V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SOBOTA, Luděk

Luděk SOBOTA (* 27. 5. 1943 Praha)herec; manžel herečky Adrieny Sobotové-Vlasákové (* 1961). Narodil se a vyrůstal na pražském Žižkově v rodině malíře pokojů. Už jako dítě bavil spolužáky i učitele svými gagy a průpovídkami. Vystudoval SPŠ dopravní v Praze a rok byl zaměstnán jako zeměměřič u Železničního stavitelství. Stále víc ho ale lákalo herectví. Pod vedením profesorky Anny Suchánkové se připravil ke zkouškám na DAMU, kam se dostal hned napoprvé. Po absolvování (1966) byl dva roky metodikem Domu kultury v Ústí nad Labem, současně režíroval a hrál v amatérském souboru a hostoval v ústeckém Kladivadle (1967–68). Přestože hrál dobře i charakterní role, pravou parketou se mu stala komika, především autorská, založená na vlastních textech a nápadech, naivistické bezprostřednosti a improvizaci. V tomto ohledu se mohl plně projevit už ve svém prvním profesionálním angažmá v libereckém Studiu Ypsilon (1969–72), jehož poetika a kolektivní tvůrčí duch blahodárně ovlivnily a rozšířily jeho komický potenciál. Roku 1973 akceptoval nabídku M. Šimka a stal se členem pražského Semaforu. Tady se začal podílet na repertoáru i jako autor (Třetí nejlepší představení na světě, Robinson Kreutznauer, Náměsíčná sonáta aj.). Pod vedením režiséra Jána Roháče nabírala obrysy i ona typická poloha popleteného blonďáka, nesmělého, naivního až připitomělého, který se překotným koktáním zaplétá do nejnemožnějších slovních kotrmelců, a tím vzbuzuje sympatie a smích obecenstva. Pomalost, plachost a stylizace do „natvrdlosti“ (to všechno v nosově zabarveném přednesu) patřily k jeho dlouhodobě úspěšnému výrazu, jímž doplňoval komickou trojici s M. Šimkem a s P. Nárožným na jevišti domovské scény, v zájezdových vystoupeních, ale svého času také hojně na tv. obrazovce v různých zábavných a estrádních pořadech a skečích (Návštěvní dny, Zajíc v pytli, silvestrovské programy). Diváci ho už znali z komediálních tv. inscenací, filmů, pohádek (Vondráčkovo pozdní odpoledne, 1978; Jak dostat tatínka do polepšovny, 1978; Sejdeme se v Bethelu, 1979; Nebožtíci na bále, 1979; Neberte nám princeznu, 1981; Inzerát, 1983; Bandité, 1984; Obnovené pátrání, 1987) a seriálů (Létající Čestmír, 1984; Arabela se vrací, 1990–93). Namluvil animované postavičky seriálů večerníčků Strašení čmeláků (1977), O Kubovi a Stázině (1988) a Radovanovy radovánky (1989). O jeho popularitu se zasloužil vedle televize i film. Na plátna kin vstoupil nenápadně už v 60. letech epizodkou vojáka na ulici v Bočanově Soukromé vichřici (1967), po níž následovaly o něco větší úlohy učitele fyziky v dětském filmu Zázračný hlavolam (1967) režiséra Václava Táborského, muže s kyticí v Chytilové Ovoce stromů rajských jíme (1969) a prodavače v elektru ve špionážním snímku D. Kleina Lekce (1971). Rychlý vzestup k nesmírné oblíbenosti odstartovala hlavní role v bláznivé komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), kterou podle scénáře L. SmoljakaZ. Svěráka natočil zkušený komediální režisér O. Lipský. Jeho vesnický traktorista a později mechanik pražského autoservisu František Koudelka se snažil žít podle kondiciogramu sestaveného počítačem, aby se až po letech dozvěděl, že kondiciogram patří jeho jmenovci. Sobota postavu svým naivistickým herectvím a prvoplánovými vyjadřovacími prostředky posunul směrem ke karikatuře, zvýraznil hrdinovu prostomyslnost a nepraktičnost. Jeho hrdina se podobal ztřeštěností, ale i blonďatými vlasy a modrýma očima potrhlým nešikům francouzského komika Pierra Richarda, na druhé straně velmi vzdáleně navazoval i na jednoduché mládence V. Pucholta. Vděčný typ věčně zadrhávajícího a roztržitého, někdy bezelstného, jindy i trochu zištného a poťouchlého zmatkaře zopakoval s příznivým diváckým ohlasem v dalších veselohrách, jejichž úroveň však mnohdy neodpovídala kvalitám jejich hereckých představitelů. Ve dvojici volně na sebe navazujících satirických komedií Petra Schulhoffa Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) a Co je doma to se počítá, pánové… (1980), které na příbězích dvou sousedících manželských párů, drobnými zlomyslnostmi si zbytečně znepříjemňujících život, kritizovaly přežívající maloměšťácké nešvary, hrál syna manželů Novákových (S. ZázvorkováM. Kopecký), taxikáře Reného, jenž se zamiluje do neteře (D. Veškrnová) znepřátelených sousedů Bartáčkových (I. JanžurováF. Peterka). V dalším Schulhoffově filmu „Já to tedy beru, šéfe…!