V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠIMÁNEK, Otto

Otto ŠIMÁNEK (* 28. 4. 1925 Třešť, okres Jihlava, † 8. 5. 1992 Praha)  – herec; manžel scénografky a kostýmní výtvarnice Ludmily Muchové (* 1937). Mládí prožil s rodiči a bratrem nedaleko od své rodné vsi v obci Stajiště. Za okupace se vyučil v Praze elektromechanikem v karlínské Tesle, ale vše ho táhlo k divadlu. Ochotnicky hrál s Leo Spáčilem a Zdeňkem Míkou v Dělnické besedě, po válce působili na improvizovaných jevištích. S Václavem Vaňátkem spoluzakládal roku 1945 Divadlo mladých pionýrů, krátce nato hrál v Divadle 5. května (1946), s J. Plachtou jezdil pět měsíců s jeho zájezdovým Divadlem pod Plachtou. Roku 1947 ho angažovali ve Zlíně, odkud po sedmi sezonách přešel do Státního divadla v Ostravě (Debureau v dramatizaci Kožíkovy knihy Největší z pierotů, Bessemenov v Gorkého Měšťácích). V letech 1958–90 byl členem Městských divadel pražských, kde vytvořil desítky rolí (Koníček v Mahenově Uličce odvahy, Don Gil ve hře Juana Nicoly Kdo bere, má za tři, Jobelin v Labichově Fiakru číslo třináct, Janek Cocard v Caragialově frašce Když se slaví karneval, hrabě Bellair v Galantní lsti, Wanderhof v Simonově hře Sliby chyby, stařeček v Ionescově Židli, profesor Kosterka v Langrově Obrácení Ferdyše Pištory, baron v Horníčkově hře Tři Alberti a slečna Matylda, Bonvivant v Plautově Tlučhubovi aj.). Vystupoval hlavně jako komik, ale sám měl nejraději role tragikomické, často s pantomimickými prvky. Pantomima jej lákala od samých začátků a také ji vyučoval na hudebně-dramatickém oddělení Státní konzervatoře v Praze. Byl častým hostem studií ČST: do evropského, a snad i světového diváckého povědomí vstoupil titulní postavou v seriálu Jindřicha Poláka Pan Tau (1968–88). Jeho pohádkový a přitom současný a lidský hrdina, štíhlý, mlčenlivý, trochu staromódně vyhlížející pán s bílým karafiátem v klopě tmavých šatů, s nezbytným deštníkem a kouzelnou buřinkou, jež mu umožňuje zvláštním pootočením zmenšit se do velikosti loutky, se stal miláčkem dětí i dospělých diváků. V této postavě mohl plně uplatnit své mimické nadání, vysokou pohybovou kulturu a umění stylizace hereckého projevu. Jinak se na tv. obrazovce objevoval v písničkách, filmech a inscenacích (Vesnice Mladá, 1958; Zítra a pozítří, 1960; Vyhnanství, 1961; Světáci, 1963; Šlechetný kovboj Sandy, 1964; Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, 1965; Polka jede do světa, 1965; Svatební cesta aneb Ještě ne, Evžene!, 1966; Sedm žen Alfonse Karáska, 1967; Inzerát, 1967; Naše tetičky, 1969; Básník, služka a král, 1977; Co je platno kázat, 1977; Kamenný orchestr, 1981; Šach mat, 1984; Území strachu, 1986; Ohnivé ženy se vracejí, 1986; Podnájem na Champs Ellysées, 1991), pohádkách (Panenka z vltavské tůně, 1976; O bílém jadýrku, 1983; Kde bydlí štěstí, 1987) i seriálech (Tři chlapi v chalupě, 1962; Sňatky z rozumu, 1968; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Arabela, 1980; Lucie, postrach ulice, 1980; Návštěvníci, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985). S filmováním začal během angažmá ve Zlíně, respektive Gottwaldově, kdy po krátkých osvětových filmech (I andělé ztrácejí trpělivost, 1949; Nedělní dostaveníčko, 1954) hrál epizodku dělníka v celovečerním filmu Botostroj (1954), který podle románu T. Svatopluka natočil K. M. Walló částečně v gottwaldovských exteriérech. Na plátně se více objevoval od konce 50. let v drobnějších rolích, např. švagr (Touha, 1958), prokurátor (Dům na Ořechovce, 1959), pilot (Letiště nepřijímá, 1959), inspicient (Zkouška pokračuje, 1960) a pekař (Policejní hodina, 1960). Malým postavám zůstal již věrný a vytvořil jich celou řadu. V detektivkách hrál příslušníky VB (Kde alibi nestačí, 1961; Strach, 1933), v komediích a dramatických příbězích ze současnosti představoval družstevníky (Spadla s měsíce, 1961; Tři chlapi v chalupě, 1963), kantýnského (Naděje, 1963), brigádníka (Začít znova, 1963) a otce malých dětí (Objev na Střapaté hůrce, 1962; Bubny, 1964). Debutující režiséři Jiří Hanibal a Štěpán Skalský mu ve společné prvotině Všude žijí lidé (1960) přidělili vedlejší úlohu učitele Řeháka, jehož žena Olga (J. Štěpánková), která mu nerozuměla, začala z nudy koketovat s mladým a s vesnickým prostředím rovněž nespokojeným lékařem (I. Palec). Postavy učitelů si zopakoval ve Vorlíčkově dětském filmu Kuřata na cestách (1962) a v partyzánském dramatu režisérů Kadára a Klose podle Mňačkovy literární předlohy Smrt si říká Engelchen (1963). Z plejády dalších figurek, většinou komického ladění, zaslouží zmínit Michel Ardan, jeden z hrdinů Vernova románu Ze Země na Měsíc v kombinovaném filmu Karla Zemana Baron Prášil (1961), člen zločinecké bandy Miki zvaný Kuřátko v hudební parodii slavných detektivek Fantom Morrisvillu (1966) režiséra Bořivoje Zemana, doktor O’Reily v Krškově romantické komedii Poslední růže od Casanovy (1966), zástupce docentky somniologie Beránkové (D. Medřická) ve Vorlíčkově parodii na komiksové seriály Kdo chce zabít Jessii? (1966), opilý zákazník „prostitutky“ Marcelky (J. Jirásková) v komedii Z. Podskalského Světáci (1969), průmyslník Alfréd Keletti, manžel herečky Evelyny (I. Janžurová), ve Vorlíčkově bláznivé komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970), Američan White, který se nedopatřením spolu s manželkou (M. Rosůlková) dostal se starými nacisty unesenou raketou doprostřed Německa za 2. světové války v Polákově sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), pálavický družstevník-kverulant Kyselý ve Vorlíčkových filmech z jihomoravské vinařské vesnice Bouřlivé víno (1976) a Zralé víno (1981) a osamělý učitel v Polákových rodinných komediích podle tv. seriálu Chobotnice z II. patra (1986) a Veselé vánoce přejí chobotnice (1986). Žádná z těchto často velmi svérázných postav však nemohla konkurovat velikostí, natož popularitou životní roli pana Tau, jehož v pěti celovečerních filmech (Hledá se pan Tau, 1972; Pan Tau a cesta kolem světa, 1972; Poplach v oblacích, 1978; Od zítřka nečaruji, 1978; Pan Tau, 1988) přenesl režisér Jindřich Polák na film. plátno. Režisér Ján Novák natočil jeho vzpomínkový portrét Největší z českých pierotů (2003) pro cyklus ČT Předčasná úmrtí, respektive Příběhy slavných.
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!