V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠVARC, Bohumil

Bohumil ŠVARC (* 21. 2. 1926 Praha, † 1. 4. 2013 Praha)herec; bývalý manžel herečky Jany Vasmutové (* 1931), otec rozhlasové režisérky Taťány Smržové (* 1950) a dabingového herce Bohumila Švarce ml. (* 1982). Vyrůstal na Malé Straně v rodině úředníka a nadšeného ochotníka, který synovým ochotnickým aktivitám nebránil, ale chtěl z něj mít strojního inženýra. Jako student malostranské reálky byl členem Dismanova dětského rozhlasového souboru. Roku 1944 složil úspěšně zkoušky na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze, ale týden před maturitou nacisté zavřeli reálku i konzervatoř a byl totálně nasazen do kotlárny v Hloubětíně. Ke konci války se ukrýval u sedláka na Vysočině. Roku 1945 se účastnil květnového povstání jako hlasatel vysílání Čs. rozhlasu a za mikrofonem vinohradského studia působil ještě několik měsíců po osvobození, než vstoupil na konzervatoř. Po absolutoriu (1948) získal angažmá v Plzni, odkud se po jedné sezoně vrátil do Prahy, aby po krátkém působení v Realistickém divadle zakotvil roku 1950 trvale v nově utvořeném svazku Městských divadlech pražských. Zde za čtyřicet let – zejména na scénách Komorního divadla a Divadla Komedie – zahrnul jeho repertoár role milenecké, hrdinské i psychologické. Nejlépe mu seděly povahy ušlechtilých, vyzrálých a vyrovnaných mužů, často příslušníků inteligence a vládnoucích kruhů (Tomáš Mowbray v Richardovi II., král Aegeus ve hře Medea, inspektor Haern v Korunní svědkyni a pobočník diktátora v Bílé nemoci). S divadlem se nerozloučil ani po odchodu do penze, spolupracuje mj. s Divadlem Skelet P. Trávníčka. První krůčky před kamerou učinil už jako malý chlapec v dětských epizodkách filmu Ulička v ráji (1936) a Pantáta Bezoušek (1941). Roku 1944 patřil ke kolektivu mladých herců (J. Dítětová, Z. Dítě, V. Salač aj.), s nimiž připravoval režisér Miroslav Cikán film Předtucha, jehož realizace se po natočení několika exteriérových scén v Písku zastavila. Jako konzervatorista se mihl ve Slavíčkově zfilmování Gogolovy povídky Podobizna (1947). Do film. ateliérů ho začali zvát pravidelně počátkem 50. let jako představitele mladých uvědomělých mužů z venkovského i městského prostředí. Většinou šlo o schematické a ideologicky exponované filmy, ať již na aktuální témata či historické náměty s důrazem na „třídní“ konflikty. Současnou vesnicí, hlavně kolektivizací, se zabývaly komedie O. Lipského a Jana Strejčka Slepice a kostelník (1950) a Sequensovo budovatelské drama Cesta ke štěstí (1951), v nichž hrál traktoristy JZD (ve druhém případě šlo o hlavní mužskou roli). V detektivce V. Borského Padělek (1957) byl v roli uhlazeného poručíka Karlíčka jedním z vyšetřovatelů bezpečnosti, kteří za údajnou sebevraždou manžela známé herečky Vasmutové (V. Matulová) odhalí činnost protistátní diverzní skupiny. Jiného poručíka, tentokrát lidově demokratické armády, hrál v Machově dramatu Zatoulané dělo (1958). Historické kostýmy nosil např. jako houslista, kapelník a jezuitský student Hubatius ve Steklého adaptaci Jiráskova románu Temno (1950) a chodský ženich Pavel Šerlovský v Psohlavcích (1955) M. Friče. Týž režisér ho obsadil i do své drdovské pohádky Dařbuján a Pandrhola (1959), kde tvořil v postavě havíře Matěje Klofáta manželský pár s K. Fialovou. A nezapomínal na něj ani v následující dekádě, kdy mu svěřil zápornou úlohu ředitele obchodního domu Stejskala a člena bandy zlodějů v detektivce Bílá spona (1960), postavu oberleutnanta Čekala v historickém dramatu Hvězda zvaná Pelyněk (1964) a epizodku elegantního muže v obecenstvu v Bassových Lidech z maringotek (1966). Z dalších film. rolí 60. let zaslouží zmínit ještě astronaut-kapitán z komediální morality O. Lipského Muž z prvního století (1961), major z Weissovy pohádkové balady Zlaté kapradí (1963), a hlavně Tenor, herec potulné div. společnosti z podobenství E. Schorma Den sedmý, osmá noc (1969). Normalizační kinematografie rozšířila jeho galerii už jen o menší figury: novinář (Ďábelské líbánky, 1970), primář nemocnice (Kronika žhavého léta, 1973), policejní komisař (Dny zrady, 1973), agent zahraniční hudební agentury (Hvězda padá vzhůru, 1974) a hlavní inženýr automobilové továrny (Trasa, 1978). V 80. letech z českého filmu zmizel, diváci ho však vídali v televizi, s níž spolupracoval od prvního dne pokusného veřejného vysílání (1. května 1953), kdy po uvítacím pozdravu J. Marvana provázel diváky prvním večerem, byť z předtočeného záznamu. Na tv. obrazovce účinkoval v řadě inscenací (Zítra a pozítří, 1960; Kat nepočká, 1971; Velký oblouk, 1974; Idiotka, 1977; Fanda, 1977; Zkouška, 1981; Jehla, 1982; Útěk ze seriálu, 1988; Utopím si ho sám, 1989; Přes padací mosty, 1991; Dívka se zázračnou pamětí, 1996; Polojasno, 1999) a seriálů (Eliška a její rod, 1966; Sňatky z rozumu, 1968; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Dnes v jednom domě, 1980; Doktor z vejminku, 1982–83; Chlapci a chlapi, 1988; Druhý dech, 1989; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Náhrdelník, 1992). Poté si zahrál především v zahraničních filmech natáčených u nás, mj. Napola/Hitlerova elita (2004) či The Omen 666/Satan přichází (2006). Mezi jeho výrazovými prostředky jasně vítězí hlasový projev. Disponuje barytonovým, melodickým, tvárným a nosným hlasem, jehož kvalit využívá jako spíkr (namluvil komentáře k bezpočtu dokumentárních filmů a tv. pořadů), recitátor (Viola a Lyra Pragensis, gramofonové nahrávky ve slovesné edici Supraphonu), rozhlasový herec a moderátor (uváděl např. pořad Meteor) i dabingový interpret (1949 se podílel na prvním českém dabování zahraničního filmu, sovětského snímku Nebezpečné křižovatky). O uměleckém přednesu píše i v odborném tisku a jako člen prezidia Herecké asociace zastupoval republiku na mezinárodním fóru. Za celoživotní mistrovství v dabingu získal Cenu Františka Filipovského (1996). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1996).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!