V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠLEMROVÁ, Růžena

Růžena ŠLEMROVÁ rozená Machová (* 10. 11. 1886 nebo 1889 Plzeň, † 24. 8. 1962 Praha)herečka; dcera středoškolského profesora a historika Bedřicha Macha (1853–1925), manželka filmového výrobce a spoluzakladatele hostivařských ateliérů Roberta Šlemra (1882–19??). Už v dětství ji okouzlilo divadlo při hraní ve školních představeních. Když se rozhodla stát se herečkou, rodiče jí nebránili. Po maturitě na střední škole a soukromém studiu herectví u Otylie Sklenářové-Malé získala roku 1909 angažmá v Městském divadle na Vinohradech, jehož členkou (s výjimkou přestávky 1945–47) zůstala až do roku 1948, kdy ji vážná choroba vyřadila z tvůrčí činnosti. Od mrštných a jiskrných dívčích postav (Klaudina v Molièrově Jiřím Dandinovi, Louisa v Molnárově Liliomu, Gertruda v Hauptmannově Kolegovi Cramptonovi, Frony v Jiráskově M. D. Rettigové, Bětuška v Paličově dceři, Zdenka v Svobodově Posledním muži, Varinka v Shawově Velké Kateřině, Olivie v Shakespearově Večeru tříkrálovém) se přehrála hlavně do veseloherních typů a komických rolí, v nichž projevila sklon k ostré, výmluvné až karikaturní kresbě (Krystina v Našich furiantech, písničkářka v Tylově Fidlovačce). Počátkem 30. let překvapila novými přístupy prohloubeného a rozšířeného hereckého oboru: v titulních rolích Devalovy Mademoiselle a hry Lídy Bubelové Případ Terezy Málkové vytvořila s psychologickou jasnozřivostí portréty dvou staropanenských žen. Ačkoliv prokázala nemalou sílu jadrného hereckého výrazu v pevně vymodelovaných charakterech (Strouhalka v Maryše, Chochlaková v Bratrech Karamazových, Vasilisa v Gorkého dramatu Na dně, Domna Pantelejevna v Ostrovského hře Talenty a ctitelé), doménou se jí stal salonní repertoár, v němž střídala mondenní zjevy společenských hvězd s civilními podobiznami starších žen, manželek nebo matek a kde přidávala k elegantnímu zjevu a dokonalým toaletám vyzrálé herecké umění. To prozrazovalo společenskou kultivovanost, duchaplnost, smysl pro vtip a salonní humor jemného rozmaru. Nejen podle dobové kritiky, ale i z hlediska dneška patří k ojedinělým excentrickým ženským komikům našeho jeviště i filmu. S tím se důvěrně seznámila ještě před 1. světovou válkou ve společnosti div. kolegyně A. Sedláčkové v ASUMu, pro kterou natočila s dalšími členy vinohradského divadla v režii J. A. Palouše komedii Noční děs (1914) v roli nevěrné paní Fialové (klamaného manžela hrál A. Charvát a potrestaného milence R. J. Menšík). Ve 20. letech přidala sedm dalších němých filmů. Patřila k nim společenská dramata režiséra a herce V. Majera Manželé paní Mileny (1921) s její titulní rolí a Nad propastí (1921), kde hrála svůdnou Nelly Brunnerovou, která se po zdánlivé smrti milence (V. Majer) ocitne na šikmé ploše, čímž navždy ztratí jeho lásku. Poslední její postavou v němém filmu byla vedlejší role Melanie ve film. inscenaci Štolbovy společenské veselohry Mořská panna (1926), v níž si zahrála i v éře zvukové. V letech 1930–45 hrála ve více než šedesáti filmech, zpravidla upjaté, pyšné, intrikánské a hádavé paničky, ale i veselé, vtipné shovívavé tetičky, důstojné, duchaplné, velkorysé a starostlivé matinky rozjívených a vdavekchtivých dcerušek nebo zdárných i nezdárných synů, často jedináčků. Dámy ze společnosti charakterizovala exaltovanou mimikou, vzácně vypěstovaným přednesem „ušlechtilé“ řeči, konverzační obratností a šarmem. Po boku se jí v postavách zámožných manželů (vesměs velkopodnikatelů, statkářů, ředitelů a vysokých úředníků), s nimiž často představovala rodiče mnohdy rozmazleným a lehkomyslným potomkům, střídali K. Jičínský (Tajemství lékařovo, 1930; Žena, která se směje, 1931), Z. Rogoz (Sňatková kancelář, 1932; Z bláta do louže, 1934), V. Burian (Anton Špelec, ostrostřelec, 1932), T. Pištěk (Tisíc za jednu noc, 1932; Jindra, hraběnka Ostrovínová, 1933; Advokátka Věra, 1937; Krok do tmy, 1938; Katakomby, 1940), J. Vojta (Pozdní láska, 1935), O. Nový (Rozkošný příběh, 