ŠVÁB-MALOSTRANSKÝ, Josef
Josef ŠVÁB-MALOSTRANSKÝ (* 16. 3. 1860 Praha, † 30. 10. 1932 Praha) – nakladatel, knihkupec, písničkář, humorista, spisovatel, herec, scenárista a režisér; dědeček psychiatra, jazzového kytaristy, filmového historika a surrealisty Ludvíka Švába (1924–1997), strýc herečky Z. Kabátové. Měl být pekařem, ale vyučil se knihkupcem u Františka A. Urbánka. Roku 1888 otevřel v Mostecké ulici na Malé Straně malé papírnictví a nakladatelství lidových písniček, kupletů a pohlednic, které posílal i krajanům za oceán. Roku 1917 koupil knihkupectví a nakladatelství Františka Kytky. Jako neodolatelný lidový zpěvák a komik parodických a imitátorských schopností vynikal v sólových výstupech, které většinou sám vymyslel a nastudoval. S oblibou skládal parafráze dobových šlágrů. Publikoval i v humoristických časopisech (Humor, Dobrá kopa, Švanda dudák, Kopřivy). Sám vydával Český kabaret (později Švábův český kabaret,1911–31), kde vycházely noty k populárním šansonům a kupletům a byla tu zaznamenána i některá čísla Červené sedmy. Přátelil se s řadou významných osobností naší kultury. Jako typický představitel českého lidového humoru nacházel odezvu v nejširších lidových vrstvách, a to nejen v Praze, protože s Rudolfem Innemannem, Josefem Wandererem a Josefem Oberstem procestoval české země. V letech 1885–1915 byl hercem Švandova divadla, účinkoval i v řadě kabaretů, šantánů a zpěvních síních. Charakteristický zjev bodrého usměvavého tlouštíka, rozesmávajícího diváky nesčetnými grimasami neuvěřitelně proměnlivé tváře a typickými pohyby hlavy a rukou, by upadl v zapomenutí nebýt jedné závažné události, která zaujímá mimořádné místo v naší kulturní historii. Roku 1898 totiž pražský architekt a náruživý fotograf-amatér Jan Kříženecký natočil originální Lumièrovou kamerou, zakoupenou přímo u výrobců, první české filmy. Vedle dokumentárních záběrů z pražských ulic, nádraží i výletníků v přírodě realizoval rovněž tři kratičké hrané filmy – groteskní scénky, jejichž ideovým autorem a hereckým protagonistou byl právě Šváb-Malostranský. V prvním z těchto filmů, které měly premiéru v pražské Stromovce na Výstavě architektury a inženýrství, nazvaném Dostaveníčko u mlýnice (též Švábovo zmařené dostaveníčko) hrál městského šviháka, dotěrně se dvořícího sličné mlynářce. Další taškařice pojmenovaná Výstavní párkař a lepič plakátů navozovala následující žertovnou situaci: lepič se skloní nad uzenářovým kotlíkem, aby si vybral nejlákavější pochoutku, a přitom vylije do párků lepidlo z nádoby připevněné na prsou. Mezi oběma muži dojde k rvačce, do níž se s chutí zapojí kolemjdoucí. Poslední snímek Smích a pláč byl pouhým detailním záznamem mimických proměn Švábovy tváře. Od 90. let 19. století účinkoval tento první český film. herec ve více než padesáti němých filmech, převážně ovšem v menších, malých a epizodních rolích. Často hrával přestárlé záletníky a seladony (Byl první máj, 1919; Dejte se omladit, 1922) a velmi oblíbený byl jeho „fráternický typ“ (z filmu Sen frátera Ondřeje, 1918) kulaťoučkého usměvavého muže, budícího smích sklonem hlavy, vykulením očí, našpulením rtů a zamnutím rukou. Proto často hrával faráře (Lucerna, 1925; Vdavky Nanynky Kulichovy, 1925; Pantáta Bezoušek, 1926; Boží mlýny, 1929) a církevní hodnostáře (Irčin románek, 1921; Irča v hnízdečku, 1926). Objevoval se často i v rolích sluhů a komorníků (Zlaté srdéčko, 1916; Zpěv zlata, 1920; Otrávené světlo, 1921; Příchozí z temnot, 1921; Drvoštěp, 1922; Záhadný případ Galginův, 1923; Píseň života, 1924; Parnasie, 1925; Řina, 1926), strážníků a četníků (Lásky slečny Věry, 1922; Únos bankéře Fuxe, 1923; Provaz z oběšence, 1927), hospodských (Loupežníci na Chlumu, 1926; Kainovo znamení, 1928), ale také továrníků (Čertisko, 19418; Filosofka Mája, 1928; Pramen lásky, 1928), profesorů (Setřelé písmo, 1920; Živé mrtvoly, 1921), notářů (Mrtví žijí, 1922) a ministrů (Krásná vyzvědačka, 1927). V Lamačově Dobrém vojáku Švejkovi (1926) hrál obchodníka s chmelem pana Wendlera, jehož záletná choť (B. Livia) se bezostyšně a nežádoucně nastěhovala k nadporučíku Lukášovi (K. Lamač). V každém filmu se snažil dosáhnout maximálního komického účinku, ale jeho výkony trpěly kolísavou úrovní. Ve zvukovém období podobné rázovité figurky vytvořil již jen ve čtyřech filmech: host v hostinci (Když struny lkají, 1930), kněz (Kariéra Pavla Čamrdy, 1931), profesor-katecheta (Kantor Ideál, 1932) a kupec (Pepina Rejholcová, 1932). Dvakrát se sám pokusil o režii při realizaci autorských filmů, v nichž hrál i ústřední mužské party: sluha Prefantýn ve frašce Pět smyslů člověka (1913) a roztržitý profesor Florián Pátek v komedii Živé mrtvoly (1921). Šváb-Malostranský se stal předobrazem kabaretiéra Járy Šlapety z retrokomedie o průkopnících kinematografie v Čechách s názvem Báječní muži s klikou (1978) J. Menzela; s temperamentem sobě vlastním ho zpodobnil V. Menšík. Nejobsáhlejší portréty našeho film. průkopníka najdeme u V. Wassermana v knihách Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích (1958) a Průkopníci čs. kinematografie V.: Jan Kříženecký a jeho první herec Josef Šváb-Malostranský (1959).