V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SCHRÁNIL, Raoul

Raoul SCHRÁNIL vl. jm. Raoul Marian Kristian Schránil (* 24. 3. 1910 Most, † 20. 9. 1998 Praha)  – herec; manžel herečky Věry Liškové (* 1930). Narodil se v rodině bývalé operní a koncertní pěvkyně a ministerského rady, kterého v šesti letech následoval do Vídně, kde tři roky navštěvoval českou školu Komenského, aby po návratu do Čech vychodil obecnou školu u sv. Vojtěcha v Praze. Primu reálky absolvoval na Malé Straně, do tercie studoval u Ochranovských v Nieskách u Zhořelce v Pruském Slezsku a pak na více než čtyři roky zakotvil na Carnotově lyceu v Dijonu. Se vzděláním a dokonalou jazykovou výbavou, jaké dosáhl v zahraničí, nesměřoval však do diplomatických služeb, jak si původně přál otec, ale nastoupil jako úředník ve sklárně v Chlumu u Třeboně. Profesní metu ovšem spatřoval v postu ředitele velkého hotelu, a proto nastoupil do praxe recepčního v luxusních pražských hotelech (mj. Alcron a Flóra). Z podnětu svého bratrance, film. režiséra Karla Antona, se začal věnovat herectví, nejprve na jevišti a záhy i před kamerou. První angažmá získal v Divadle Vlasty Buriana (1935–38), krátce byl členem zájezdové Okružní scény Theodora Pištěka, hereckou jistotu si pak upevňoval v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1938–39), Divadle Anny Sedláčkové (1939–42), Městském divadle na Královských Vinohradech (1942–43) a holešovické Uránii (1943–44). Po válce jezdil po republice s estrádní skupinou (mj. s R. ŠlemrováS. Májovou) a současně do roku 1948 hrál v kabaretní scéně Ference Futuristy v pražském paláci Kotva. Roku 1949 se připojil na čtyři sezony k Vesnickému divadlu, do jehož souboru – přejmenovaném již na Státní zájezdové divadlo – se počátkem 60. let nakrátko vrátil poté, co strávil sedm let v Kabaretním divadle Alhambra. S vlastní hereckou jevištní činností se rozloučil na oblastních scénách v Mladé Boleslavi (1962–65) a Ostravě (1965–67). Div. dění se ale účastnil i nadále, aspoň jako kulturní a propagační referent v zákulisí Národního divadla. Ačkoliv divadlu zasvětil podstatnou část svého života, hereckou legendu z něho učinil film, k jehož oblíbeným „hvězdám“ patřil zejména ve druhé polovině 30. let a v první polovině následující dekády, kdy vytvořil kolem čtyřiceti hlavních i vedlejších postav po boku nejpopulárnějších a nejpůvabnějších hereček. Jeho pružná štíhlá postava, příjemný obličej, vrozená noblesa, vybrané chování a dokonalé společenské vystupování ho předurčily pro role mladých mužů tzv. lepší společnosti, často akademicky graduovaných: sympatických elegantních milovníků a nápadníků, salonních šviháků, ale i umělců, důstojníků a sportovců. Nevyhýbal se ani záporným postavám a rolím lehkomyslných sukničkářů, sňatkových podvodníků, vypočítavých svůdců a falešných hráčů. Oproti mnoha jiným kolegům, znajícím všeho všudy dvě tři milovnické polohy, představoval univerzálnější typ milovníka. Hrál je převážně ve zcela nenáročných veselohrách a sentimentálních melodramatech natáčených V. Slavínským (ten režíroval celou třetinu Schránilových filmů jeho „zlaté“ éry), S. Innemannem, Karlem Špelinou, V. Binovcem, L. Bromem a dalšími režiséry nižší kategorie. Jen výjimečně ho obsadili tvůrci umělecky výraznější (M. Frič, Miroslav Cikán, Otakar Vávra, František Čáp). Jeho hrdinové se většinou honosili vysokoškolskými tituly, ať to byli lékaři (Sextánka, 1936; Žena pod křížem, 1937; Zlatý člověk, 1939), právníci (Eva tropí hlouposti, 1939; Dva týdny štěstí, 1940), inženýři (Na tý louce zelený, 1936; Svátek věřitelů, 1939; Roztomilý člověk, 1941; Nebe a dudy, 1941; Zlaté dno, 1942). Neminuly ho ani postavy úředníků (Vdavky Nanynky Kulichovy, 1935; Srdce v soumraku, 1936; Srdce na kolejích, 1937), sportovců (Klapzubova jedenáctka, 1938; Pán a sluha, 1938) a umělců tvořících v oblasti filmu (Děvče za výkladem, 1937; Kariéra matky Lízalky, 1937) nebo na poli hudby (Za tichých nocí, 1940; Provdám svou ženu, 1941). Nejednou se ukázal v nablýskané důstojnické uniformě, která mu slušela a již dovedl nosit stejně dobře jako frak. Téměř ustálenou hodností byl nadporučík (Vzdušné torpédo 48, 1936; Batalion, 1937; Klatovští dragouni, 1937; Jarní píseň, 1944). Rys mravní