V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠVANDOVÁ, Jana

Jana ŠVANDOVÁ provdaná 1. Topinková, 3. Satorie (* 3. 7. 1947 Praha)herečka; bývalá manželka filmového producenta Oldřicha Macha (* 1944). Vyrůstala v rodině důstojníka, nejprve v Mladé Boleslavi, poté v Pardubicích. Na divadlo zprvu nepomýšlela, ani jako malá nikdy veřejně nevystupovala. Odjakživa snila o studiu archeologie a před maturitou na pardubické SVVŠ se rozhodla pro právnickou fakultu (zajímalo ji římské právo). Když ji nepřijali, hledala v Pardubicích, kde rodina bydlela, zaměstnání. Uspěla v konkursu vypsaném hradeckým Divadlem Vítězného února na tanečnici do muzikálu Líbej mě dál. Pohybové a herecké nadání jí pak roku 1967 zajistilo angažmá v Srncově Černém divadle, s nímž jako vodička procestovala Evropu. V rámci půlročního stipendia se účastnila div. festivalu v Avignonu a navštěvovala Herecko-mimickou školu Jacquese Lecoqua v Paříži. Poté vystudovala brněnskou JAMU (1970) a tři sezony hrála v Českých Budějovicích (Dorotka v Tylově Strakonickém dudákovi, Solvejg v Peeru Gyntovi, Kolombína ve Sluhovi dvou pánů, Valentina ve Valentinovi a Valentině, se kterou zaskakovala i ve vinohradském divadle). Po dalších třech letech na volné noze (tehdy hostovala v Divadle S. K. Neumanna i Národním divadle a hlavně filmovala) se vrátila k divadlu v pražském Ateliéru, po jehož reorganizaci se roku 1978 stala členkou Činoherního klubu (Tři v tom, Povídky z vídeňského lesa, Hejtman z Kopníku, Rodina Tótů, Bez roucha, Provinční anekdoty, Obsluhoval jsem anglického krále, Žebrácká opera) a hrála i v Divadle Komedie (Čtrnáctý hrabě Guerny). Od poloviny 90. let se věnuje herecké profesi opět ve svobodném povolání. Vedle zájezdových představení (Láska lazebnice Leonety, Francouzka a láska) začala spolupracovat např. s Čechovým prozatímním divadlem (Dívčí válka), Divadlem Bez zábradlí (Blbec k večeři, Kdes byla dnes v noci?, Bez roucha, Příliš hlučná samota) a Hudebním divadlem v Karlíně (Řek Zorba, Anděl s ďáblem v těle). Prosadila se i jako muzikálová herečka v soukromých produkcích (Pomáda, Kleopatra, Starci na chmelu). Z počátečních naivek se postupně přehrála do rolí charakterních v dramatickém, a zejména komediálním repertoáru. Už jako posluchačka JAMU získala první zkušenosti před kamerou v brněnském studiu ČST a ve filmu, kde debutovala dívčí epizodkou v psychologickém příběhu 322 (1969) slov. režiséra Dušana Hanáka a roličkou zdravotní sestry v poetické adaptaci K. Kachyni knihy Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970). První větší roli vytvořila ve filmu Karla Steklého z období druhé poloviny 30. let Svět otevřený náhodám (1972). Hrála dívku nezaměstnaného proletářského chlapce Vojty (T. Sedláček), která dala přednost bohatému ženatému muži, a až po zklamání, jež jí tento vztah připravil, se k Vojtovi vrátila, ten však odjel bojovat do Španělska. V Balíkově psychologickém filmu Milenci v roce jedna (1973) ztělesnila bohatou Janu, dívku studenta a amatérského filmaře Pavla (V. Preiss), který se s ní rozešel poté, co potkal válkou těžce poznamenanou Helenu (M. Vančurová). Podobný charakter i osud měla její učitelka