“ (1977) vytvořil s P. Nárožným komickou, originálním způsobem vyděračství pracující dvojici náborářů velkého průmyslového podniku, která na své nezákonné počínání nakonec stejně doplatí. Jeho manželskou partnerkou byla I. Janžurová. Jiný komický tandem vytvořil s J. Kemrem v Jirešově sci-fi komedii Talíře nad Velkým Malíkovem (1977). Ztělesnili mimozemšťany BA-HU a LU-PU, z nichž první (Sobota) se jako Ferda Vidrmoc pod vlivem slivovice a lásky ke sličné Moravance (J. Šebestová) nakonec polidštil a zůstal již na Zemi. Pro Sobotu a některé jeho kolegy ze Semaforu napsali František Vlček a V. P. Borovička námět a scénář hudební komedie Jen ho nechte, ať se bojí (1977), kterou natočil režisér L. Rychman. Sobota v ní představoval mladého hudebního skladatele, který údajně potřebuje pro svou tvorbu šokující atmosféru, jeho partnerkou byla H. Vondráčková. Jiná známá zpěvačka – L. Kozderková – hrála sličnou hudby a mořemilovnou řeznici Šárku, jež uhání nesmělého hodináře Ctirada Blažka (Sobota) v hudební crazy komedii debutujícího režiséra Tomáše Svobody Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979). Rok nato si zahrál i v jeho druhém filmu Blázni, vodníci a podvodníci (1980), po jehož natočení mladý režisér náhle zemřel. Roku 1982 hrál v dalších dvou filmech, které byly na více než deset let také jeho poslední: po menší postavě prchlivého majitele trabanta Vaněrky v kombinované hrané a kreslené komedii O. Lipského Srdečný pozdrav ze zeměkoule měl hlavní roli poněkud potrhlého Standy Sobotky, který se zcela neúspěšně pokusil sestavit vesnickou kapelu v hudební komedii Milana Muchny Únos Moravanky (1982). Pro neshody s vedením divadla i samotným Šimkem přestal být v polovině 80. let obsazován a současně mu byl velmi omezen přístup do médií. V té době se jako nevytížený herec uchýlil ke spolupráci s country kapelou a Ivanem Mládkem. Když roku 1990 Semafor definitivně opustil, věnoval se zájezdové činnosti a své autorské, režijní a interpretační ambice se rozhodl naplňovat ve vlastním Směšném divadle, které roku 1991 založil s manželkou a provozuje s jistými problémy dodnes. V 90. letech se vrátil do české kinematografie jako herecký protagonista i spoluautor námětu a scénáře v komedii Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) režírované V. Olmerem. Snímek patří do skupiny polistopadových filmů, jež se snažily komickou formou zobrazovat porevoluční kapitalistickou realitu a zároveň měly být komerčně úspěšné. Sobota se tu představil ve své nejtypičtější poloze jako naivní nešika Vitoušek Dolejší, jenž nečekaně restituuje hotel v Karlových Varech, o který ho chtějí připravit vychytralí gauneři. Nezdarem skončil i další jeho autorský snímek, bláznivá komedie Nebát se a nakrást (1999), jejíž režie se ujal František Filip. Sobota navíc herecky příliš nezvládl dvojroli majitele prosperující sklárny Vladimíra Sýkory a prostoduchého neúspěšného herce Fandy Pažouta, kteří si vzájemně vymění role. Mezitím se objevil jako zkorumpovaný radní Oktábec v satirické komedii Milana Muchny Divoké pivo (1993), založené taktéž na dvojnickém motivu a pokleslém humoru. Po delší přestávce se připomněl na plátně ve zcela nečekané seriózní podobě váženého primáře na gynekologii docenta MUDr. Aleše Hrona, CSc., v situační komedii debutujícího Martina Dolenského Chyťte doktora (2007), a stejně tak překvapil na tv. obrazovce menší úlohou majitele autobusové společnosti v seriálu Letiště (2006–07) a zejména velkou rolí předsedy fotbalového oddílu Václava Orla v seriálu Okresní přebor (2010). Objevil se ale i v seriálu Cyranův ostrov (2008). V tv. Nova měl vlastní autorský pořad Senzibilšou (1997). Jeho umělecký vývoj je příběhem osobitého, mimořádného komického talentu, který si vydobyl silné divácké zázemí někdy i ve tvarech, kde určitě slevil z uměleckých nároků ve prospěch popularity. Své vzpomínky, povídky, scénky a fejetony shrnul v knihách Facky místo pohádek (1998) a Dvě facky & pohřeb (2008).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!