V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠTĚPNIČKA, Jiří

Jiří ŠTĚPNIČKA vl. jm. Jiří Samec (* 10. 4. 1947 Londýn)herec; syn herečky J. Štěpničkové a malíře a pedagoga Jana Samce (1917–1988). Odmalička inklinoval k výtvarnému umění po otci (za kresbičku Stanový tábor získal dokonce diplom na Mezinárodní výstavě dětské kresby v Indii). Jeho dětství poznamenaly tragické okolnosti: počátkem 50. let ho jako malé dítě s matkou zadrželi při pokusu o překročení hranic a útěk do Anglie. „Emigrační akci“ vyprovokovala a řídila StB. Komunistická justice matku obvinila ze špionáže a velezrady a byla odsouzena na patnáct roků. Malý Jiří strávil od matčina zatčení čtyři měsíce ve státním zařízení pro děti vězňů, než byl vydán rodině. Vyrůstal u příbuzných ve Strakonicích a u otce v Karlových Varech. Po maturitě na tehdejší dvanáctiletce v Hellichově ulici v Praze vystudoval herectví na DAMU (1969). Byl členem herecké skupiny Břicho, která zvítězila na Festivalu amatérských scén v Istanbulu. První tři sezony u profesionálního divadla pobýval v Hradci Králové (1969–72), odkud přešel do Brna, kde během tříletého angažmá v činoherním souboru Státního divadla upevnil svou hereckou individualitu v různorodém repertoáru (Romeo v Romeovi a Julii, revolucionář Vlasov v Gorkého Matce, Števa v Jenůfě). Už zde se zřetelně projevily charakteristické rysy jeho dravého herectví: obrysové modelování postavy, mířící bezpečně k dramatickému jádru, a nevšední schopnost integrovat svým výkonem celek inscenace. Důležitým výrazovým prostředkem je u něj hlas: sytý a temně přidušený v okamžicích napětí. Jeho hrdiny charakterizuje sebevědomá nedbalost i neklid, tušený v náznacích suverénního vnějšího projevu. Od roku 1975 spoluvytváří profil činohry Národního divadla v Praze, kde se po úspěšné éře ztvárňování energických mladých mužů (Francek v Maryše, Petruccio ve Zkrocení zlé ženy, Franci v Langrově Periférii, Martin Kabát v Hrátkách s čertem, Cliff v Osbornově hře Ohlédni se v hněvu, Švanda ve Strakonickém dudákovi) přehrál na osobnosti se složitějším psychologickým zázemím, často muže temných vášní a nejednoznačných charakterů (Vrbka v Roku na vsi, Stavrogin v dramatizaci Dostojevského Běsů, Iáson v Eurípidově Médeie, Rudolf Höler v Bernhardově hře Před penzí, Vávra v Maryše, Lazar v dramatizaci Vančurovy Markéty Lazarové, premiér von Walter v Schillerových Úkladech a lásce). Kromě domovské scény, kde počet jeho rolí už přesáhl stovku, pohostinsky hrál od počátku 90. let také v Českých Budějovicích, Mladé Boleslavi a později v pražském Rokoku (Plně zaneprázdněn). I když od začátku umělecké dráhy preferuje tvorbu jevištní, nevyhýbá se spolupráci s audiovizuálními médii, jimž vděčí za stabilní přízeň u nejširších vrstev diváků. Poprvé se před kamerou mihl už jako tříletý capart v Lipského a Strejčkově komedii Slepice a kostelník (1950), kde jeho matka hrála ženu rolníka Pěknici (O. Korbelář). Druhou, již zcela vědomou zkušenost s filmováním absolvoval ve čtrnácti letech pod svým původním jménem po otci v epizodce žáka Kučery ve značně schematickém filmu z dělnického prostředí Tažní ptáci (1961) režiséra Jaroslava Macha. Jinou chlapeckou epizodku, chovance domova mládeže, si zahrál v Hanibalově psychologickém příběhu o převýchově mladistvých provinilců Škola hříšníků (1965). Významnější hereckou příležitost mu přinesla až Pinkavova komedie Kočky neberem (1966) v postavě rozpačitého a nesmělého studenta průmyslovky Mildy Svobody, jednoho ze čtveřice kamarádů, jimž staré auto umožnilo prázdninový výlet do světa volnosti a svobody. Následovaly opět epizodky mladíků ve třech tematicky zcela odlišných filmech Ta třetí (1968), Kulhavý ďábel (1968) a Maratón (1968). Dvojice historických komedií Karla Steklého Slasti Otce vlasti (1969) a Svatby pana Voka (1970) uzavírají počáteční etapu jeho film. kariéry; v prvním hrál pobočníka Enrica, ve druhém se objevil jako františkán. Na tyto role navázal později úlohou rytíře Hynka z Dubé v další Steklého historické komedii Hra o královnu (1980). Hradecké a brněnské div. angažmá přerušilo na řadu let jeho práci ve filmu, k níž se vrátil až ve druhé polovině 70. let, kdy jeho filmové stejně jako tv. herectví vykrystalizovalo do typu mladého, až přespříliš sebevědomého a samolibého muže, často tvrdého a bezohledného. V Brynychově politické agitce Hněv (1977), dramatickém příběhu mužů, kteří se nezpronevěřili havířské cti, vytvořil jednu z hlavních rolí, horníka Richarda, syna starého havíře Hepnera (V. Neužil), jenž ve snaze zachránit „svůj“ důl před zavřením tajně sfáral, aby objevil nové uhelné ložisko. Politicky exponovaný byl i film režisérů J. Macha a Štěpána Skalského Tichý Američan v Praze (1977), špionážní příběh