Marie, elegantní a značně egocentrická dívka, kterou ve filmu H. Bočana Plavení hříbat (1975) opustil snoubenec Vinca (I. Vyskočil) pro kolegyni z Vysoké školy zemědělské Ilonu (M. Macháčková). Nepříliš šťastný osud měla i láska služky Fanynky k mladému malíři Josefu Mánesovi (P. Kostka) v životopisném filmu J. Macha Paleta lásky (1976). V kriminálním dramatu Jindřicha Poláka Noc klavíristy (1976) se jako mladá manželka šmelináře a dvojnásobného vraha inženýra Kratiny (O. Brousek) začala přehrávat do postav zralých žen. Byla kantýnskou Mankou, manželkou havíře Richarda Hepnera (J. Štěpnička) v dramatickém a politicky exponovaném filmu Zbyňka Brynycha Hněv (1977), sekretářkou hygienické stanice Holcovou, která se ve filmu Štěpána Skalského Čistá řeka (1978) pokusila svést mladého hygienika Pavla (J. Ďurdiak), a když neuspěla, pomstila se mu nepěknými klepy. Do komiky byla laděna vyzývavá blondýna paní Rozkošná, která ze sobeckých důvodů zabránila dvojčatům sousedů Soukupových chovat v kůlně koně, jehož vyhráli ve sběrové soutěži v Hanibalově dětském filmu Neohlížej se, jde za námi kůň! (1979). V Matulově filmu Poslední vlak (1982) hrála o mnoho let starší milou mladého a z bohaté rodiny pocházejícího inženýra Honzy Moravce (V. Beneš), který ji opustil, a ona poté propadla alkoholu a živila se prodejem pašovaného zboží. Objevovala se i v drobných úlohách: laborantka (Zatykač na královnu, 1973), telefonistka v servisu (Můj brácha má prima bráchu, 1975), sekretářka (Čistá řeka, 1978), barmanka (Stíhán a podezřelý, 1978) a servírka (Víkend bez rodičů, 1981). V historickém filmu K. Kachyni Cukrová bouda (1980) vytvořila první z řady svých maminek, matku malého Ondry (M. Dlouhý), jehož otec (J. Kodet) zahynul poslední den války v boji proti fašistům. Další matky, vesměs malých chlapců, hrála postupně ve filmech Pod nohama nebe (1983), Dva kluci v palbě (1983), Vracenky (1990) a Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001). Úloha matky jí připadla i v Brabcově poetickém hororu na motivy Erbenovy básnické sbírky Kytice, kde titulní hrdina povídky Vodník si vezme za ženu její utonulou dceru (L. Rybová). Do filmů si ji vybírali také slov. režiséři (Šepkajúci fantóm, 1975; Desať percent nádeje, 1976) a dívku lehkých mravů Mici hrála v koprodukčním čs.-jugoslávském filmu režiséra Veljka Bulajiće Sarajevský atentát (1975). Objevila se i ve dvou polských filmech, z nichž naše kina uvedla snímek Felikse Falka Předtanečník/Wodzirej (1978). Díky atraktivnímu vzhledu blondýny s plnými rty zůstaly i ve druhé polovině 80. let jejím hlavním oborem elegantní dámičky a paničky, náročné a rozmarné milenky, sobecké a protřelé ženy nevalného charakteru a pověsti. Taková byla milenka sňatkového podvodníka Oldy Majera (O. Kaiser) Drahuše Helfertová ve Vorlíčkově situační komedii Já nejsem já (1985), prostitutka Valérie ve Vláčilově baladickém příběhu Stín kapradiny (1985), příslušnice pražské galérky Králová ve Strnadově kriminálním filmu Zátah (1985), znuděná žena ředitele výzkumného ústavu Bárty (J. Somr) v Matějkově tragikomedii Můj hříšný muž (1986), barmanka s lesbickými sklony Irena v Olmerově Antonyho šanci (1986), bohatá a lesbicky orientovaná Němka Wally v retrodramatu Jiřího Svobody Svět nic neví (1987) a rozvedená matka, nepokrytě nadbíhající podnájemníkovi, jazzovému trumpetistovi Vicharovi (M. Zednikovič), v Matulově hudební komedii Volná noha (1989). Prakticky stejný typ rolí ji provázel i nadále: prostitutka Betty ve zfilmování Havlovy div. variace Žebrácké opery (1991) J. Menzela, mafiánská podnikatelka Elvíra v Růžičkově lidové komedii Hotýlek v srdci Evropy (1993), královna travička Osnofla v koprodukčním sci-fi Nexus (1993) španělského režiséra Josého Marii Forqua, vdaná sobecká milenka mladšího introvertního učitele Jakuba (R. Luknár) v Šulíkově lyrickém podobenství Záhrada (1995), mondénní Čechoameričanka Linda v Pechově povídce z filmu Malostranské humoresky (1995), majitelka fitnessu v Brabcově psychothrilleru Holčičky na život a na smrt (1996), prominentní herečka Eva Grábová ve Věrčákově politické tragikomedii Ceremoniář (1996), smyslná cirkusačka Marlyn v Jakubiskově podobenství Nejasná zpráva o konci světa (1997). K posledním snímkům patří komedie 2 Bobule (2009). Několikrát se na plátně představila v honosnějších dobových kostýmech, např. jako Melánie Walderová v dumasovském portrétu K. Kachyni Tajemství velikého vypravěče (1971), královna Žlutého moře v Kachyňově pohádce Malá mořská víla (1976), přítelkyně J. K. Tyla (V. Knop) Leni Forchheimová ve Vláčilově máchovské impresi Mág. (1987). Kromě již zmíněných zahraničních či koprodukčních filmů hrála i v dalších mezinárodních produkcích určených pro televizi nebo kinodistribuci, v nichž měla za partnery a partnerky např. Michela Piccoliho a Anouk Aimée (L’amour maudit de Leisenbohg/Prokletá láska barona Leisenbohga, 1991), Brigitte Nielsen (Peklo v řetězech 2/Chained Heat II, 1993) a Charlese Aznavoura (Angelina, 2002). Od dob studií se hojně uplatňuje i na tv. obrazovce v inscenacích (Šťastný Jim, 1969; Mlynářka z Granady, 1970; Strýčkův sen, 1971; Legenda o živých mrtvých, 1971; Pravé místo pro mne, 1976; Smrt paprsku, 1977; Vykřičník za Kateřinu, 1977; Dům na konci města, 1977; Cukrárna, 1978; Dívka světových parametrů, 1979; Krásná vyhlídka aneb Bellevue, 1983; Byt je vykraden, maminko, 1983; Petra a Pavla, 1983; Angolský deník lékařky, 1984; Zaspala nevěsta, 1984; O chamtivém strašidle, 1985; Cesta za hvězdným prachem, 1986; Sardinky aneb Život jedné rodinky, 1986; Uloupené dětství, 1987; Útěk ze seriálu, 1988; Televize, 1994; Politik a herečka, 2000), a hlavně v seriálech, např. Nemocnice na kraji města (1977), Ve znamení Merkura (1978), Doktor z vejminku (1982), Slovácko sa nesúdí (1984), Návštěvníci (1983), Křeček v noční košili (1987), Rodáci (1987), Malé dějiny jedné rodiny (1988–89), Dlouhá míle (1989), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), Náhrdelník (1992), Manželská tonutí (1996), Pojišťovna štěstí (2004), Eden (2005), Ulice (2005–08) a Ošklivka Katka (2008). Mediální rozruch vzbudila „odvážnými“ fotografiemi, v nichž na stránkách Playboye demonstrovala své půvaby zralé čtyřicátnice. Popularitu jí zajistila i účast na 1. řadě taneční soutěže ČT StarDance.

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!