V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

STROPNICKÝ, Martin

Martin STROPNICKÝ (* 19. 12. 1956 Praha)herec, divadelní režisér a bývalý diplomat; bývalý manžel textařky a scenáristky Lucie Borovcové (* 1956) a nynější manžel herečky V. Žilkové; otec aktivisty Matěje Stropnického (* 1983), který před kamerou debutoval ve filmu Máj (2008), a herečky Anny Stropnické (* 1989). Jako syn obchodního diplomata (do roku 1970) vyrůstal střídavě v zahraničí (Itálie a Turecko) a tuzemsku. Studoval na francouzském lyceu v Ankaře, ale maturoval v Praze na Gymnáziu Jana Nerudy, kde se zapojil do činnosti tamního dramatického kroužku. O herectví jako budoucím povolání ještě neuvažoval, chtěl studovat zahraniční obchod na VŠE. O tom, že nakonec přece jen dal přednost herectví, rozhodlo jeho účinkování ve filmu H. Bočana Tak láska začíná… (1975). Než ho napodruhé přijali ke studiu herectví na DAMU, strávil sezonu jako elév v Krajském divadle pracujících v Mostu. Po absolvování DAMU (1980) získal angažmá v Městských divadlech pražských (Jirka v Srpnové neděli, Lysandr ve Snu noci svatojánské, Olivetti v Opeře Mafioso, Pierre v Bláznivé ze Chaillot, žoldnéř v Těžké Barboře, Dauphin ve Svaté Janě). Roku 1986 se stal mladou posilou souboru Divadla na Vinohradech, jehož repertoár mu nabídl řadu kvalitních rolí, např. Dykova Krysaře, Sebastiana ve Vedralově Urmefistovi, Robertse v dramatizaci Rigbyho Pahorku a titulního hrdinu Čapkova Loupežníka. Se změnou politického situace v roce 1989 učinil radikální krok: zanechal herecké kariéry a roku 1990 vstoupil do služeb Ministerstva zahraničních věcí. Po studiu na Diplomatické akademii ve Vídni působil jako velvyslanec v Portugalsku (1993–94), Itálii (1994–97) a ve Vatikánu (1999–2002). Mezitím se stal i ministrem kultury v poloúřednické vládě Josefa Tošovského (1998). Na podzim 2002 se vrátil k herectví jako člen Divadla na Vinohradech, kterému od roku 2003 šéfuje z pozice uměleckého ředitele a příležitostně zde i režíruje (Jistě, pane ministře, Adina, Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane). Za titulní roli div. agenta Howarda Katze ve stejnojmenné hře Patricka Marbera získal Cenu Thálie 2002. Na své domovské scéně zaujal i v titulních rolích Anouilhova Tomáše Becketa a Šotolovy hry Cesta Karla IV. do Francie a zpět nebo jako Lopachin ve Višňovém sadu. Hraje však i na jiných pražských scénách, např. v Divadle Broadway (Ginger a Fred), na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě (Claudius v Hamletovi) a v agenturních představeních (Kachna na pomerančích). Stropnický zpočátku poutal pozornost chlapeckým zjevem a v jeho projevu převládaly rysy spontánní, eruptivní a dynamické mladosti. Postupně své mládenecké typy obohacoval o přesnější dramatické a žánrové odstíny s pevným charakterizačním zázemím. I ve svých pozdějších jevištních kreacích se osvědčil jako interpret, schopný vyhrocených dramatických a tragických poloh, kterému však nechybí ani smysl pro komediální nadsázku a situační komiku. První zkušenost před kamerou získal ještě jako gymnazista v již zmiňovaném filmu Tak láska začíná… (1975). Režisér H. Bočana mu ve druhé povídce Smím prosit, Helenko? svěřil hlavní roli šikovného učně ČKD Dušana Prejzy zvaného Lord, který kvůli opravám aut načerno zanedbává výuku i přípravu na soutěž v soustružení, ale láska učnice Heleny (D. Veškrnová) ho přiměje k nápravě poklesků. Ve filmování pokračoval během studia herectví, kdy vytvořil několik vedlejších i epizodních rolí současných mladíků, např. příslušníka VB v Hanibalově Plavení hříbat (1975), studenta Bergra ve Smrti mouchy (1976) K. Kachyni, Pala v Balíkově Já jsem Stěna smrti (1978), rockového kytaristu Romana Horáka ve Schmidtově hudebním filmu s kriminální zápletkou Koncert (1980). Ale až po menší úloze pionýrského vedoucího