V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

STEINMASSLOVÁ, Milena

Milena STEINMASSLOVÁ (* 21. 3. 1955 Praha)herečka; manželka kameramana Romana Pavlíčka (* 1955). Jejím velkým snem bylo stát se lékařkou nebo učitelkou, tím druhým prý pod vlivem dobrých pedagogů, na něž měla vždy štěstí. Navštěvovala dramatický kroužek žižkovské LŠU, divadlu se amatérsky věnovala i na gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici a první zkušenosti před kamerou získala už jako školačka. To vše vedlo k tomu, že po maturitě dala nakonec přednost herectví, které vystudovala na DAMU (1978). Osvědčila se jako dobrá recitátorka – roku 1976 vyhrála Neumannovy Poděbrady, o rok později zvítězila v Celosvazové recitační soutěži uměleckých škol v Leningradě. Během studií hostovala v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, Národním divadle a Činoherním klubu, ale po škole nastoupila do Divadla Na zábradlí (Líza v Bratrech Karamazových, Uršulka v dramatizaci Hrabalových próz Bambini di Praga, Roza v Bondově Moři). Roku 1979 se stala členkou Divadla S. K. Neumanna v Praze, respektive Divadla pod Palmovkou, kde vytvořila za sedmnáct sezon řadu dívčích a později ženských postav, z nichž zaslouží jmenovat aspoň Madeleinu ve Třech mušketýrech po třiceti letech, Márinku ve Filosofské historii, Káču ve Dvořákově opeře Čert a Káča, Katastrofu v Nebi na zemi a Zdeničku v Ostře sledovaných vlacích. Od roku 1997 jako herečka ve svobodném povolání pohostinsky vystupuje na různých pražských scénách (Divadlo U Hasičů, ABC, Divadlo Na zábradlí) i komorních pódiích(Lyra Pragensis, Divadlo Viola), zejména však spolupracuje s Divadelním spolkem Kašpar (Richard III., Hamlet, Claudius a Gertruda, Bez kyslíku, Garderobiér, Řekni větší lež, Krvavá svatba, Lišák, Náměstíčko, Černí býci, Na Havla!), Rokokem (Pan Hamilkar, Matčina kuráž, Životu nebezpečné akty) a Pražskou divadelní agenturou Václava Hanzlíčka (Benátská vdovička, Kornelovy vdovy, Jak unést dámu, Vila s věcným břemenem). S filmováním začala už na základní škole, když si ji vybral režisér K. Kachyňa do své poetické adaptace románu australského spisovatele Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970), aby ztvárnila sestru malého Adama (V. Dlouhý), který silou vůle překonal těžké následky dětské obrny. K. Kachyňa ji pak obsadil ve třech dalších filmech do malých rolí švadlenky (Tajemství velikého vypravěče, 1971), studentky (Láska, 1973) a hispánské princezny (Malá mořská víla, 1976). Mezitím se objevila ve filmech jiných režisérů, např. jako jedna ze studentek kouzelnické školy ve Vorlíčkově pohádce Dívka na koštěti (1971), nevěsta Anička v Rychmanově muzikálu Hvězda padá vzhůru (1974), kamarádka vodnické dcerky Jany Vodičkové (L. Šafránková) ve Vorlíčkově pohádkové komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) a dcera vysokého ministerského úředníka Jůzla (J. Langmiler) v Tomanově kriminální retrokomedii Smrt na černo (1976). Na plátně však tehdy vytvořila i hlavní ženské postavy. V celovečerním debutu Jaromíra Borka Kvočny a Král (1974) to byla psychologicky náročná postava devatenáctileté dělnice ze severočeské textilky Jany Doubravové, čestné dívky a svědomité sestry, snažící se nahradit mladšímu bratru Pinďovi (V. Dlouhý) zemřelé rodiče a ochránit ho před špatným vlivem party morálně narušených chlapců. Režisér Jiří Svoboda ji učinil ženskou protagonistkou svého filmu inspirovaného skutečnou událostí