ze dnů před únorem 1948, kde mu připadla postava amerického vojáka Urquarta. Od obou těchto ideologických agitek se sympaticky odlišoval Herzův psychologický snímek Křehké vztahy (1979) s jeho působivou kreací v roli vedoucího hotelu Sakla, muže bezcharakterní, mstivé a zákeřné povahy, terorizujícího prostřednictvím malé dcerky bývalou ženu Báru (Z. U. Keslerová), která po jejich rozchodu žije se svérázným pracovníkem na jatkách Tadeášem Falkem (V. Kratina). Ryze záporným nebo aspoň nepříliš sympatickým typům sebejistých frajerů, nespolehlivých floutků, domýšlivých záletníků, ctižádostivých kariéristů či přímo padouchů zůstal věrný v řadě dalších filmů: řidič nákladního vozu jihočeské cihelny Karlík Kaplan v komedii Stanislava Strnada Poprask na silnici E 4 (1979), dravý podnikatel, týnecký továrník Ulricha v Matějkově životopisném filmu o průkopníkovi českého dělnického hnutí Josefu Hybešovi Hodina života (1981), banderovec Blondýn ve Vláčilově baladickém příběhu z poválečných Beskyd podle Fuksovy novely Pasáček z doliny (1983), hejskovský, domýšlivý a donchuánský lékař Fast v komedii D. Kleina Jak básníci přicházejí o iluze (1984) a shora dosazený, přitom však neschopný trenér reprezentačního družstva pětibojařů Tomšovský v Matulově sportovním snímku Stupně poražených (1988). Výjimečně byl obsazen i do kladných rolí: první manžel vězněné komunistické novinářky Jožky Jabůrkové (J. Dolanské), hrdinky Herzova životopisného snímku Zastihla mě noc (1985), správce venkovského hřebčína ing. Šupich z nepodařené Steklého adaptace Olbrachtova románu Podivná přátelství herce Jesenia (1985) a velitel pohotovostní motorizované hlídky VB Koska v Zábranského kriminálním snímku Tísňové volání (1985). Od konce 80. let se s ním diváci v kinech setkali jen v jediné, spíš okrajové úloze nevěrného manžela paní Doubravové (S. Stašová) v psychologickém dramatu Oběti a vrazi (2000) debutující režisérky A. Sedláčkové. Souběžně přibývaly i role v televizi, která mu na rozdíl od filmu nabízela mnohem pestřejší herecké úkoly, byť často v dobově poplatných dílech. Z množství inscenací a her nejrůznějších žánrů a tematických okruhů vybíráme alespoň tituly: Dlouhé odpoledne (1969), Dlouhá bílá nit (1970), První radosti (1971), Moc bez slávy (1972), Nikola Šuhaj loupežník (1977), Jak zničit vlastní mužstvo (1977), Přitažlivost země (1978), Nositelé zeměkoule (1980), Začalo to karafiátem (1981), Soví hnízdo (1981), Čas žít (1981), 1. máj 1890 (1981), Spor dramaturga Stroupežnického (1982), Daleko od stromu (1982), Pouť králů (1982), Předehra (1982), Radosti života (1984), Aféra Fénix (1984), Na dosah ruky (1984), Nebožtík si přál květy (1985), Hra o srdce (1989), Elektro, má lásko (1991), Chytit vítr (2000), Samota (2001), Nezvěstný (2002), PF 77 (2003), Když chcípne pes (2003), Zlatá brána (2004) a Povodeň (2005). Mužnou tvář a urostlou postavu pravidelně dlouhá léta propůjčuje hrdinům pohádkových příběhů, např. Ivanka a Marijka (1976), Strach má velké oči (1979), Hastrmanská povídačka (1979), Modrý kosatec (1984), O Rozárce a zakletém králi (1985), Démantový déšť (1989), Duch času (1990), Zachýsek zvaný Rumělka (1991), O Šedivákovi (1995), O zlé a dobré vodě (1997), Královny kouzelného lesa (1998), Nevěsta s velkýma nohama (2002), O svatební krajce (2002), Pekelná maturita (2003), O malíři Adámkovi (2006), Tři životy (2007) a O uloupené divožence (2007). Do obecného povědomí se však zapsal hlavně výkony v řadě seriálů, bez ohledu na to, zda se jde o typické produkty normalizační éry či současné tituly komerčního střihu (Matka, 1975; Muž na radnici, 1976; Inženýrská odysea, 1979; Zákony pohybu, 1979; Okres na severu, 1981; My všichni školou povinní, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Malé dějiny jedné rodiny, 1988–89; Chlapci a chlapi, 1988; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; Ďábel v Praze, 1996; Četnické humoresky, 2000; Náves, 2005; Bazén, 2005; Vyprávěj, 2009 aj.) Jeho galerii seriálových hrdinů tak reprezentuje na jedné straně neblaze proslulý (i pro jeho rodinu) „první dělnický prezident“, za jehož ztvárnění v šestidílné životopisné fresce Gottwald (1986) se stal laureátem státní ceny Klementa Gottwalda (1987), a na druhé straně primář Pavlis z Ordinace v růžové zahradě (2005–07). Přemýšlivá práce s uchopením textu a jasná, ve výrazu přirozeně kadencovaná mluva z něj učinily oblíbeného protagonistu rozhlasových her i oceňovaného interpreta film. i tv. dabingu (jeho hlasem promlouvají k českým divákům nejčastěji herci Harrison Ford, Michael Douglas, Steven Seagal, Gérard Depardieu, Mel Gibson, Bill Murray). Za výkony v dabingu získal Cenu Františka Filipovského (2002).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!