V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SKOPEČEK, Jan

Jan SKOPEČEK (* 19. 9. 1925 Litoměřice)herec; manžel herečky V. Tichánkové. Vyrůstal a do školy chodil nejprve v Litoměřicích, rok strávil v Horním Jelení na Pardubicku a nakonec se rodina usadila v Praze. Stěhování a délky pobytů rodiny se řídily tím, jak se otci dařilo v podnikání (zprvu obchodoval s kůžemi, pak se postupně věnoval výrobě dřevité vlny, zeleninových konzerv a potítek). Odmalička miloval cirkus a loutkové divadlo. Na otcovo přání sice vystudoval obchodní školu, ale veškeré své touhy a úsilí zaměřil k divadlu. Když roku 1942 neuspěl u zkoušek na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze, musel přejít do výroby. Pracoval jako dělník v jinonické Waltrovce a na sklonku války byl vězněn v koncentračním táboře v německém Osterode. Hned po osvobození však naplnil své úmysly stát se profesionálním hercem. První angažmá získal v Městském divadle mladých v Brně, odkud po půl roce zamířil do právě založeného Hanáckého divadla v Přerově, v jehož svazku pobyl také pouhý půl rok. Pak na dvě sezony zakotvil v Horáckém divadle v Jihlavě, kde poznal svou budoucí ženu V. Tichánkovou. S ní roku 1948 odešel do Prahy do nově formovaného souboru, který pod názvem Městské oblastní divadlo Praha-Žižkov působil krátce v paláci Akropolis, než se roku 1949 stalo jeho trvalým sídlem bývalé libeňské divadlo U Deutschů. Této scéně, která od roku 1951 nesla název Divadlo S. K. Neumanna a od roku 1990 Divadlo pod Palmovkou, zůstali oba věrní až do důchodu. Skopeček zde díky své vitalitě navzdory požehnanému věku vypomáhá dodnes (Cicis v Zelňačce, Harpagon v Lakomci, duch v Hamletovi, plukovník Terleckij v Platonovovi, Peachum v Krejcarové opeře aj.). Od samých začátků hrál především „staré“ role: Bláhu v Našich furiantech, Velebu ve Veselých paničkách windsorských, Molièrova Tartuffa, Jammerweila v Tylově Fidlovačce, pana Fogga v Cestě kolem světa za 80 dní, Rostandova Cyrana, šestnáct malých epizodních rolí ve Třech mušketýrech, Hlubinu v Měsíci nad řekou, Klubka ve Snu noci svatojánské, Pantalonea ve Sluhovi dvou pánů, Martina Kabáta v Drdových Hrátkách s čertem a mnoho dalších. V Hudebním divadle v Karlíně hrál a zpíval v muzikálu Divotvorný hrnec. Je pozoruhodným charakterním hercem, převážně komického založení. Ke komice ho předurčuje již fyzický zjev: vytáhlá a přitom jakoby do sebe stažená postava a tvář klauna s trpce svěšenými koutky úst, lesknoucím se nosem a nevinně bezelstnýma očima. Vytvořil typ mazaného vykuka s maskou naivní prostoduchosti. Na film. plátně se začal objevovat v první polovině 50. let v drobnějších a epizodních rolích, ze kterých se – až na několik výjimek – před kamerou prakticky nevymanil. Převládají v celé jeho film. tvorbě, čítající téměř sto titulů. Ve svých figurkách, po herecké stránce propracovaných tak, že upoutaly pozornost diváků, zachytil charakteristické rysy mnoha profesí lidské práce. Ve filmech z různých epoch a prostředí, bohužel ne vždy umělecky hodnotných, hrál dělníky a řemeslníky (Botostroj, 1954; Mstitel, 1959; Rychlík do Ostravy, 1960; Tažní ptáci, 1961; Bez svatozáře, 1963; Romaneto, 1980; Záchvěv strachu, 1983; Copak je to za vojáka…, 1987), vrátné a recepční (Valčík pro milión, 1960; Všichni musí být v pyžamu, 1984), hospodské a číšníky (Zatoulané dělo, 1958; Pět hříšníků, 1964; Třicet jedna ve stínu, 1965; Tak láska začíná…, 1975; Šestapadesát neomluvených hodin, 1977), železničáře (Ledové moře volá, 1961; Deštivý den, 1962), komorníky a lokaje (Král Králů, 1963; Fantom Morrisvillu, 1966; S čerty nejsou žerty, 1984; Anděl svádí ďábla, 1988; Císař a tambor, 1998), kadeřníky a holiče (Objížďka, 1968; Ženy v ofsajdu, 1971), četníky a tajné (Romeo, Julie a tma, 1959; Vyšší princip, 1960; Lupič Legenda, 1972), příslušníky bezpečnosti a kriminalisty „socialistické“ republiky (Smrt v sedle, 1958; Nahá pastýřka, 1966; Martin a červené sklíčko, 1966; „Rakev ve snu viděti…“, 1968; Zítra to roztočíme, drahoušku….!, 1976; Divoký koník Ryn, 1981), a naopak i kapsáře (Přehlídce velím já!, 1969), vojáky (Poslušně hlásím, 1957; Maratón, 1968), pošťáka (Družina černého pera, 1973), lékaře a ošetřovatele (Dobrý voják Švejk, 1956; Hroch, 1973; Dobří holubi se vracejí, 1987), novináře (Únos, 1952; Skandál v Gri-Gri baru, 1978), pedagogy (Škola otců, 1957; Fandy, ó Fandy, 1983), vedoucího pracovníka („Marečku, podejte mi pero!