V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SKOŘEPOVÁ, Luba/Libuše

Luba/Libuše SKOŘEPOVÁ (* 21. 9. 1923 Náchod)herečka a spisovatelka; bývalá manželka herce J. Pehra a spisovatele Pavla Hanuše (1928–1991). Narodila se v rodině majitele pily. Zájem o herectví i talent se u ní projevovaly od útlého mládí, kdy jako studentka náchodského gymnázia hrávala s místními ochotníky. Přes nelibost rodičů si prosadila studium na Státní konzervatoři v Praze, kde její herecké školení trvalo pouze dva roky (1941–43). Když nacisté školu zavřeli, připojila se k zájezdové div. společnosti M. Nedbala jako kostymérka a nápovědka. Po osvobození působila v Souboru mladých Jindřicha Honzla, respektive Studiu Národního divadla (1945–48), po jehož zániku se stala členkou činohry Národního divadla. S tímto souborem zůstala trvale spjata po celý život. Zde se postupně vyhraňoval její smysl pro jemný humor a vtip i pro výraznou kresbu různorodých lidských charakterů. Již na počátku své herecké dráhy dokázala vedle rolí mladých dívek, jež obdařila příjemným zevnějškem, přesně postihnout dívčí naivitu a hloupost i rozmazlenou povýšenost měšťácké slečinky. Později stejně věrohodně vytvářela postavy a postavičky žen prostých i omezených, výřečných i klevetivých, ukřivděných či ustrašených, bláznivých i divokých, nezkrotných i smyslných, a to v celé škále jejich sociálního zařazení. Naturelu Skořepové nejlépe svědčí komické a tragikomické polohy, v nichž může uplatnit svůj cit pro parodii a groteskní nadsázku, pro něž má bohatou hlasovou dispozici a mimický fond. Z přibližně osmdesáti rolí, které za svou hereckou kariéru na jevišti ztvárnila, jmenujme alespoň Ruměnu, později Jenovéfu z Hadriána z Římsů, Haničku z Lucerny, Dorotku z Dona Juana, Rozárku, stařenku Lízalovou z Maryši, Kristýnu z Našich furiantů, Mášenku z Revizora, Janu Riceovou z Osbornova Komika, Nerissu z Kupce benátského, Vojnickou ze Strýčka Váni, paní Brigitu z Kleistova Rozbitého džbánu, chůvu z Euripidovy Medei, Arinu z Ženitby, stařenku z Roku na vsi, Poutnici, též Smrt z Pašijí. Mimo domovské divadlo se představila i obecenstvu jiných pražských scén: Violy (Agátománie, Tím končím, tvá láska M. D.), Studia Ypsilon (Bůh), Rokoka (Tajný deník Adriana Molea, Zamore, Nevyléčitelní, Lakomec, Marvinův pokoj, Rychlé šípy, César a Drana), Divadla v Řeznické (Mydlibaba a ty druhé), divadélek Metro (Poslední šance) a U Valšů (Stará bába tančí). Vyniká i v žánru divadla jednoho herce (Boučkovo monodrama Pachatel neznámý, Růžový keř z odkazu H. Ch. Andersena, Kubínovy Poudačky, Přijďte pobejt, Tři italské aktovky, vlastní pásmo o Marii Hübnerové Kam jste ukryla svá křídla, paní Marie). Kdysi vystupovala s vlastní loutkou v pořadech pro děti. Brzy po válce si povšimli jejího typu a hereckého temperamentu filmaři. Odmyslíme-li epizodku divačky pouťové atrakce (jízda smrti) v komedii V. Slavínského Právě začínáme (1946), jejím plnohodnotným hereckým debutem před kamerou se staly až velké dívčí postavy ve dvou následujících snímcích. V historickém filmu V. Kubáska Portáši (1947) hrála jednu z trojice vesnických děvčat (další dvě ztělesnily E. KarelováB. Jurdová). Ve Slavíčkově adaptaci Gogolovy povídky Podobizna (1947) představovala dceru malíře Šimona (O. Krejča) Martinu a nevěstu malíře Romana (V. Šmeral), který ji však opustil pro atraktivní dívku z bohaté rodiny (L. Píchová). V dalších filmech se už její postavy sice většinou nevyznačují velikostí, ale upoutávají svou přesvědčivostí a vyhraněností i osobitým pohledem na svět kolem sebe. I rolím zcela okrajovým, a dokonce epizodním totiž dokázala vtisknout výrazně rozpoznatelný charakter. Z mladých rolí se brzy přehrála do postav žen středního věku, které posléze vystřídaly stařenky a babky. Vedle úloh kuchařky (Křížová trojka, 1948), služky (Morálka paní Dulské, 1958), úřednic (Pan Habětín odchází, 1949; Přehlídce velím já!, 1969; Noc oranžových ohňů, 1974; Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, 1979), všímavých sousedek (Vyšší princip, 1960; Něco je ve vzduchu, 1980; Smrt talentovaného ševce, 1982), tety (Tři nevinní, 1973), ředitelky školy (Jakub, 1976) a družstevnice (Handlíři, 1963) nechybějí v její galerii ani portréty manželek a matek městských i venkovských. Byla ženou pekaře Lojzíka (V. Hlavatý) ve