V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

STEIMAR, Jiří

Jiří STEIMAR (* 24. 4. 1887 Praha, † 16. 12. 1968 Praha)herec; manžel herečky A. Steimarové, otec herce M. Steimara a herečky J. Steimarové. Jako syn známého pražského pekaře se vyučil otcovu řemeslu, ale dlouho se mu nevěnoval. Jakmile otec zemřel, zběhl k divadlu. Navštěvoval dramatickou školu K. Želenského a roku 1910 zahájil kariéru v Intimním divadle na Smíchově. Působil zde nejen jako herec a režisér, ale nakrátko se stal i jeho ředitelem. Režisér Jaroslav Kvapil ho roku 1913 angažoval do Národního divadla, v jehož svazku setrval, kromě dvojího krátkého působení v Divadle na Vinohradech (1924–25, 1928–29), až do svého penzionování (1959). Pohostinsky zde však hrál do své smrti. Už jako člen první scény si soukromě u herce Richarda Schlaghammera zdokonaloval hereckou techniku a u pěvce Emila Buriana školil hlas. Současně s působením v Národním divadle byl roku 1919 ředitelem pražského Divadla Rokoko a v sezoně 1922–23 uměleckým vedoucím činohry v Olomouci, kam z Prahy zajížděl. Podnikavost a nevyčerpatelná energie dovedly Steimara k tomu, že ve 30. letech vedle své umělecké činnosti založil a vedl v Černošicích u Prahy hotel, v němž pořádal div. představení. Na sklonku života se věnoval vášnivě drůbežářství. Ztepilá elegantní postava, vytříbené společenské chování, konverzační lehkost i mužný baryton, podmaňující svou srdečností a výraznou kultivovaností, ho předurčovaly k rolím milovníků. Šlo vesměs o hrdiny salonních a konverzačních komedií. Tvůrčí schopnosti Steimara však byly širší. Jeho doménou nebyli jen milenci, šlechtici, diplomaté, kardinálové, finančníci. Stejně vlastní mu byl i tichý a zakřiknutý svět lidí ve stínu, prožívajících svá drobná utrpení a starosti. Vytříbené charakterové umění a neutuchající smysl pro humor, jemnou ironii a grotesku uplatňoval i v pozdějších letech. Od standardního typu Armanda Duvala v Dámě s kameliemi přešel k Orlandovi v Jak se vám líbí, Orsinovi ve Večeru tříkrálovém, Napoleonovi z Madame Sans-Gene, Lopachinovi ve Višňovém sadu. Zaskvěl se jako profesor Higgins v Pygmalionu, Sir Robert Chiltern v Ideálním manželovi, ale i jako Mahenův Jánošík, Antonín Havel z Vojnarky. K častým partnerkám na jevišti patřily A. Sedláčková a J. Kronbauerová, později O. Scheinpflugová. Několikrát se s úspěchem pokusil o režii. Jeho zajímavé, vlídností a humorem proteplené herectví využili mnohokrát i filmaři. Do české kinematografie vstoupil už v jejím raném období, když začal ještě před 1. světovou válkou spolupracovat se dvěma ze tří film. výroben. Režíroval a hrál ve film. komedii Pan profesor, nepřítel žen (1913), natočené společností Illusion, a ve filmech Estrella (1913) a Andula žárlí (1914) společnosti ASUM. Bohužel, filmy se nedochovaly a ze soudobé sporé dokumentace víme, že v prvním byla jeho partnerkou M. Pačová, v ostatních A. Sedláčková. S N. Laušmanovou vytvořil mladou manželskou dvojici v dalším (rovněž ztraceném) filmu ASUMu Americký souboj (1913) a se S. Marwille hrál ve filmech V. Binovce Démon rodu Halkenů (1918), Krasavice Káťa (1919) a Evin hřích (1919). Ani ty se nedochovaly, takže první snímek, v němž ho dnes můžeme zhlédnout, pochází až ze sklonku němé éry. Jedná se o