STRUNA, L. H.
L. H. STRUNA vl. jm. Ladislav Herbert Struna (* 27. 6. 1899 Praha, † 14. 2. 1980 Praha)
–
filmový herec. Od dětství, které strávil na Malé Straně, projevoval výtvarné vlohy. Jako chlapec statoval v německém filmu s Paulem Wegenerem
Pražský student/
Der Student von Prag (1913), jehož exteriéry natáčel režisér Stellan Rye v pražských ulicích. Když se po skončení 1. světové války vrátil z fronty domů, živil se malováním plakátů, pracoval v kinech jako uvaděč apod. Na základě inzerátu v
Národní politice, který mu evokoval vzpomínku na první dětské filmování, se přihlásil do nově založené herecké školy film. společnosti Weteb, kam jej režisér
V. Binovec přijal jako stipendistu a záhy ho ve své výrobně zaměstnal. Vystřídal zde nejrůznější činnosti (maskér, malíř kulis, rekvizitář, poslíček, asistent režie i kamery), z nichž jedna se mu stala celoživotní profesí – herectví. Hrál v nedochovaných
Binovcových filmech různých žánrů: komedii
Oklamaný hypnotisér Swengali (1919), dramatu
Sivooký démon (1919) a kovbojce
Titimekův náhrdelník (1919), v níž představoval zrádného postřeleného mestice Raula Pegyho. V několika filmech zvládl i víc postav, jako v případě komedie
K. Lamače Dobrý voják Švejk (1926), kdy představoval vězně, malíře a zřízence v blázinci. Jako herec-samouk mužného plebejského typu a lidového realistického projevu se před kamerou postupně propracoval na protagonistu, představitele proletářů a jiných příslušníků nižších sociálních vrstev. Hrával muže nesmlouvavého charakteru, tvrdé chlapy, ať již v postavách kladných, nebo – a to častěji – záporných: apače (
Falešná kočička, 1926;
Milenky starého kriminálníka, 1927), zloděje, loupežníky, lupiče a kapsáře (
Lásky Kačenky Strnadové, 1926;
Loupežníci na Chlumu, 1926;
Pražský kat, 1927;
Hříchy lásky, 1929). Později zpodobňoval i jiné mužské postavy městské či venkovské. Všechny ukazovaly na vrozené herecké nadání, byly navýsost přirozené, bez afektu a teatrálnosti, na druhé straně ale prozrazovaly i nedostatek hereckého školení a div. praxe. Struna od počátku byl a vždy zůstal hercem pouze filmovým. Hrál ve více než třiceti němých filmech, z nichž k nejhodnotnějším patřily drama
V. Kubáska podle románu Karoliny Světlé
Nemodlenec (1927), v němž vytvořil hlavní roli tuláka Jana, Antonův přepis Mrštíkova románu
Pohádka máje (1926) a drama
G. Machatého Erotikon (1929). V dramatu
M. Friče Varhaník u sv. Víta (1929) měl větší, krajně negativní postavu zlotřilého vyděrače Josefa Falka. Naproti tomu v prvním zvukovém filmu
G. Machatého Ze soboty na neděli (1931) sklidil úspěch v milovnické roli sympatického sazeče Karla Bendy. Od milovníků časem přešel k charakterním rolím. Ve druhém českém filmu Carla Junghanse …a
život jde dál… (1935) ztělesnil po boku jugoslávské herečky
I. Riny rybáře Iva Kralje, který za války beze stopy zmizel, a když se vrátil domů, našel milovanou ženu provdanou za svého přítele Nikolu (
Z. Rogoz), s nímž měla dítě. V
Páteru Vojtěchovi (1936)
M. Friče si zopakoval „zlého ducha“ příběhu, mladšího syna mlynáře Dvoreckého (
J. Marvan) Karla, kterého hrál již v němé verzi. Svéráznou postavu vůdce barabů Komárka vytvořil ve
Wassermanově nerudovském sociálním příběhu
Trhani (1936). Návštěvníci kin ho nejčastěji vídali v postavách venkovských chasníků (
Píseň o velké lásce, 1932;
Jánošík, 1935;
Hordubalové, 1937;
Lidé pod horami, 1937;
Naši furianti, 1937), vojáků (
Třetí rota, 1931;
Jízdní hlídka, 1936;
Zborov, 1938), havířů (
Cech panen kutnohorských, 1938;
Druhá směna, 1940), poctivých dělníků a řemeslníků (
Včera neděle byla, 1938;
Nebe a dudy, 1941) a trampů (
Osada mladých snů, 1931;
Dobrý tramp Bernášek, 1933), ale v jeho galerii nechybějí ani různí dobrodruzi a jedinci s pochybnou, či dokonce kriminální minulostí (
Advokátka Věra, 1937;
Krok do tmy, 1938;
Svátek věřitelů, 1939). Za okupace filmování dobrovolně zanechal a živil se prodejem uhlí. Po osvobození se stal opět velmi frekventovaným hostem film. ateliérů, kam ho zvali až do požehnaného věku jako představitele obdobných lidových a dělnických charakterů, jež tak hojně hrál v předchozích dekádách. Po roli kasaře Karty, s níž v detektivce
M. Friče 13. revír (1946) vstoupil do znárodněné kinematografie, následovalo dalších na třicet rolí různé velikosti a významu. Z větších si zaslouží vyzdvihnout třeba: vedoucí mechanik Bureš, člen ilegální skupiny na okupovaném letišti v Čápově válečném dramatu
Muži bez křídel (1946), řidič Vondrák z
Nadlidí (1946)
V. Wassermana, dřevorubec Srbek z Weissovy
Uloupené hranice (1947), kormidelník Hojdar st. z Čápova romantického příběhu
Znamení kotvy (1947), kočí Václav Rýdl, otec hlavního hrdiny (
V. Vejražka) z Weissových
Dravců (1948), šéfmechanik Vacek z budovatelského dramatu
V. Slavínského DS-70 nevyjíždí (1951), kameník Josef Váňa ml. z komedie
V. Wassermana Plavecký mariáš (1952), dřevorubec Jakub z Pojarova dětského snímku
Dobrodružství na Zlaté zátoce (1955) a vedoucí party montérů Vaněk z
Machova dramatu
Rychlík do Ostravy (1960). V první polovině 60. let ho často obsazovali do školních filmů posluchači FAMU, zejména režisér Zdenek Sirový, který mu ve svých krátkých a středometrážních filmech i celovečerním debutu svěřil klíčové role: střelmistr Martínek v adaptaci Drdovy povídky
Hlídač dynamitu (1960), vesnický kovář František Dvořák v příběhu
Daniel (1961), starý lesník v dětském snímku
Chlapec a srna (1962) a předseda základní organizace KSČ v psychologickém dramatu
Handlíři (1963). Poslední etapu jeho herectví reprezentují menší rázovité postavy prošedivělého horníka (
Bitva o Hedviku, 1972), vrátného v archivu (
Výstřely v Mariánských Lázních, 1973), důchodce (
Lidé z metra, 1974) a bývalého dělníka zbrojovky a otce hlavního hrdiny (
Zbraně pro Prahu, 1974). Na tv. obrazovce si zahrál v Bělkově inscenaci
Romance štědrovečerní (1963). Jeho celoživotní zálibou zůstala malířská tvorba, kterou tři roky studoval jako mimořádný posluchač u profesora Otakara Nejedlého na AVU. Věnoval se krajinomalbě a zátiší. S jeho obrazy se mohli seznámit roku 1980 návštěvníci výstavy Herci malují v pražských Petřínských sadech.
