V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SULANOVÁ, Zdenka

Zdenka SULANOVÁ rozená Zdeňka Hrušková, provdaná 1. Babničová, 2. a 3. Nováková (* 18. 2. 1920 České Budějovice, † 9. 8. 2004 Cerhonice, okres Písek)  – filmová herečka a zpěvačka; dcera operního tenoristy Adolfa Hrušky (1885– po 1943?). Do čtyř let vyrůstala v Praze, pak se rodina přestěhovala do Semil, kde začala chodit do školy a jako pěvecky disponované děvčátko vystupovala v operetách místního ochotnického spolku. Nejprve navštěvovala reálné gymnázium v Nové Pace, pak v Praze na Žižkově. Chtěla být operní zpěvačkou (školila se u Bohumily Rosenkrancové), ale inklinovala i k činohře. V kvartě gymnázium opustila a stala se posluchačkou dramatického oddělení Státní konzervatoře, kterou po čtyřletém studiu herectví absolvovala (1939). Protože školní řád svým frekventantům veřejné účinkování zakazoval, zvolila si pseudonym Sulanová podle jména své babičky. Přímo na konzervatoři si ji v jejích sedmnácti letech vyhlédli zástupci film. společnosti Europa pro titulní roli do připravované adaptace lidového románku Růženy Utěšilové, vycházejícího na pokračování v ženských časopisech. Ještě než zazářila jako Líza Irovská v sentimentálním snímku V. Binovce Lízin let do nebe (1937), měla už za sebou první zkušenost před kamerou v podobě epizodky dělnice ve výrobě umělých květin z Cikánova melodramatu Děvče za výkladem (1937). Líza Irovská měla původně tančit. Protože však Sulanová lépe zpívala, dostali producenti nápad udělat z ní českou obdobu tehdy čtrnáctileté americké hvězdičky Deanny Durbinové, která získala světovou slávu půvabem svého mládí, zejména však sladkým a kultivovaným hlasem. Sulanové se pod vedením zkušených film. praktiků podařilo stoprocentně splnit naděje do ní kladené. Její polodětská a polodívčí postavička měla v sobě kouzlo křehkosti, v její oduševnělé tvářičce s vysokým čelem byl jakýsi rys utrpení, který dokonale vyhovoval požadavkům sladkobolných kýčů, tak oblíbených u nejširších diváckých vrstev. Mimořádný úspěch, jaký zaznamenal Binovcův tklivý příběh opovrhované siroty Lízy, která svým talentem a upřímností přece jen dojde štěstí na cestě z chudobince do dívčího penzionátu, si vynutil jeho pokračování, které pod názvem Lízino štěstí (1939) natočil opět V. Binovec. Dojaté publikum zde sledovalo další osudy skromné hrdinky, jež se vzdá pěvecké kariéry kvůli lásce k bohatému a ušlechtilému lékaři (L. Boháč). Mezitím hrála i v dalším filmu V. Binovce Bláhové děvče (1938) jako Lidla, jež tajně miluje operetního skladatele Joneše (V. Borský) a po náležitých útrapách, úměrných talentu autorky předlohy Maryny Radoměrské, si ho vezme a porodí dítě. Stejné dějové schéma opakoval i její poslední do kin uvedený film, hudební snímek V. Binovce Madla zpívá Evropě (1940), kde se jako chudá venkovská dívka Madla Satranová vypracuje až na pěvecký zázrak mezinárodních rozhlasových vln. I v tomto filmu byl jejím partnerem L. Boháč. Tak jako v jiných filmech i zde zpívala, ovšem tklivá píseň v jejím procítěném podání Ty lesovské stráně se vymkla kontextu a za okupace zapůsobila jako vlastenecký jinotaj. Tím její krátká herecká i pěvecká kariéra vyvrcholila. Těsně před koncem války ji sice Binovec obsadil do filmu Bludná pouť (1945) po boku K. Högera, ale ten za změněné politické situace zůstal nedokončen. Po osvobození Binovce obvinili z kolaborace a Sulanovou označili za „kapitalistickou hvězdu“, což jí uzavřelo dveře do film. ateliérů. Krátce hrála v Divadle 5. května, pak se provdala za slov. důstojníka, s nímž odešla na Slovensko, kde účinkovala v činohře i operetě v Prešově (Mam’zelle Nitouche, Země úsměvů) a zpívala v košickém rozhlase. Za dva roky se jako rozvedená vrátila do Prahy. Zpívala po estrádách, než jeviště definitivně opustila. Pracovala v oděvním družstvu Moděva a od roku 1967 až do důchodu byla programovou referentkou v pražském Filmovém podniku. Podzim života strávila v ústraní jihočeské vesničky Cerhonice, kde zemřela. Jejímu životu a umělecké dráze se věnuje vzpomínková kniha Aleše Cibulky Zdenka Sulanová (2005).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!