V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SPEERGER, J. W.

J. W. SPEERGER (Jan Wenceslaus) , vl. jm. Jan Špergr (* 29. 4. 1895 Adamov u Českých Budějovic, † 25. 5. 1950 Praha) – filmový herec; otec střihače Oldřicha Speergera (* 11. 8. 1919 Praha, † 9. 3. 2009 Praha), který si též zahrál dvě dětské role (Hraběnka z Podskalí, 1925; Madla z cihelny, 1932). Vyučil se kamnářem a řada pramenů uvádí, že absolvoval také keramickou školu v Bechyni (anály této školy ho však mezi absolventy neevidují). V sedmnácti letech přišel do Prahy, kde se stal pravidelným návštěvníkem periferních tančíren a podobných podniků. Podle svědectví pamětníků byl bohémem přitažlivého zjevu, okouzlujícím společníkem a skvělým vypravěčem, mistrem pantomimy a šprýmařem, jedinečným figurkářem a imitátorem se schopností napodobovat lidi i zvířata. Tak jako mnozí z jeho generace propadl i on velmi brzy kouzlu filmu. Rozhodl se zálibu spojit se zaměstnáním, proto vstoupil do učení na promítače u kinooperatéra Jirouška v Koubkově biografu. Po vypuknutí 1. světové války narukoval a shodou okolností si během vojenské služby zahrál v plzeňském divadle, pro které ho vyreklamoval tamní ředitel Veverka, ale poprvé se objevil i ve filmu, v rakouském válečném propagačním snímku Sen záložníka/Der Traum eines österreichischen Resservisten (1915). Po demobilizaci se stal zaměstnancem právě vzniklé Binovcovy film. výrobny Weteb, kde vykonával nejrůznější pomocné práce s tím, že ve filmech začal statovat a vypomáhat v malých roličkách, které rychle nabývaly na počtu i velikosti. Za jeho plnohodnotný herecký debut před kamerou se pokládá nedochované společenské drama V. Binovce Evin hřích (1919). Od počátku 20. let se jeho roční bilance rolí stále zvyšovala (jen roku 1925 hrál v celém tuctu filmů), čímž rostla jeho popularita. Brzy se vyšvihl mezi herecké hvězdy první velikosti. V téměř 80 němých filmech hrál často drobné role a epizodky (rváčů, číšníků, podomků, lupičů i strážných aj., mnohdy dvě i více v jednom filmu): v adaptaci Dobrého vojáka Švejka (1926) K. Lamače ztělesnil tajného Brettschneidera, loupežného vraha ve vězení a kuchaře Jurajdu. Obsazován byl i do rolí velkých a hlavních, většinou milovnického oboru: domácí učitel PhDr. Vojtěch Lípa v melodramatu V. Kubáska Jindra, hraběnka Ostrovínová (1924), továrníkův syn Jiří Milan ve Zdráhalově melodramatu Pražské děti (1927), chudý, nemanželský syn Václav Dvořák v nedochované Pražského komedii Podskalák (1928) nebo bankéř Petr Ledenka v melodramatu J. Rovenského Životem vedla je láska (1928). Často se objevoval v úlohách bezohledných svůdců (Dvojí život, 1939), vytvářel věkově i charakterově odlišné dvojrole, jakou byl zavražděný lesník Tarant a jeho syn Blažej v Rovenského zfilmování bulvárního románu Bohumila Zahradníka-Brodského Dům ztraceného štěstí (1927). Několikrát dostal příležitost vytvořit velkou roli charakterní, a to v mimořádně hodnotných filmech němé éry. První z nich byla titulní postava v životopisném filmu K. LamačeT. Pištěka Karel Havlíček Borovský (1925). Tutéž postavu si pak krátce nato zopakoval ve filmu S. Innemanna Josef Kajetán Tyl (1925). Historickou postavu knížete Boleslava hrál po boku Z. Štěpánka v historickém dramatu J. S. Kolára Svatý Václav (1929). Naprostým opakem těchto dramatických až tragických postav, těsně spjatých s historií českého národa a jeho kulturou, byla komediální postava vykutáleného simulanta Pešty v adaptaci div. hry Františka Langra Velbloud uchem jehly (1926) K. Lamače. Největší, vpravdě životní roli vytvořil v psychologickém dramatu G. Machatého Kreutzerova sonáta (1926), natočeném podle stejnojmenného románu L. N. Tolstého. Jeho Pozdnyšev byly vlastně tři postavy v jedné: mladý novomanžel prožívající radostné chvíle idylického štěstí po boku milované ženy, poté žárlivec dohnaný chorobnou vášní k vraždícímu šílenství a posléze osudem zlomený člověk, jehož životní katastrofa změnila v pouhou lidskou trosku. Těmto třem různým postavám odpovídaly tři zcela rozdílné masky i Speergrův herecký výkon ve scénách idylických i dramaticky vyhrocených. Roku 1926 se podílel na režii adaptace románu Václava Beneše Třebízského Bludné duše (1926). Neblahý dopad na jeho kariéru však měl příchod zvukového filmu, který vyžadoval od herců víc než fotogenický vzhled a přepjatou