Dům Na poříčí (1976), v němž hrála Helenu Brožovou, snoubenku a poté i náročnou manželku mladého inženýra Vondráka (J. Šebek), částečně zodpovědného za nekvalitní stavbu domu, pod jehož troskami zahynulo v říjnu 1928 téměř 50 lidí. Ve druhé polovině 70. let se ve filmu na několik roků odmlčela. Objevila se znovu až počátkem 80. let, kdy ztělesnila s V. Helšusem rodičovskou dvojici osmileté Vendulky Prokopcové (Ž. Fuchsová), prožívající nad zázračnou knížkou Josefa Lady krásné pohádkové dobrodružství v dětském filmu Oty Kovala Kaňka do pohádky (1981). Následovalo několik portrétů dívek a mladých žen různých, ne vždy zcela vyhraněných charakterů. Hlavní roli mladé pokladní Dity Vaňkové, dcery náměstka ředitele velkého podniku, která se postaví rozhodnutí rodičů, opustí jejich pohodlný život a provdá se za podnikového řidiče (M. Vašinka), vytvořila v Hanibalově komedii Víkend bez rodičů (1981). Proti této ryze kladné postavě se jevila její vypočítavá studentka medicíny Jitka v Matuově Posledním vlaku (1982) spíše negativně. V detektivce Jana Schmidta Smrt talentovaného ševce (1982) hrála mladou zámeckou průvodkyni Olgu Ducháčkovou, kterou noční milostné dostaveníčko se ženatým lékařem (V. Kratina) zapletlo do případu vraždy svérázného malíře. Skutečně velké charakterní role se dočkala až o mnoho let později v ústřední postavě šlechtičny Zdislavy z Lemberka, hluboce věřící ženy pokorně oddané službě nemocným, jejíž osudy přibližuje na základě stejnojmenného románu Aleny Vrbové historický film V erbu lvice (1994) režiséra Ludvíka Ráži. Zatímco ji diváci od té doby na plátně nespatřili, o to víc se s ní setkávají na tv. obrazovce, kde prošla od studentských let širokou škálou dívčích a ženských typů v celé řadě inscenací nejrůznějších žánrů, např. Vlajky na věžích (1974), Povídky Svatopluka Čecha (1976), Co je platno kázat, co je platno kárat (1977), Pracka v láhvi (1978), Zákon rovnosti (1978), Zastav se a ohlédni (1979), Zastřený barevný svět (1979), Zločin na poště (1980), Had z ráje (1980), Dějiny jednoho dne (1981), Území strachu(1986), Hadí pohledy (1993), Ta třetí (2002) a Psí kus (2005). Početnou skupinu jejího tv. repertoáru tvoří pohádkové tituly O statečné princezně Janě (1978), Pohádka o ebenovém koni (1978), Chán Sulejmán a víla Fatmé (1984), Pavouk se smaragdovýma očima (1986), Bratři (1987), O Radkovi a Mileně (1990), Rudá Divuše (1991), O třech stříbrných hřebenech (1991), Černobílá pohádka(1994), O spanilé Jašince (1997), Tom v kozí kůži (1999) a O víle Arnoštce (2001). Dlouho byla v povědomí veřejnosti zafixována jako představitelka Bohunky Bavorové, dcery titulního hrdiny (Z. Buchvaldek) politicky exponovaného normalizačního seriálu Muž na radnici (1976). Hrála pak i v dalších seriálech (Malý pitaval z velkého města, 1982; Slovácko sa nesúdí, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; Draculův švagr, 1996; Škola Na Výsluní, 2006; Soukromé pasti, 2008; Škola pro život, 2009), když popularitu jí přinesly hlavně úlohy starostlivé maminky Kudrnové v komediálním seriálu Ranč U Zelené sedmy (1996, 1998, 2005) a role paní Prchalové v Rodinných poutech (2004–06). V 80. letech moderovala tv. pořady pro děti a od roku 2007 uvádí se S. Schullerem dokumentární cyklus ČT Znamení a rituály. Uplatňuje se v rozhlase i dabingu a věnuje se pedagogické činnosti na Vyšší odborné škole herecké v pražské Michli.

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!