V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

STAŠOVÁ, Simona

Simona STAŠOVÁ (* 19. 3. 1955 Praha)  – herečka; dcera herečky J. Bohdalové a geofyzika a seizmologa Břetislava Staše; bývalá manželka herce P. Trávníčka a italského literárního a filmového historika a překladatele Eusebia Ciccottiho. Vyrůstala v div. prostředí, které ji okouzlilo natolik, že o jiném povolání než herectví neuvažovala. Vychodila základní anglickou školu v Praze, potom studovala hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři v Praze (1970–72), odkud se jí podařilo ve 2. ročníku přejít na DAMU. Po absolutoriu (1976) získala angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde strávila jedinou sezonu, a pak na čtrnáct let zakotvila v pražském Divadle E. F. Buriana (1977–90), kde odehrála řadu rolí, často typově odlišných, např. Varvaru z Višňového sadu, Agátu z Gogolovy Ženitby, Lisandru z Cikánské šantry nebo Amélii z Balady o smutné kavárně. Po příchodu do Městských divadel pražských (1991) spolupracovala nejprve s Divadlem Ká a současně hostovala v Divadle za branou II (Višňový sad), Činoherním klubu (Ženitba) i v produkcích soukromých div. agentur (Stojím před hospodou, na vdávání pozdě, na chcípni brzy). Od roku 1993 je stálou členkou souboru Divadla ABC (Klára ve Slaměném klobouku, paní Chevelyová v Ideálním manželovi, lady Torrancová v Sestupu Orfeově, Pažoutová ve Veselých paničkách windsorských, Stella Campbellová v Taxi na věčnost). Vystupuje i na jiných pražských scénách, zejména v Branickém divadle (Natěrač, Rozbitý džbán, Nejšťastnější ze tří), Divadle Ungelt (Poslední ze žhavých milenců), Divadle v Řeznické (Římské noci, Balada o smutné kavárně) a Divadle Na Jezerce (Lásky paní Katty, Paní plukovníková). Jejímu umění se mohlo zblízka obdivovat i div. obecenstvo v Mladé Boleslavi a Příbrami. Roku 2008 byla odměněna Cenou Thálie za výkon v roli Evy Mearové ve hře Neila Simona Drobečky z perníku (Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami). Zpočátku na jevišti představovala ztřeštěné dívčí typy, ale postupně se vyprofilovala v charakterní herečku širokého rejstříku, interpretku nejednoznačných a mnohdy i rozporuplných ženských charakterů. Její hrdinky jsou často bolavé, zrazované, plné citů i touhy a zároveň temperamentní, schopné sebeironie a nadhledu. Kromě toho zůstává skvělým ženským komikem, schopným obsáhnout různé polohy žánru: konverzační komedii, situační humor, frašku. Zkušenosti před kamerou získávala už od počátku 70. let, ale nejprve jen v televizi. Na plátně debutovala úlohou rozjívené švadlenky – učnice Smrčkové zvané Mihule v povídce Trápení ďáblova učedníka z filmu H. Bočana Tak láska začíná… (1975). Téměř současně vytvořila charakterově zcela odlišnou postavu polské dívky Wandy na útěku z koncentračního tábora ve Fukově válečném dramatu Mys Dobré naděje (1975). V následujících filmech ze současnosti jí připadly menší a výjimečně i větší role, např. obětavé prodavačky z vesnického konzumu (Jak rodí chlap, 1979), pomocnice v kuchyni (Jak napálit advokáta, 1980), servírky (Buldoci a třešně, 1981), zdravotní sestry (Neúplné zatmění, 1982), okresní inspektorky kultury (Nemocný bílý slon, 1989) a sekretářky (Pražákům, těm je hej!, 1991). Postupně přibývaly i postavy manželek a maminek (Parta hic, 1976; Pětka s hvězdičkou, 1985; Blázni a děvčátka, 1989). Mezi nimi obzvlášť vyniká chápavá a laskavá maminka Šebková, za jejíž ztvárnění v Hřebejkově retrokomedii Pelíšky (1999) získala nominaci na Českého lva. Jejího povahově protikladného manžela jako nesnesitelného „lampasáckého“ důstojníka zde zpodobnil M. Donutil. Manželské a rodičovské dvojice dále vytvořila s J. Pechou v Hřebejkově okupační hořké komedii Musíme si pomáhat (2000), J. Štěpničkou v psychologickém dramatu A. Sedláčkové Oběti & vrazi (2000) a B. Polívkou ve Slámově psychologickém příběhu Štěstí (2005). O Českého lva se znovu neúspěšně ucházela rolí afektované překladatelky Jany, jejíž dcera Laura (Z. Kanócz) má stejné problémy s hledáním vhodného partnera jako ona, v Renčově romantické komedii podle Vieweghovy předlohy Román pro ženy (2005). Jednou z mála ryze negativních figur, v nichž se na plátně objevila, byla záludná sestra ze sanatoria Šiclová v Cieslarově výpravné historické fresce Krev zmizelého (2005). Režisér Milan Cieslar ji následně obsadil i do pohádky Dešťová víla (2010), aby ztělesnila maželku statkáře Lakoty (M. Donutil) a matku mladého hrdiny Ondry (J. Gottwald). Mnohem obsáhlejší a rozmanitější spektrum postav však vytvořila na tv. obrazovce v řadě inscenací různých žánrů, např. Stopařka (1970), Eva a její klan (1972), Královské řádění (1974), Putování Tadeáše Farky (1977), Julie pod balkonem (1978), Anglický biftek s českou oblohou (1979), Jako kníže Rohan (1983), Lupa je tlustý sklo (1984), Případ nevinné řeky (1986), Někdo schází u stolu (1988), Maigretův první případ (1991), Podivná paní Savageová (1997), Vykání psovi (1998), Návštěva staré dámy (2000), Manželka Ronalda Sheldona (2001), Kožené slunce (2003), Dědictví slečny Innocencie (2003), I ve smrti sami (2004), Revizor (2005), Psí kus (2005), Všichni musí zemřít (2005), Polibek na cestu (2008), Zrozen bez porodu (2009), Svědomí Denisy Klánové (2009), Klub osamělých srdcí (2009) a Jseš mrtvej, tak nebreč (2010). Dětští diváci se s ní pravidelně setkávají už řadu let v pohádkách O Nanynčiných koláčcích (1975), Andulka a pan Pětiočko (1983), O Honzovi a princezně Dorince (1985), Kdo probudí Pindruše? (1987), O těch Martinových dudách (1991), O kumburské Meluzíně (1994), Kouzelný bolehoj (1997), Královny kouzelného lesa (1998), Zlatá princezna (2002), Poklad na Sovím Hrádku (2004), Dítě hvězdy (2007) a v mnoha dalších. Stala se rovněž velmi frekventovanou a oblíbenou tv. seriálovou herečkou, což dokumentují mj. tituly Žena za pultem (1977), Nemocnice na kraji města (1977), Arabela (1980), Létající Čestmír (1983), Sanitka (1984), Panoptikum Města pražského (1986–87), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Přítelkyně z domu smutku (1993), Pomalé šípy (1993), Když se slunci nedaří (1995), Případy detektivní kanceláře Ostrozrak (2000), O ztracené lásce (2001), Místo nahoře (2003), Josef a Ly (2004), Ranč u Zelené sedmy (2005), Místo v životě (2006) a Náves (2006), Škola života (2009), Cukrárna (2010) či Špačkovi v síti času (2010). Výrazně se uplatňuje také v rozhlase a při dabingu (propůjčuje např. hlas Barbře Streisand).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!