V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SRSTKA, Zdeněk

Zdeněk SRSTKA (* 26. 9. 1935 Praha)  – sportovec, kaskadér, herec a podnikatel; otec právníka a ředitele Národního divadla a poté DILIE Jiřího Srstky (* 1958). Pochází z rodiny s řeznickou tradicí a pro živnostnický původ neměl kádrové předpoklady ke středoškolskému studiu, proto se vyučil elektromechanikem-nástrojářem v pražské ČKD a vzdělání si doplnil v oboru silnoproud na Vyšší průmyslové škole elektrotechnické. Po vojně se načas vrátil do ČKD a pak vystřídal několik dělnických a technických profesí (řidič stavebního podniku a holešovického i smíchovského pivovaru, energetik v cihelně v Uhříněvsi), až zakotvil roku 1968 jako vedoucí údržby na strahovských studentských kolejích. V této činnosti zde pokračoval i po roce 1989, ale již pod hlavičkou stavební a udržbářské firmy Gogo, kterou tu roku 1991 spoluzaložil a dlouho řídil. Provozoval tady i vlastní hospodu U kaskadéra. Od klukovských let aktivně sportoval: navštěvoval Sokol a hrál dorostenecký fotbal za Slávii. Brzy si ho podmanil box, který trénoval v oddíle AC Sparta. Během učení se zaměřil na vzpírání, v němž dosáhl značných úspěchů na republikové i evropské úrovni (několikrát čs. rekordman, 3. místo na mistrovství Evropy a reprezentant na olympiádě v Římě 1960). Později přibral ještě další disciplínu – zápas ve volném stylu. V první polovině 60. let patřil ke skupině vrcholových sportovců (J. Tomsa, K. Vítek, K. Engel, O. Rademacher aj.), kteří svou tělesnou zdatnost propůjčili do služeb filmu pro fyzicky náročné i často životu nebezpečné scény. Před kamerou tak začal měřit své síly a mrštnost jako kaskadér a představitel rváčů a zápasníků v desítkách titulů různých žánrů: v komediích (Tarzanova smrt, 1962; Limonádový Joe aneb Koňská opera, 1964), pohádkách (Malá mořská víla, 1976; Deváté srdce, 1978), psychologických dramatech (Každý den odvahu, 1964; Kateřina a její děti, 1970; Já jsem Stěna smrti, 1978), ale hlavně v historických výpravných filmech (Most u Remagenu/The Bridge at Remagen, 1968; Dny zrady, 1973; Dvacátý devátý, 1974; Sokolovo, 1974; Sarajevský atentát, 1975; Dům Na poříčí, 1976; Osvobození Prahy, 1976). K jeho častým kostýmům patřily vojenské uniformy různých armád a epoch (Noc na Karlštejně, 1973; Honza málem králem, 1977; Píseň o stromu a růži, 1978; Poslední propadne peklu, 1982; …nebo být zabit, 1985). Díky robustnímu zjevu s výrazně kulatou hlavou a smyslu pro komickou nadsázku byl obsazován i do výrazných epizod rázovitých hromotluckých chlapíků nejrůznějších profesí a činností. Hrál třeba cirkusáka (Lov na mamuta, 1964), zřízence („Pane, vy jste vdova!“, 1970; 6 medvědů s Cibulkou, 1972), příslušníka VB (Na kolejích čeká vrah, 1970; Hop – a je tu lidoop, 1977), hornického předáka (Parta hic, 1976), zedníka (Den pro mou lásku, 1976), dřevaře (Čas lásky a naděje, 1976), vedoucího trpaslíků (Ať žijí duchové!, 1977), stěhováka (Kulový blesk, 1978), montéra (Lvi salónů, 1978), řidiče (Smrt stopařek, 1979; Poplach v oblacích, 1979), venkovského muzikanta (Božská Ema, 1979), uhlíře (Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, 1979), povozníka (Cukrová bouda, 1980), výčepního (Jak svět přichází o básníky, 1982), katova pacholka (Oldřich a Božena, 1984) a pomocníka veterináře (Dva lidi v zoo, 1989). Zatím naposledy se na plátně připomněl jako bývalý republikán Chvátal, jeden z účastníků srazu maturantů náchodského gymnázia po 60 letech, ve Štancelově poetické komedii Pamětnice(2009). Nezapomenutelné kreace předvedl v postavičkách vagabundů, padouchů, zločinců a jiných pochybných živlů, z nichž stačí vzpomenout zejména gangstera s páskou na oku v parodii O. Lipského „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), podvodníčka Pidlocha v Schulhoffově satirické komedii Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982) a uprchlého trestance Bedříška v cimrmanovské detektivní komedii L. Smoljaka Rozpuštěný a vypuštěný (1984). Někdy zastával v jednom snímku i více úloh: v parodii O. Lipského Adéla ještě nevečeřela (1977) mu připadly postavičky vězně, pobudy, vozky a brusiče. Nejvíc ho však proslavila věta: „Hliník se odstěhoval do Humolce,“ kterou pronáší jako student večerní průmyslovky pro pracující v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976), když tak reaguje na výzvu stařičkého profesora Hrbolka (F. Kovářík), který odmítá omluvit nepřítomnost jednoho ze studentů. Herecky se příležitostně uplatňuje i v tv. inscenacích, filmech i pohádkách (Princ a chuďas, 1971; Mistr Kampanus, 1993; Vše pro firmu, 1998; Speciální jednotka, 1999; Trampoty vodníka Jakoubka; 2005) a seriálech (Sanitka, 1984; O zvířatech a lidech, 1993; Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, 2000; Pojišťovna štěstí, 2004; Cyranův ostrov, 2008). Roku 1998 se představil na jevišti vysočanského Gongu jako titulní hrdina dramatizace Haškova Švejka, kterým zahájilo činnost divadlo Zrcadlo. Ke zvýšení Srstkovy popularity přispěly jeho komické a klaunské výstupy v zábavných tv. pořadech (Možná přijde i kouzelník, Čundrcountry show) a zájezdových estrádních programech. Láska ke zvířatům ho přivedla roku 1995 k moderování tv. magazínu o ochraně a adopci zvířat Chcete mě. Účastní se charitativních a sportovních akcí. O jeho životě a aktivitách napsal Luděk Chochola knihu Osm životů Zdeňka Srstky (1999).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!