“, 1976). Nezřídka představoval typy venkovských dobráků (Spanilá jízda, 1963; Bouřlivé víno, 1976; Tajemství hradu v Karpatech, 1981; Láska s vůní pryskyřice, 1984), jejichž nejznámějším reprezentantem se stal zástupce prostřední generace mužů rodiny Potůčků, otec Václav, předseda JZD v Ouplavicích, ve dvou filmech odvozených z populárního Dietlova tv. seriálu: Tři chlapi v chalupě (1963) v režii J. MachaTři chlapi na cestách (1973) v režii O. Lipského. Jeho otce dědu Potůčka hrál L. Lipský, jeho syna Vendu L. Trojan. Vděčnou postavou byl i horník Mašín zvaný Čistostěna, který se v komedii H. Bočana Parta hic (1976) více či méně dobrovolně podrobil s několika dalšími spolupracovníky výzkumu mladé lékařky (R. Rázlová). Podobnou větší postavou – tentokrát ovšem vážněji pojatou – byl předseda vesnické stranické organizace Zlocha ve dvoudílném tendenčním filmu Karla Steklého Tam, kde hnízdí čápi (1975). Protikladem tohoto hrdiny byl v dalším Steklého politicky exponovaném filmu Za volantem nepřítel (1974) šofér a později garážmistr Hejtmánek, který se roku 1968 aktivně podílel na sesazení komunistického ředitele pražské taxislužby Mudrocha (M. Willig). Vyzkoušel si i role otců malých a dospělých hrdinů (Oranžový měsíc, 1962; Léto s kovbojem, 1976; Od vraždy jenom krok ke lži, 1982), v postavách manželů měl za partnerky např. M. Kantorkovou (Drahé tety a já, 1974), M. Myslíkovou (Dva muži hlásí příchod, 1975) a jednou dokonce vlastní choť V. Tichánkovou (Svítalo celou noc, 1980). Rád hrál v pohádkách (Princezna se zlatou hvězdou, 1959; Honza málem králem, 1976; Za humny je drak, 1982; S čerty nejsou žerty, 1984; Pohádka o Malíčkovi, 1985; O zatoulané princezně, 1988; Pražské tajemství, 1988; Císař a tambor, 1998) a vůbec ve filmech pro děti a o dětech (Případ Lupínek, 1960; Ledové moře volá, 1961; Káťa a krokodýl, 1965; Martin a červené sklíčko, 1966; Divoký koník Ryn, 1981). V posledních letech se okruh jeho film. rolí zúžil na postavy furiantských dědků a protivných důchodců, v nichž ho poznávají diváci komedií V. Olmera (Playgirls 2, 1994; Waterloo po česku, 2002), Zdeňka Trošky (Kameňák, 2003; Kameňák 2, 2004; Kameňák 3, 2004), K. Hanzlíka (Crash Road, 2007), Tomáše Bařiny (Bobule, 2008; 2Bobule, 2009) a V. Štancla (Pamětnice, 2009). Pro střídmé výrazové prostředky, schopnost detailní zkratkovité charakteristiky a jemné komiky nalézal pravidelné uplatnění v televizi, jejímž prostřednictvím si získal nehynoucí popularitu postavou otce Potůčka v Dietlově seriálu Tři chlapi v chalupě (1962). Účinkoval však i v mnoha jiných seriálech (Rodina Bláhova, 1959; Klapzubova jedenáctka, 1967; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Sňatky z rozumu, 1968; Pan Tau, 1969–71; Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Ve znamení Merkura, 1978; Plechová kavalerie, 1979; Muzikanti, 1981; Dlouhá bílá stopa, 1982; Návštěvníci, 1982; Slovácko sa nesúdí, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985; Pomalé šípy, 1993; O zvířatech a lidech, 1993; Život na zámku, 1995; Hospoda, 1996; Ďábel v Praze, 1996; Ordinace v růžové zahradě, 2005; To nevymyslíš!, 2005–06; Kriminálka Anděl, 2008 aj.) Na tv. obrazovce doprovodil rázovitými figurkami několik desítek inscenací a filmů, např. Ohně na horách (1958), Poplach v Kovářské uličce (1958), Tanec kolem družice (1959), Ten, který viděl smrt (1961), Metelice (1963), Tajemství Viléma Storitze (1967), Záhořanský hon (1968), Dlouhá bílá nit (1970), Konec jedné služební cesty (1971), Třírohý klobouk (1971), Záhada červeného pudru (1972), Mluvící kapr (1976), Králova žena (1978), Hezký štědrý večer (1979), Snídaně v pánském pyžamu (1980), Případ Holmes (1981), Svatební cesta do Jiljí (1983), Převozník (1983), Návštěvní hodiny (1986), Ohňostroj v Aspern (1987), Utopím si ho sám (1989), Zvonokosy (1990), Zelňačka (1995), Králův šašek (1997), Poslední vlak (1998), Samota (2001), Na psí knížku (2001), Kožené slunce (2002), Vítězství (2005), Na rozchodnou (2008). Působí i jako autor, zejména dramatizátor literárních předloh (Baron Prášil, Tři mušketýři, Cesta kolem světa za 80 dní, Baskervillský pes, Strašidlo canterwillské); napsal několik příběhů kdysi populárního rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? S Milanem Caisem publikoval memoárovou knihu Jan Skopeček o sobě (…jak jsem potkal slona) (2000). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil Václav Křístek pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1995).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!