mimiku a kladl důraz na hlasový projev. I když právě v jednom z prvních českých zvukových filmů, Lamačově komedii podle hry E. A. Longena C. a k. polní maršálek (1930), perfektně zahrál ustrašeného sluhu Sepla, jeho specifický hlas a výraz jinak působily poněkud nepatřičně. Tento handicap ho tak odsoudil hrát už jen pouhé vedlejší role či spíše drobné figurky, jimiž ovšem doprovodil do roku 1945 bezmála 160 filmů nejrůznějších režisérů i nejrůznější umělecké a společenské hodnoty. Nejčastěji vytvářel epizodky vojáků a armádních důstojníků různých hodností (Miláček pluku, 1931; Sedmá velmoc, 1933; Jízdní hlídka, 1936; Páter Vojtěch, 1936; Filosofská historie, 1937; Karel Hynek Mácha, 1937; Lucerna, 1938), strážníků a četníků (Řeka, 1933; Na sluneční straně, 1933; Tři kroky od těla, 1934; Maryša, 1935; Uličnice, 1936; Pelikán má alibi, 1940; Žíznivé mládí, 1943), policejních komisařů (Štvaní lidé, 1933; Život vojenský, život veselý, 1934; Preludium, 1941), tajných (Tři vejce do skla, 1937; Paličova dcera, 1941; Experiment, 1943), detektivů (Pepina Rejholcová, 1932; Sestra Angelika, 1932; Tisíc za jednu noc, 1932; Vražda v Ostrovní ulici, 1933) a vězeňských dozorců (Zlatá Kateřina, 1934; Mazlíček, 1934). Představoval ale i chlapíky s pochybnou pověstí a kriminální živly (Peníze nebo život, 1932; Písničkář, 1932; Na růžích ustláno, 1934; Jedna z milionu, 1935; Vzdušné torpédo 48, 1936; Advokátka Věra, 1937; Svět patří nám, 1937; Paní Morálka kráčí městem, 1939; Těžký život dobrodruha, 1941). V objemné a přepestré galerii městských i venkovských typů jsou hojně zastoupeni muži nejrozmanitějších profesí, činností a stavů: sluhové a komorníci (Skalní ševci, 1931; Madla z cihelny, 1933; Ať žije nebožtík, 1935; Babička, 1940), hoteloví vrátní, recepční a posluhové (Sňatková kancelář, 1932; Žena, která ví, co chce, 1934; Pozor straší, 1938; Hotel Modrá hvězda, 1941; Noční motýl, 1941), řidiči a taxikáři (Záhada modrého pokoje, 1933; Andula vyhrála, 1938), prodavač (To neznáte Hadimršku, 1931), mlékaři (Velbloud uchem jehly, 1936; Panenství, 1937), zahradníci (Jindra, hraběnka Ostrovínová, 1933; Nezlobte dědečka, 1934; Bílá vrána, 1938; Valentin Dobrotivý, 1942), barman (Kristian, 1939), zaměstnaní i nezaměstnaní dělníci (Hej-Rup!, 1934; Matka Kráčmerka, 1934; Svět, kde se žebrá, 1938; Jiný vzduch, 1939; Karel a já, 1942; Skalní plemeno, 1943; Děvčica z Beskyd, 1944), lesníci (Holka nebo kluk, 1938; Městečko na dlani, 1942), čeledíni a chasníci (Švanda dudák, 1937; Lidé pod horami, 1937; Hordubalové, 1937), železničář (Ohnivé léto, 1938) a zřízenci všeho druhu. Reprezentoval i příslušníky středních a vyšších vrstev, např. středoškolské profesory (Kantor Ideál, 1932; Sextánka, 1936; Manželství na úvěr, 1936), právníka (Funebrák, 1932), podnikatele a továrníky (Svítání, 1933; Slečna matinka, 1938) či úředníka (Obrácení Ferdyše Pištory, 1931). Názorným obrazem jeho poklesu tvůrčí potence jsou posuny rolí v jeho filmech natočených jak v němé, tak i zvukové éře. Např. proti titulní roli v němém LamačověPištěkově Karlu Havlíčku Borovském (1925) hrál ve zvukové verzi S. Innemanna (1931) jen malou postavu Havlíčkova bratra Františka, ve Fričově Dobrém vojáku Švejkovi (1931) se mihl jen jako jeden z důstojníků u karet, v Haasově a Vávrově Velbloud uchem jehly (1936) jako mlékař a v Lucerně (1938) K. Lamače hrál místo pana France jen posla. Podobnými figurkami je zastoupen ještě ve znárodněné kinematografii, kde se ve třech desítkách filmů objevil jako handlíř (Rozina sebranec, 1945), kočí (Nezbedný bakalář, 1946; Divá Bára, 1949), horník (Průlom, 1946; DS-70 nevyjíždí, 1951), lupič (Pancho se žení, 1946), rváč (Housle a sen, 1946), četník (Nikola Šuhaj, 1947; Čapkovy povídky, 1947; Dvaasedmdesátka, 1948), lodník (Znamení kotvy, 1947), dražitel (Podobizna, 1947), muzikant (Muzikant, 1947), dozorce v přádelně (O ševci Matoušovi, 1948), lupič (Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, 1949), řidič (Dnes o půl jedenácté, 1949) a číšník (Přiznání, 1950). Ačkoliv těžiště jeho herecké práce spočívalo před kamerou, příležitostně vystupoval na jevištích pražských div. scén (Divadlo Vlasty Buriana, Rokoko, Komedia, Hašlerovo Varieté, Národní divadlo). V letech 1949–50 byl členem Divadla státního filmu.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!