v Pinkavově dětském snímku se sportovní tematikou Malý velký hokejista (1982) dostal opět velkou šanci v Matulově filmu Kariéra (1984). Jeho hrdina – nedostudovaný chemik Tomáš Bayer, kterému se po návratu z vojny nedaří zajistit uspokojivou životní existenci – představuje typ sobeckého a sebevědomého, ale vnitřně nejistého mladého muže, zvyklého snadným úspěchům, který teprve po několika „haváriích“ dospěje k odpovědnějšímu vztahu k životu a druhým. Režisér Matula ho obsadil i do dalšího filmu s podobnou tematikou Hauři (1987), kde mu připadla už jen vedlejší postava schopného, ale profesně nevyužitého inženýra konstrukční kanceláře strojního podniku. Okrajové role ještě měl v historických filmech Boj o Moskvu (1985) a Člověk proti zkáze (1989). Po přerušení své herecké kariéry se na plátně připomněl až po patnácti letech jako protagonista Brabcova kriminálního thrilleru Bolero (2004). Vytvořil v něm ústřední postavu majora Hrazdíry, který vede vyšetřování brutální vraždy studentky Mariky Čihanové (B. Seidlová). Naopak hlavního podezřelého z vraždy modelky, ženatého ředitele reklamní agenturu Daniela Hodála, ztělesnil ve Vojnárově kriminálním dramatu Květy sakury (2008). Pozorní diváci ho mohli zaregistrovat i v epizodce muže na mostě, kterou přispěl do Slukovy film. komedie Non plus ultras (2004). Ačkoliv těžiště jeho herectví spočívalo vždy především na divadle, nejrozsáhlejší galerii postav uchovávají tv. archivy ve všech formách a formátech původní dramatické tvorby. Za všechny inscenace a filmy všech žánrů zaslouží zmínit aspoň tituly Mapa zámořských objevů (1978), Rovnice o jedné krásné neznámé (1978), Slečna Rajka (1978), Poslední koncert (1979), Džungle před tabulí (1980), Pohoří královny Maud (1980), Hra na slepou bábu (1980), A na konci je začátek (1981), O neopětované lásce (1982), Ten kousek stínu v tobě (1982), Lyžař v parném létě (1985), Záhada zamčeného pokoje (1986), Zikmund, řečený šelma ryšavá (1986), Preceptor (1986), Hrdlička (1986), Podivná znamení, podivní hosté (1986), Návštěvní hodiny (1986), O čem sní mladé dívky (1988), Případ se psem (1988), PF 77 (2003), Všichni musí zemřít (2004), Jasnovidec (2005) či Santiniho jazyk (2010). V Bělkově dvoudílné životopisné inscenaci o Františku Palackém s názvem Svědek času (1988) zpodobnil ústředního hrdinu. Oblíbeným představitelem chasníků a později i králů se stal na obrazovce v celé řadě pohádek, např. Chudák Muzika (1981), O nosaté čarodějnici (1984), Honza a tři zakleté princezny (1984), O Honzovi a princezně Dorince (1985), Démantový déšť (1989), Křesadlo (2004), Kouzelný přítel (2004) a Pohádka o houslích a viole (2005). Namluvil animovaný seriál večerníčků Vilík ucho sem, ucho tam (1992). Z jeho tv. tvorby nelze vynechat ani seriály (Inženýrská odysea, 1979; Slavné historky zbojnické, 1984; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Agentura Puzzle, 2004; Náměstíčko, 2004; On je žena!, 2004; Poslední sezona, 2006 či Hraběnky 2007). Titulní roli mladého kriminalisty vytvořil v seriálu Poručík Petr (1981) a tentokrát šéfa kriminalistické týmu si zopakoval v seriálu Kriminálka Anděl (2008 a 2010). Dlouhodobě spolupracuje s rozhlasem (pravidelná talk show na ČR2 Jak to vidí) a dabingem. V 80. letech vystupoval na klubových pódiích jako kytarista, zpěvák a textař v písničkářské dvojici s hercem a hudebníkem Janem Jiráněm. V posledních letech publikuje v denním tisku (Mladá Fronta Dnes) sloupky a fejetony, z nichž připravil knižní soubory Klídek nerve! (2003) a Pánové prominou, dámy jsou zvyklé… (2004). Společně s V. Žilkovou uspořádal knihu povídek 2 v 1 (2007). Za osobní přínos k rozvoji vztahů s Itálií i Vatikánem byl vyznamenán italským prezidentem Scalfarem, papežem Janem Pavlem II. a Řádem maltézských rytířů.

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!