nespolehlivosti v řadě jeho rolí zesílil až do polohy bezcharakterních svůdců (Děvče za výkladem, 1937) a bezohledných podvodníků (Bílá vrána, 1938; Poznej svého muže, 1940; Čtrnáctý u stolu, 1943). Na vrcholu své popularity byl na přelomu 30. a 40. let, kdy mu výraznější herecké příležitosti poskytl režisér M. Frič: doktor Jiří Novotný alias tajemník Jiří Kučera v crazy komedii Eva tropí hlouposti (1939), světák Fred v legendární komedii Kristian (1939), inženýr Jiří Rudík v komedii s V. Burianem Katakomby (1940) a inženýr Ivan Molenda v komedii Roztomilý člověk (1941). V nových podmínkách znárodněné kinematografie, zejména však po roce 1948, kdy se preferovaly jiné tematické okruhy a celá film. tvorba byla podřízena ideologickému diktátu komunistického režimu, nahradili uhlazené světáky z vyšších společenských kruhů mozolnatí, ale nadšení a uvědomělí budovatelé. Pro Schránila se tak načas film. ateliéry uzavřely. Nešťastná zmínka o případné emigraci ho po roce 1948 přivedla na rok do vězení. Pak se živil jako stavební dělník a zeměměřič. O jeho návrat před kameru se zasloužil režisér Václav Krška, který mu svěřil menší role lékárníka Tichavy v životopisném snímku Mladá léta (1952), důstojníka Kertha ve zfilmování Šrámkova románu Stříbrný vítr (1954) a pána ze společnosti ve Švédsku ve smetanovské biografii Z mého života (1955). Počet jeho film. rolí postupně začal přece jen narůstat, až kulminoval v 70. a 80. letech, kdy se objevoval ročně i ve třech až čtyřech filmech. Avšak závažnost a velikost svěřovaných úkolů měla vesměs epizodní charakter. Ve snímcích situovaných do vzdálené či nedávné minulosti hrál často důstojníky i generály (Ledové moře volá, 1961; Zlaté kapradí, 1963; Sokolovo, 1974; Osvobození Prahy, 1976; Zuřivý reportér, 1987), diplomaty (Dny zrady, 1973; Vítězný lid, 1977), komorníky a sluhy (Lupič Legenda, 1972; Pan Vok odchází, 1979; Hodina života, 1981; Příhody pana Příhody, 1982; Putování Jana Amose, 1983). Filmy ze současnosti, ať komediálního či dramatického žánru, mu nabídly pestřejší škálu profesí: třeba učitele (Za pět minut sedm, 1964), lékaře (Ztracená tvář, 1965; Nemocný bílý slon, 1990), polesného (Sedmého dne večer, 1974), vedoucího prodejny starožitností (Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, 1974), vrchního (Za volantem nepřítel, 1974; Zítra to roztočíme, drahoušku…!, 1976), hostinského (Muž s orlem a slepicí, 1978), západního agenta (Akce v Istanbulu, 1975), tlumočníka (Čas pracuje pro vraha, 1979), prokurátora (Causa Králík, 1979), advokáta (Jak napálit advokáta, 1980) a ředitele kartografického ústavu před penzí (Křtiny, 1981). Herectví se nevzdal ani po dovršení osmdesátky. Vyhověl dokonce dvěma debutujícím režisérům, jejichž zajímavé prvotiny podpořil svým kreacemi, které však byly zároveň i jeho posledními. Kameraman Jaroslav Brabec si ho vybral do expresivně stylizované váchalovské parodie Krvavý román (1993), aby ztělesnil umírajícího španělského knížete Pedra de Rudibaneru, o jehož dědictví svádí nelítostný souboj několik padouchů. Pod vedením Jana Hřebejka si opět zopakoval úlohu vrchního, tentokrát přísně vládnoucího restauraci dejvického hotelu Internacionál, kde a v jehož okolí se na sklonku 50. let 20. století odehrává muzikálová retrokomedie Šakalí léta (1993). Vyzkoušel si také práci v televizi, kde spíše než v inscenacích, filmech a pohádkách (Kat nepočká, 1971; O statečné princezně Janě, 1978; Zámek v Čechách, 1993) účinkoval v seriálech, jmenovitě 30 případů majora Zemana (1974–79), Lucie, postrach ulice (1980), Dynastie Nováků (1982), Létající Čestmír (1983), Bambinot (1984), Lékař umírajícího času (1984), Arabela se vrací (1990–93), Náhrdelník (1992), Bylo nás pět (1994) aj. Díky jazykovým znalostem se uplatňoval v zahraničních film. a tv. produkcích, jež na našem území natočili významní evropští režiséři: Claude Chabrol (Les affinités électives/Spřízněni volbou, 1981), Margarethe von Trott (Rosa Luxemburgová/Rosa Luxemburg, 1985) či Andrew Birkin (Burning Secret/Palčivé tajemství, 1988). Do posledních dnů života byl aktivním účastníkem řady vzpomínkových pořadů. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1993).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!