Vávrově Němé barikádě (1949), simulanta Pacáka (M. Macháček) v Hanibalově a Skalského psychologickém snímku Všude žijí lidé (1960), příslušníka VB Lízala (J. Libíček) v Machově komedii Objížďka (1968), německého agenta Lutycha (V. Lohniský) ve špionážním filmu D. Kleina Lekce (1971), dámského krejčího-modeláře a sexuálně deviantního vraha Opatovského (M. Karpíšek) ve Fukově kriminálním příběhu Černá punčocha (1987) a malíře Kryštofa () v Polišenského závěrečné povídce triptychu Malostranské humoresky (1995). S F. Horákem ztělesnila rodiče úřednice Olgy (J. Jirásková), hlavní hrdinky Daňkovy film. verze jeho vlastní div. hry Pohled do očí (1961). Matku hrála i jiným mladým protagonistům, jako byl horník Toník Holas (I. Vyskočil) v dramatu Bitva o Hedviku (1972), bosenský revolucionář Danilo Ilić (Branko Djurić) v Bulajićově historickém dramatu Sarajevský atentát (1975) a vyzývavá milenka Majka (I. Chýlková) v Dobrém světlu (1986) K. Kachyni. Někteří film. režiséři dobře vycítili, jak bytostně blízké jí jsou postavy rázovité, pitoreskní a excentrické. V některých z nich pak také předvedla své stěžejní kreace na film. plátně: herečka Máří, členka potulné divadelní společnosti Thálie v podobenství E. Schorma Den sedmý, osmá noc (1969), bývalá cirkusová krasojezdkyně Sima, živící se s manželem Pepkem (J. Kemr) odléváním posmrtných masek ve Valčanovově absurdním dramatu Tvář pod maskou (1970), bláznivě vyhlížející zelinářka Eržinény, jinak členka ilegální protinacistické odbojové buňky, ve slov. filmu Ľudovíta Filana Člny proti prúdu (1981) a sklerotická kořenářka Jouzková, babička éterické Markéty (B. Nimcová) ve Vorlově komediální moralitě Cesta z města (2000). Do stejné kategorie spadají i její další bytosti: obyvatelka pravěké osady Vranka ve dvou částech Schmidtovy štorchovské trilogie z pravěku Na veliké řece (1977) a Volání rodu (1977), sudička v Kovalově Julkovi (1979), zákeřná hospodyně Agáta v Zelenkově pohádce Čarovné dědictví (1985) a hraběnka v další Zelenkově pohádce Nesmrtelná teta (1993). Kromě divadla a filmu uplatňuje Skořepová své herecké umění i v jiných médiích: před rozhlasovým mikrofonem a v tv. ateliérech (s ČST, respektive ČT spolupracuje od dob „živého“ vysílání). Na obrazovce se objevila v desítkách inscenací, pohádek a filmů, např. Tanec kolem družice (1959), Zločin na Volavčím jezeře (1961), Odcházeti s podzimem (1965), Rekviem za Kouzelnou flétnu (1968), Dlouhá bílá nit (1970), Zvony pana Mlácena (1973), Zlatovláska (1973), Krejčí Šajtle Dobrodruh (1974), O líném Honzovi (1977), Šaty po tetě (1978), Sluníčko na houpačce (1981), Kočičí hra (1982), Děkuju, pane profesore (1982), Zelená je tráva (1982), Naděje má hluboké dno (1988), Stačí stisknout (1989), O hloupé havířce (1990), Pozůstalost (1993), O kumburské Meluzíně (1994), Zapomenuté tváře (1994), Brýle (1997), Milenec lady Chatterleyové (1998) a Nenávist (1999). Stabilní diváckou přízeň jí však zajišťuje účinkování v seriálech (mj. Klapzubova jedenáctka, 1967; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Sňatky z rozumu, 1968; Byl jednou jeden dům, 1974; Chalupáři, 1975; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Dnes v jednom domě, 1980; Doktor z vejminku, 1982–83; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1985; Arabela se vrací, 1993; Hospoda, 1996; Ďábel v Praze, 1996; Šípková Růženka, 2001; Náměstíčko, 2004; Náves, 2005; Příkopy, 2007 a Cukrárna, 2010). Ani v požehnaném věku neztrácí na vitalitě, kterou prokazuje jak ve své herecké profesi, tak jako spisovatelka. Je autorkou řady knih: Tajemné síly přírody (1992), Nejsem čarodějka (1993), Hadrová Ančka (1994, 2007), Herci a jejich hvězdy (1994), Pomněnky i máta peprná (1995, 1998), Jiskření (1996, s Miroslavem Ivanovem), Nebe, peklo, ráj (1999), O zvířatech a lidech a malých zázracích (2003) a Tajnosti herecké a historky rozverné (2010). S Janem Hůlou připravila vzpomínkovou knihu Divotvorný svět Luby Skořepové (2006). Zabývá se též přírodní medicínou, bylinkářstvím, magií, kabalou a astrologií. Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočil O. Schmidt pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Zasloužilá umělkyně (1988). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1994).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!