V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠLITR, Jiří

Jiří ŠLITR (* 15. 2. 1924 Lhota Zálesní u Semil, † 26. 12. 1969 Praha)  – skladatel, pianista, zpěvák, herec a výtvarník. Výtvarný talent zdědil po otci, učiteli kreslení a malíři. Obecnou školu vychodil v Jilemnici a po maturitě na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou (1943) byl do konce války úředníkem v Bělé pod Bezdězem. Od roku 1945 studoval na právnické fakultě UK (JUDr. 1949), právnické povolání však nikdy nevykonával. Už od studentských dob se intenzivně zabýval výtvarným uměním a hudbou, třebaže se v nich školil jen soukromě. Se skupinou rychnovských studentů založil dixielandovou kapelu, jež v letech 1948–49 vystupovala pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band. Šlitr v ní hrál na piano a dělal hudební aranžmá. Ve 2. roce vojenské služby (1949–51) působil jako výtvarník Ústředního domu armády. Tehdy vznikly jeho první písničky na texty Pavla Kopty. I po vojně zůstal zprvu u výtvarné činnosti, ale doprovázel také na piano retrospektivní projekce němých filmů v pražském Kině mladých, jezdil jako klavírista s estrádní skupinou M. Horníčka (pořad Humor není pro legraci) a komponoval na Horníčkovy texty. Právě M. Horníček ho roku 1957, kdy se stal členem Svazu čs. výtvarných umělců, seznámil s J. Suchým, s nímž začal vystupovat v Redutě a kavárně Vltava. Na EXPO 1958 v Bruselu vystupoval půl roku v proslaveném programu Laterny magiky, s níž účinkoval do roku 1961 v Praze i na zahraničních zájezdech. Hlavní tvůrčí prostor se mu však otevřel až po vzniku divadla Semafor (1959) a poté i dlouhodobou skladatelskou spoluprací se Suchým, jakožto osobností inspiračně s ním nejvíc spřízněnou (Šlitr se však nikdy členem Semaforu nestal). Jejich první hudební komedií byl Člověk z půdy (1959), odkud pocházely první písničkové trvalky (Včera neděle byla, Léta dozrávání aj.). Řada dalších melodií (vesměs na Suchého texty) zazněla v následujících dvaceti semaforských hrách, písničkových pásmech, hudebních revuích (mj. Zuzana je sama doma, 1960; Taková ztráta krve, 1960; Zuzana je zase sama doma, 1961; Šest žen Jindřicha VIII., 1962) a jazzové opeře Dobře placená procházka (1965). Mimořádnou pozornost vzbudil jeho osobní vstup na jeviště Semaforu (stalo se tak v úspěšné kabaretní reminiscenci Jonáš a tingl-tangl, 1962), čímž se zrodila nezaměnitelná dvojice S + Š nejen v dosavadním autorském, ale nyní i hereckém, respektive herecko-pěveckém složení a s typově charakteristickými rekvizitami (Šlitr v černé starosvětské buřince, Suchý s chevalierovským slamáčkem). Šlitr si pak vyhradil vlastní recitál Ďábel z Vinohrad (1966). Celkem jeho písničková produkce zahrnuje přes 300 titulů (sám na desky nazpíval na dvacet písní), jež se staly generačním bohatstvím stejně jako kdysi Ježkovy písně pro J. VoskovceJ. Wericha. Svou tvorbou, v níž stylizoval podněty světové populární hudby do osobité, humorné a sdělné polohy, zásadním způsobem ovlivnil profil naší populární hudby druhé poloviny 20. století, a podílel se tak na popularitě mnoha zpěváků a zpěvaček, z nichž značná část začínala kariéru právě v Semaforu (W. Matuška, E. Pilarová , H. Hegerová,K. Gott, K. Štědrý, P. Sedláček aj.). Spolupráce Suchého a Šlitra se neomezovala jen na div. scénu. Velkou popularitu jim zajistil i rozhlas (vedle písniček i cyklus Gramotingltangl), televize (záznamy semaforských představení, hrané písničky i písničkové pořady Plakala pannaGrandsupertingltangl) a film. Šlitr zkomponoval hudbu k deseti celovečerním hraným filmům, mezi nimiž jsou také první významná díla M. Formana (Černý Petr, 1963) a V. Chytilové (O něčem jiném, 1963; Sedmikrásky, 1966), a samozřejmě filmy, v nichž společně se Suchým i hrál. Poprvé je kamera zachytila ve středometrážním snímku M. Formana Konkurs (1963), kde jako provozovatelé divadla vybírají při konkursu nové zpěvačky do souboru. V tomto dokumentárně stylizovaném filmu, který byl do kin uveden společně s jiným Formanovým krátkým filmem Kdyby ty muziky nebyly, představovali sami sebe v civilní poloze. Plnohodnotné herecké kreace předvedli až v Kachlíkově komedii Bylo nás deset (1963), v níž Šlitr ztělesnil vojáka základní služby a hráče na kontrabas Mílu Říhala, který s kamarády založí hudebně div. soubor, aby unikli šikaně mazáků. Úlohu vojáka, tentokrát v kombinéze parašutisty, si zopakoval – opět po boku J. Suchého – v protiválečném muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964), který podle semaforské hry natočili režiséři V. Svitáček a Ján Roháč. Komické a pěvecké kvality mnohem průkazněji projevil v tv. adaptaci semaforské „buffo-opery“ Dobře placená procházka (1966) M. Formana, kde exceloval stejně jako na prknech Semaforu v postavě vlezlého advokáta. Poslední film. rolí ho obdaroval režisér J. Menzel, v jehož hudební tragikomedii s kriminální zápletkou Zločin v šantánu (1968), k níž složil hudbu, představoval smolařského obhájce, který se svým klientem Pepíčkem Janáčkem (J. Suchý), neprávem odsouzeným za krádež perlového náhrdelníku a vraždu, skončí ve vězeňské cele i pod šibenicí. Vedle své bohaté hudební a herecké činnosti zůstal věrný i výtvarné profesi, jejíž výsledky prezentoval na mnoha výstavách doma i v zahraničí a jsou zastoupeny i v řadě galerií. V kresbách a malbách, jež se vyznačují osobitým rukopisem, zachycoval přírodní motivy, města, atmosféru divadel, koncertů a hospod, portréty i ženské akty. Zabýval se také knižní ilustraci. Jeho životní osudy a tragickou nehodou předčasně ukončenou dráhu přibližují knižní monografie a sborníky 70 let Jiřího Šlitra (1994) a Ďábel z Vinohrad (2002; sestavil J. D. Novotný). Režisérka Olga Sommerová natočila pro ČT jeho medailon s názvem Jó, to jsem ještě žil (1997), z něhož pak připravila knihu Jiří Šlitr: kresby (2004).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!