historické drama Svatý Václav (1929) režiséra J. S. Kolára, v němž zpodobnil Václavova otce knížete Vratislava. Zvukový meziválečný film těžil spíše z jeho jména a elegantního zjevu než z jeho hereckého umění. Dokladem jsou téměř tři desítky stereotypních postav bankéřů (Osada mladých snů, 1931), ředitelů a generálních ředitelů nejrůznějších podniků včetně divadel (Žena, která ví, co chce, 1934; Sextánka, 1936; Její hřích, 1939; Umlčené rty, 1939; Okouzlená, 1942; Tanečnice, 1943), továrníků (Výdělečné ženy, 1937; Stříbrná oblaka, 1938; Adam a Eva, 1940), podnikatelů (Světlo jeho očí, 1936; Klapzubova jedenáctka, 1938; Život je krásný, 1940; Peřeje, 1940), politiků (Kvočna, 1937), právníků (Žena, která se směje, 1931; Pražský flamendr, 1941), lékařů a primářů (Pro kamaráda, 1941), aristokratů (Jan Výrava, 1937; Maskovaná milenka, 1940) aj. Až na pár výjimek šlo o filmy natáčené málo významnými režiséry, preferujícími spíše hlediska komerční než umělecká. Zvláštní místo zaujaly dvě postavy, které si přinesl před kameru z div. prken: vedle barona z komedie V. Borského podle hry F. X. Svobody Čekanky (1940) to byl doktor Kosina z Cikánovy adaptace div. komedie Jana Snížka Příklady táhnou (1939). Po válce se vrátil k filmu především jako představitel autentických i fiktivních historických postav v životopisných portrétech Václava Kršky: baron Astfeld v Houslích a snu (1946), hodinář Dietrich v Poslovi úsvitu (1950), herec František Ferdinand Šamberk v Mikoláši Alšovi (1951), ředitel Thomé ve filmu o Bedřichu Smetanovi Z mého života (1955). Ani jeho postavy z jiných filmů znárodněné kinematografie se příliš nelišily od těch, jaké reprezentoval dřív. Opět ho diváci vídali v menších rolích politiků (Nikola Šuhaj, 1947), lékařů (Pan Novák, 1949), podnikatelů šlechtického původu (Jestřáb kontra Hrdlička, 1953), umělců (Nezlob, Kristino, 1956) a soudců (Kudy kam?, 1956; Happy end, 1967). I po překročení sedmdesátky neodmítal nabídky filmařů, kteří ho v posledním období jeho života obsazovali zejména do titulů komediálních žánrů (Mezi námi zloději, 1963; Kdo chce zabít Jessii?, 1966; Jak se krade milión, 1967; Objížďka, 1968). Režisér O. Lipský ho počastoval hezkou rolí pana Kolaloka, výrobce limonády a otce titulního hrdiny (K. Fiala) westernové parodie podle Brdečkovy předlohy Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). Premiéry svého posledního filmu, Novákovy tragikomedie o pražském Květnovém povstání 1945 Maratón (1968), v níž se objevil v epizodce starého muže na balkóně, se již nedočkal (14 dní předtím zemřel), stejně jako jmenování Národním umělcem. Ojediněle ho mohli diváci vidět i na obrazovce, např. v Moskalykově inscenaci Chléb a písně (1960), v pohádce O princezně, která pořád vařila (1967) či tv. adaptaci Langrovy hry Obrácení Ferdyše Pištory (1967). Jeho životní osudy a tvůrčí profil přibližuje monografie Olgy Spalové Sága rodu Budilova (1978, 1980) a memoárová kniha Život plný kotrmelců (1996), respektive Ničeho nelituju (2007), kterou napsala jeho dcera Jiřina Steimarová za literární spolupráce Kamily Smolkové-Čížové. Laureát Státní ceny za herecké umění (1933) a nositel titulů Zasloužilý umělec (1953), Národní umělec (1968).

 

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!