily vroucím herectvím idylické vyznění filmu, který měl v kontextu nacistické okupace velký morální dosah. O rok později vytvořila další dětskou roli ve filmu Preludium (1941), opět v Čápově režii. Hrála dcerku div. rekvizitáře Karla Vajganta (Z. Štěpánek) a jeho ženy Magdy (J. Štěpničková) a babičkou byla opět T. Brzková. Třetí podobnou roli již údajně odmítla. Za války studovala hudbu (dědeček z matčiny strany byl profesor hudby a hudební skladatel) a jazyky. Pak přesídlila s rodiči do Trenčína, kde chodila do gymnázia (1943–51). Po osvobození si ji vybral v konkursu režisér Otakar Vávra pro postavu dospívající profesorské dcerky Jarmily Jelínkové, prožívající ve filmu Předtucha (1947) podle stejnojmenné psychologické novely Marie Pujmanové o prázdninách na malém městečku u řeky první milostné poblouznění. Partnerem v roli nesympatického mladíka Toufara jí byl R. Hrušínský. Ihned poté jí Vávra svěřil další dívčí roli ve filmu Krakatit (1948): dceru vesnického lékaře Anči Tomešovou, jejíž horoucí milostný cit k inženýru Prokopovi (K. Höger) nedojde naplnění. K režiséru Čápovi se vrátila rolí mladé ošetřovatelky Rozky v partyzánském lazaretu ve filmu ze SNP Bílá tma (1948). Zájem o ni měl i režisér Václav Krška. V životopisném filmu Mladá léta (1952) hrála mladičkou Marii Podhajskou, litomyšlskou milou a později manželku spisovatele Aloise Jiráska (E. Cupák). V té době již studovala na bratislavské VŠMU, kde absolvovala div. dramaturgii (1954). Vážná choroba jí v další herecké práci zabránila. Stala se redaktorkou časopisu Kulturný život (1956–63) a Kulturná tvorba (1963–64), poté dramaturgyní hraného filmu Slovenské film. tvorby v Bratislavě (1964–69) a redaktorkou pražského nakladatelství Albatros (1969–70). Od roku 1969 žije v Praze a věnuje se vlastní literární tvorbě. Knižně debutovala prózami s mravním apelem (Dvaja v tráve, 1964; More, 1970), na které úspěšně navázala knihami pro mládež (Pozor, ešte nehráme!, 1969; Vyznáte se v tlačenici?, 1967; Ňuna je sama doma, 1969; Mama, urob iné ticho, 1976), jež se dočkaly i reedic. Napsala řadu rozhlasových, div. a tv. her (Úvod do štukológie, Zkouška z angličtiny, Každý čtvrtek, Případ finského nože, Duel, Muž a žena), z nichž některé byly přeloženy a hrají se i v zahraničí. Autorsky spolupracovala s ČST v Bratislavě i Praze. Po mnoha letech znovu spojila své jméno s filmem, když podle jejího námětu a scénáře natočil slov. režisér Ján Lacko snímek z prostředí hereckého dorostu Vždy možno začať (1961) a její rozhlasová hra Hodina angličtiny se stala předlohou psychologického filmu Hodina pravdy (1977) režiséra Václava Matějky. V letech 1990–97 žila s mužem, českým konzulem, v Londýně. Píše fejetony do magazínů a zabývá se i tvorbou koláží.