V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SCHMITZER, Jiří

Jiří SCHMITZER (* 25. 10. 1949 Praha)herec a zpěvák; syn herce J. Sováka. Ačkoliv oba jeho rodiče byli herci, k jejich profesi vůbec netíhl. Zato ve čtrnácti letech zcela propadl big beatu, hrál na baskytaru v několika kapelách (ta poslední se jmenovala The Awe). Pro nevalný prospěch se šel učit na provozního zámečníka. Nakonec však přece jen vyhověl přání matky, aby získal vyšší vzdělání. Vystudoval obor silnoproud na elektrotechnické průmyslovce a víceméně z legrace si podal přihlášku na DAMU, kam se dostal až napodruhé (mezitím se různě živil po stavbách). Jakmile ukončil studium herectví (1974), stal se členem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Po roční prezenční vojenské službě hrál dva roky v pražském Ateliéru, scéně Státního divadelního studia, ale roku 1978 se vrátil zpátky do ústeckého souboru. Zde se po sedm sezon profiloval v inscenacích kmenových i hostujících režisérů mladší i starší generace, jinak normalizačním režimem potlačovaných: Ivana Rajmonta (Jakub Fatalista, Troilus a Kressida, Goldoniáda, Parosský mramor, Dobové tance, Dantova smrt, Heda Gablerová, Velkolepý paroháč), E. Schorma (Profesionální žena), J. Herze (Ženský zákon), Ivana Baladi (Ženitba), Jana Grossmana (Cesta na parníku Lanna 8), J. Kačera (Komedie masopustu) a Petra Scherhaufera (Kvadratura kruhu). Roku 1985 přešel do angažmá pražského Studia Ypsilon, kde hraje dodnes, od roku 2003 už bez pevného úvazku. Repertoár této studiové scény obohatil svými kreacemi např. jako Jagužinskij ve Voskové figuře (cena Literárního fondu), Kalabuškin v Sebevrahovi, ďábel ve hře O ďáblovi, který sliboval hory doly, Jago v Othellovi, kapelník Mesiáš van Helsing v Horror-bandu, Lomský v Žertu, satiře, ironii a hlubším významu, Jerry alias Dafné v Horké to někdo rád, stará sousedka Maryška ve Svaté rodině, Adolf Štorkán ve Vše pro firmu, hajný v Rusalce aj. Příležitostně hostuje i na jiných scénách, např. v Divadle Ungelt (s Ch. Poullain ve Smočkově inscenaci hry Edwarda Elbeeho Hra o manželství). Na jevišti mu nejvíc vyhovuje tragikomický žánr, v němž se mnohokrát zaskvěl také před kamerou, kde se ocitl poprvé už jako čtyřletý chlapec, když ho matka vzala s sebou na natáčení „živé“ inscenace v televizi. Skutečně uvědomělý herecký výkon předvedl až po boku svého otce v seriálu Eliška a její rod (1966). S otcem Sovákem řešil rodinné vztahy posléze ještě jako jeho vnuk v tv. seriálu Chalupáři (1975) a jako syn ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“(1976). Z film. plátna však poprvé promluvil už jako milenec studentky (Štěpánka Řeháková) v Činčerově, Roháčově a Svitáčkově interaktivním filmu Kinoautomat Člověk a jeho dům (1967). Roličkou veršujícího studenta z prvotiny V. Olmera Takže ahoj (1970) vstoupil do následující dekády, kdy již zájem filmařů nabíral postupně na intenzitě. V komedii O. Lipského Tři chlapi na cestách (1973), tematicky navazující na populární tv. seriál a poté i na film Tři chlapi v chalupě (1963), představoval nemluvného milence Honzu, který nedovedl ochránit před dotěrným šoférem (J. Krampol) svou Renátku (N. Konvalinková) a byl za to po zásluze potrestán. V povídce Víkend, kterou pro kriminální triptych Motiv pro vraždu (1974) natočil debutující režisér Julius Matula, ztělesnil mladíka, jehož noční dostaveníčko s provdanou paničkou (H. Čočková) překazil vrah (I. Prachař), který se dal zmýlit její blond parukou. Do jiného příběhu vraždy mladé dívky se zapletl v Herzově detektivní komedii Holka na zabití (1975). Mileneckou roli mladého studenta Jiřího Kroupy, jehož otec (J. Sovák) je přinucen