1937), J. Plachý (Lízin let do nebe, 1937), J. Kohout (Manželka něco tuší, 1938), F. Kreuzmann (Jarka a Věra, 1938; Děvčica z Beskyd), 1944), K. Černý (Dvojí život, 1939), Č. Šlégl (Svátek věřitelů, 1939; Přednosta stanice, 1941), G. Hilmar (Pacientka doktora Hegla, 1940), J. Marvan (Tetička, 1941), R. Deyl st. (Za tichých nocí, 1942), V. Novák (Valentin Dobrotivý, 1942) a A. Strnada (Zlaté dno, 1942). Její dospívající i dospělé děti ztělesňovaly tehdejší ženské i mužské hvězdy a hvězdičky českého filmu: B. Waleská (Vdavky Nanynky Kulichovy, 1935), N. Rubensová (Světlo jeho očí, 1936), A. Mandlová (Velbloud uchem jehly, 1936), T. Grosslichtová (Advokátka Věra, 1937), S. Svozilová (Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1937), Z. Kabátová (Lízin let do nebe, 1937; Manželka něco tuší, 1938), H. Haas (Andula vyhrála, 1938), A. Vašátková (Bílá vrána, 1938), E. Gerová (Svatební cesta, 1938; Jarka a Věra, 1938), J. Dohnal (Dvojí život, 1939; Tetička, 1941), S. Langová (Dívka v modrém, 1939), H. Vítová (Adam a Eva, 1940), S. Beneš (Pacientka doktora Hegla, 1940; Jarní píseň, 1944), R. Schránil (Valentin Dobrotivý, 1942), V. Pruner (Zlaté dno, 1942) a L. Hodačová (Přijdu hned, 1942). Z jejího komického potenciálu však film těžil velmi jednostranně. Režiséři v ní viděli jen figurkářku, zábavnou glosátorku děje se štiplavou ženskou ironií a dávali jí role hlavně v umělecky podřadných veselohrách, natáčených podle společenských a milostných románků z časopisů pro ženy nebo podle laciných operet bulvárních divadel. Jen výjimečně točila pod vedením režisérů, kteří kladli na filmy vyšší estetické i ideové nároky (Vladislav Vančura, M. Frič, Otakar Vávra, František Čáp). Jedinou titulní roli měla v melodramatu Č. Šlégla Paní Morálka kráčí městem (1939), kde ztělesnila protivnou a pokryteckou paní radovou Štěpánkovou, která si osobuje právo určovat, co je a co není správné. Po válce, kdy typ „dámy z vyšší společnosti“ nacházel stále menší uplatnění, se objevila již jen v menších rolích necelého tuctu filmů, z nichž polovinu režíroval Václav Krška. Pod jeho citlivým vedením ztvárnila přepjatou manželku rady Koháka (F. Hanus), kterého doslova vyštvala na cestu za ztraceným mládím v poetickém filmu Řeka čaruje (1945). Další postavy manželek a paniček vytvořila v historických a životopisných filmech Posel úsvitu (1950), Mikoláš Aleš (1951) a Mladá léta (1952). Naposledy ji Krška obsadil jako „starostlivou“ bytnou Jeníka Ratkina (E. Cupák) v adaptaci Šrámkova Stříbrného větru (1954). Mezitím oblékla historické kostýmy i v jiných filmech: manželka podnikatele Viktora (E. Bolek) ve Slavíčkově adaptaci Gogolovy fantastické povídky Podobizna (1947) a kněžna Adéla v úvodní povídce Polévka pro chudé děti z Hubáčkovy komedie Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952). Zásluhou režiséra J. Grusse připomněla na plátně v plném lesku své mimořádné komediální dispozice jako jedna z hrdinek adaptace Poláčkova humoristického románu Hostinec „U kamenného stolu“ (1948): její rázná a energická paní radová Dynderová, matka dvou sličných dcer (D. Frýbortovou a D. Sedláčková), přísně dbá na dietu dobráckého, poněkud ušlápnutého chotě (S. Neumann), ale dokáže projevit cit i šlechetné srdce a nezištně pomoci řešit rodinné problémy přátel – manželů Tatrmužových (J. ŠejbalováS. Rašilov). Mnohem nenápadnější byla role tiché, skromné paní Pichlové, účastnice letní rekreace v Zemanově odborářské komedii Dovolená s Andělem (1952). S film. diváky se rozloučila nepříliš důstojně, ale v intencích své film. dráhy vedlejší postavou paní Janurové, sousedky hlavního hrdiny, vynálezce a pyrotechnika Silvestra Čápa (V. Burian), z Cikánovy veselohry Muž v povětří (1955). Mimo divácké přízně se dočkala i oficiálního uznání, roku 1932 jí byla udělena Státní cena. Její osudy a uměleckou kariéru zpracovala Michaela Košťálová v knižní monografii Růžena Šlemrová: pikantní dáma (2010)

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!