V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga

Olga SCHEINPFLUGOVÁ (* 3. 12. 1902 Slaný, † 13. 4. 1968 Praha)herečka a spisovatelka; dcera spisovatele, novináře a dramatika Karla Scheinpfluga (1869–1948), sestra právníka a spisovatele Karla Scheinpfluga (1899–1987) a manželka spisovatele Karla Čapka (1890–1938). Už jako gymnazistka začala hrát divadlo v ochotnických spolcích ve Slaném. Na otcovo přání navštěvovala od roku 1917 v Praze obchodní školu a přitom dva roky soukromě studovala herectví u Marie Hübnerové. Roku 1920 získala angažmá do Švandova divadla, dva roky nato se stala členkou Městského divadla na Královských Vinohradech a od roku 1929 až do své smrti působila v Národním divadle (s výjimkou několikaměsíčního přerušení roku 1930 a přestávky od srpna 1944 do ledna 1946, způsobené zrušením smlouvy z politických důvodů). Temperamentem, dívčím půvabem i schopností proniknout do psychologie postavy a předvést ji v celé dramatičnosti přesvědčovala již na vinohradské scéně, zejména v postavách soudobé dramatické tvorby (byla např. první Kristinou v Čapkově Věci Makropulos). Už v prvních rolích od nástupu do Národního divadla naznačila, že se bude ubírat cestou zobrazování ženství plného rozporů a tragické touhy po hlubokém citu, jež vytvářela bez sentimentu a patosu, prostými mimickými prostředky i civilním hlasem s osobitě drsnou, poněkud zastřenou intonací. Hrála široký repertoár – ztracená děvčátka uprostřed krutého světa, agresivní ženy, dámy ze společnosti i maloměšťanky, vesnické holky i mámy, ženy trpící i nadané osobitým humorem. Vyrůstala pod vedením vyhraněných režisérských osobností (Jaroslav Kvapil, Jan Bor, K. H. Hilar, Jiří Frejka, O. Krejča, Alfréd Radok), jejichž inscenačnímu stylu se přizpůsobovala, aniž by ztrácela schopnost individuálního přístupu k roli. Silnými podněty pro ni byla setkání s velkými, charakterově velmi odlišných postavami, z nichž jmenujme aspoň Soňu ve Zločinu a trestu, Mimi v Čapkově Loupežníku, Shawovu Svatou Janu, Julii a posléze chůvu v Romeovi a Julii, Lady Macbeth v Macbethovi, Sofoklovu Antigonu, Eurípidovu Medeu, Phoebe v Osborneově Komikovi, paní Warrenovou v Živnosti paní Warrenové, Olgu ve Třech sestrách, Strunovou v Hrubínově Křišťálové noci, Aurélii v Bláznivé ze Chaillot. Poslední její div. rolí byla titulní postava Čapkovy Matky jako host Divadla na Vinohradech (1968). Film ji jako herečku dost opomíjel. Na začátku své umělecké dráhy, tedy v éře němého filmu, debutovala úlohou dcery nevinně uvězněného pokladníka Sejkory (A. Třebovský) v pohádce Zlatý klíček (1922), kterou podle Čapkova námětu režíroval Jaroslav Kvapil. Podruhé stanula před kamerou jako protagonistka společenského dramatu Žena, která se směje (1931), které natočil Jan Bor ve francouzských ateliérech Gaumont. Hrála v něm Helenu Leeovou, jejíž manželství s politicky ambiciózním bankéřem Filipem (A. Strnada) se rozpadne na základě zkreslené novinové zprávy o její údajné nevěře. Ani jeden z těchto titulů se však nedochoval. Filmaři o ni projevili zájem až na sklonku jejího života. V Machově krátkometrážní satiře Tchýně (1963) vytvořila s J. Šejbalovou dvojici sousedek trumfujících se vzájemně skutečnými i smyšlenými úspěchy svých dospělých dětí. V Brynychově okupačním dramatu A pátý jezdec je strach (1964) vystihla působivý portrét staré hysterické ženy v postavě bývalé učitelky hudby, obyvatelky žižkovského činžovního domu, kde hledá pomoc raněný ilegální pracovník (Karel Nováček). Režisér J. Krejčík ji obsadil do obou povídek svého čapkovského diptychu Čintamani & podvodník (1964), kde předvedla dva zcela odlišné komediální charaktery různé velikosti. Zatímco v prvním příběhu Čintamani a ptáci se jako neoblomná vetešnice Alžběta Severýnová stala klíčovou hrdinkou, u níž nepochodí vášnivý sběratel koberců Vitásek (V. Šmeral), ve druhé povídce Příběhy sňatkového podvodníka jí připadla podružnější rolička bodré majitelky uzenářství. V psychologickém dramatu E. Schorma Každý den odvahu (1964) vytvořila s V. Tréglem pár stařeckých sourozenců, proti jejichž senilní zlobě je zcela bezmocný mladý podnájemník (J. Kačer) se svou milou (J. Brejchová). Jednu z mála velkých příležitostí jí dal Jaroslav Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů ČST, v desetidílné rodinné kronice Eliška a její rod (1966). Manželství s K. Čapkem, za něhož se roku 1935 provdala, ovlivnilo celou její uměleckou tvorbu, hereckou i literární. Od dívčích let se věnovala vedle divadla literatuře. Zprvu publikovala časopisecky a od poloviny 20. let i knižně. Napsala 16 románů, 10 knih pro děti, 7 básnických sbírek a 10 div. her. Stálým tématem jejího žánrově pestrého literárního díla je problematika postavení moderní ženy v současném světě. Některé div. hry a prózy byly upraveny pro film: Madla z cihelny (1933) a Okénko (1933; znovu zfilmováno pod názvem Dnes neordinuji, 1948) a Andula vyhrála (1938). Je i autorkou původních námětů k filmům Švadlenka (1936), Dobře situovaný pán (1939) a Sobota (1944). Cenné dobové svědectví i intimní výpověď zanechala v autobiografickém románu Český román (1946) a nedokončené memoárové knize Byla jsem na světě (1988, 1994). Roku 1930 byla vyznamenána Státní cenou. Zasloužilá umělkyně (1953) a Národní umělkyně (1968). Režisér Ondřej Kepka natočil její vzpomínkový portrét Byla jsem na světě (2002) pro cyklus ČT Předčasná úmrtí.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!