dálkově studovat a Jirka ho svým milostným dopisem spolužačce (T. Medvecká)) přivede do nepříjemného postavení domněle nevěrného manžela a svůdce vdané ženy (I. Janžurová), vytvořil v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). Novou etapu Schmitzerovy film. dráhy inicioval režisér J. Menzel, který mu již nabídl role „zralejších“ mužů, a navíc dokázal vytěžit nové kvality z jeho komického potenciálu, tělesných i psychických dispozic (vysoká, hubená a šlachovitá postava, ostře řezaná tvář později často zdobená knírem, typická pohybová i mluvní plachost, vyvěrající z introvertní povahy). Důkazem toho byl už hrdina s vlastnostmi morousovitého, úzkoprsého nemluvy z adaptace Hrabalových Postřižin (1980). V postavě snaživého, ale poněkud úzkostlivého správce maloměstského pivovaru Francina, jehož půvabná a trochu poživačná manželka (M. Vášáryová) ho sice upřímně miluje, ale přitom ho neustále přivádí do trapných situací svými ztřeštěnými kousky, které provádí zejména za pomoci svého neméně potřeštěného švagra Pepina (J. Hanzlík), citlivě postihl lakonicky vnějším výrazem typ hrabalovského človíčka, neschopného bezprostředního humoru a pohlížejícího na svět ve zděšené nechápavosti. Hostinského Nováka z lesní restaurace Hájenka v Kersku, který obsluhoval hosty podle toho, v jakém momentálním vztahu byl ke své milované ženě (M. Spurná), si zahrál v další adaptaci Hrabalových povídek J. Menzela Slavnosti sněženek (1983) a dostal i epizodku okrskáře Tlamichy v komedii Vesničko má středisková (1985). Zcela odlišného ražení byla postava samorostlého strýce Králíka, svědomitě pečujícího o malého sirotka (Vlastimil Drbal) v baladickém filmu z poválečných Beskyd režiséra F. Vláčila Pasáček z doliny (1983, který mu pak nabídl roli hostinského v dalším baladickém příběhu Stín kapradiny (1985). Lásku k dětem pak mohl plně vyjádřit v postavě vedoucího dětského folklorního souboru Standy Juráně, který se pro svůj spontánní přístup k lidové tvořivosti, prosazující přirozenou radost z hudby a pohybu, dostal do tvrdého konfliktu s krajskou metodičkou (Z. Hadrbolcová) a ředitelem kulturního domu (S. Matyáš) v dětském filmu Zdeňka Flídra Všichni mají talent (1984). Ve druhé polovině 80. let přibyly do jeho filmografiie další tituly s dětskou a mládežnickou tematikou (Outsider, 1986; Páni Edisoni, 1987; Nefňukej, veverko!, 1988; Moře začíná za vsí, 1987; Veverka a kouzelná mušle, 1988). Mimořádně působivou hereckou kreací podpořil naléhavost metaforického vyznění Zábranského snímku Dům pro dva (1988), v němž vytvořil náročnou tragickou figuru přemýšlivého, zodpovědného, hluboce věřícího, ale neradostného a asketického Bóži Píšťaly, staršího bratra povahově protikladného, lehkomyslného Dana (O. Vetchý), frajírka a „machra“, zastírajícího siláckými gesty bezbrannost mládí i nezkušenost. Závažnými otázkami mravních hodnot se zabývá i Flídrův film Tichý společník (1988), kde mu připadla opět ústřední role, tentokrát redaktora regionálních novin Františka Staňka, který chtěl vyměnit svědomí za kariéru. S 80. lety se Schmitzer rozloučil vděčnými úlohami desperádského pistolníka Chetta Adamse v Sirového londonovském dobrodružství Cesta na jihozápad (1989) a bohémského jazzového saxofonisty Emila Vidláka zvaného Rampouch v Matulově hudební komedii Volná noha (1989). Dokonalou karikaturu armádního oficíra, poručíka Hamáčka, předvedl v Sirového vojenské satiře podle známé Švandrlíkovy knihy Černí baroni (1992). Věrohodnost nepostrádají ani některé jeho další portréty: kriminalisty Rudolfa Klinovského, na něhož padne stín podezření z vraždy mladé dívky ve slov. filmu Jána Zemana V rannej hmle (1990), tatínka titulní hrdinky (Helenka Vitovská) v Polákových pohádkových komediích Kačenka a strašidla (1992) a Kačenka a zase ta strašidla (1992), dryáčnického topiče v Michálkově osobité kafkovské adaptaci Amerika (1994), chytřejšího komedianta ve Slámově smutné komedii Akáty bílé (1996), psychiatra Liehra v Nikolaevově zfilmování Vieweghova románu Báječná léta pod psa (1997), topiče Jiřího v Taušově „drogové“ zpovědi Kanárek (1999) či kostnatého umrlce v povídce Svatební košile z Brabcovy erbenovské Kytice (2000). Významem, emocionálním napětím i samotným ztvárněním zastiňuje tyto role trojice charakterově odlišných hrdinů, jejichž osudy i postoje formovaly zcela jiné životní zkušenosti. Prvním byl neústupný a málomluvný politický vězeň Jaroslav Svoboda, původně lesník a učitel, kterého ztělesnil v psychologickém dramatu H. Bočana z prostředí komunistického lágru 50. let Bumerang (1996). Za svůj výkon byl Schmitzer po zásluze oceněn Českým lvem, kterého si znovu vydobyl úlohou zapšklého důchodce a despotického příživníka Richarda Hrstky, tyranizujícího celou rodinu své partnerky (J. Brejchová) v Hřebejkově smutné komedii Kráska v nesnázích (2006). Rovněž znamenitě si porozuměl s protagonistou Vojnárovy hořké romance Lesní chodci (2003), opileckým tulákem s bohémskými sklony Rufusem, reprezentujícím v české kinematografii nevelkou skupinu podivínských outsiderů z okraje společnosti, jimž je společný úděl vykořeněnosti a často i zmarněného života. Zatím naposled ho diváci mohli vidět na plátně vedle B. Polívky, M. Vladyky, L. Vlasákové a dalších jako hospodského a bývalého disidenta Tondu, jednoho z protagonistů Hřebejkovy komedie U mě dobrý (2008) a jako plukovníka Haukwitze v Jařabově historickém dramatu Hlava–ruce–srdce (2010). Bohatým a rozmanitým spektrem rolí obohatil fond dramatické tvorby ČST a ČT. Z množství inscenací, filmů i pohádek připomínáme aspoň tituly Lítost (1970), 20 000 mil pod mořem (1980), Bumerang (1985), Koncert (1986), Případ z kavárny Sport (1986), Pokušení doktora Burdy (1987), Uloupené dětství (1987), Kontrola kontrolora (1988), Volavka (1991), Třináctery hodiny (1990), Pozvání na večeři (1993), Zámek v Čechách (1993), O Nesytovi (1994), Causa Kain (1999), Nevěsta pro Paddyho (1999), Sjezd abiturientů (2000), Den dobrých skutků (2000), Vůně vanilky (2001), Ani svatí, ani andělé (2001), Requiem (2001), Malovaný děti (2002), Boží pole (2007) a Vlna (2008). K již výše zmíněným seriálům doplňujeme další, opět s postřehem, že se normalizačním opusům zásadně vyhýbal: Malý pitaval z velkého města (1982), Černá země (1984), Případ pro zvláštní skupinu (1988), Dobrodružství kriminalistiky (1989), Narcisový dům (1993), Když se slunci nedaří (1995), Zdivočelá země (1997, 2001, 2008), Přízraky mezi námi (2000), Šípková Růženka (2001), Černí andělé (2001), Místo nahoře (2004), Dobrá čtvrť (2005), Náves (2006), Ach, ty vraždy! (2010. Na obrazovce překvapil i jako tanečník ve 2. řadě taneční soutěže StarDance (2007). Jeho kariéru přerušil na počátku 80. let nepodmíněný trest za zaviněnou autonehodu. Smitzer je i osobitý autor a interpret folkrockových písní, které za vlastního kytarového doprovodu prezentuje nejen na koncertech, ale nahrál je na CD alba Recitál (1997), Šílenec (2000) a Bouda (2003). Skládá hudbu a písně pro div. inscenace (Studio Ypsilon, Národní divadlo, Realistické divadlo, Činoherní studio) a zazněly i v několika filmech (Všichni mají talent, Páni Edisoni). Kromě umělecké činnosti projevuje odvahu a sportovního ducha jako vášnivý pilot, parašutista, automobilový závodník a jezdec na koni.

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!