V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

SATORANSKÝ, Jaroslav

Jaroslav SATORANSKÝ (* 17. 12. 1939 Praha)  – herec. S divadlem a hudbou se sblížil zásluhou obou rodičů (matka, vyučená švadlena, hrála zamlada v dívčím orchestru kavárny Praha a otec, původní profesí elektromontér, zpíval v pěveckém sboru), kteří v jeho rodném Braníku ochotničili a jako dítě s nimi vystupoval, později dokonce podmalovával představení klavírními improvizacemi. V období dospívání hrál na klavír s dixielandovou kapelou a závodně jezdil na kánoi. Jeho klukovskou touhu stát se automechanikem zhatily zdravotní problémy. Místo toho se vyučil rytcem v družstvu Znak, ale dlouho u řemesla nezůstal. S hereckými zkušenostmi ochotníka se připravoval u Anny Suchánkové ke zkouškám na DAMU, kterou vystudoval (1957–61). Vojenskou prezenční službu absolvoval v AUS a roku 1963 nastoupil své první angažmá v kladenském Divadle Jaroslava Průchy. Brzy se zde vyhranil v hrdinský milovnický typ, ale nezapřel ani sklon k herectví komediálnímu. Od roku 1966 je členem Divadla na Vinohradech. Hrál zde např. Seana v Hubačově a Clawellově Králi Krysovi, mladého Golubova v Caru Fjodorovi, Horatia v Hamletovi, poštmistra v Revizorovi, Claudia v Mnoho povyku pro nic, Ferchada v Hikmetově Legendě o lásce, porotce číslo 2 ve Dvanácti rozhněvaných mužích, Tuzenbacha ve Třech sestrách, pana Vodičku ve Veselých paničkách windsorských, Hartuse v Rigbyho Pahorku, Glamisse v Ionescově Macbethovi. Nejlépe se dovedl vcítit do mladých hrdinů současnosti, ale i klasické postavy jsou v jeho interpretaci moderní svou bezprostřední vnitřní pravdivostí. Je herec neokázalý, střídmý v gestu i mimice, důraz klade na bohaté členění vnitřní charakteristiky postav. Tento civilní výraz ho předurčil pro práci před kamerou, kde začínal už jako posluchač DAMU na přelomu 50. a 60. let. Po roličce příslušníka VB ve Vošmikově dětské detektivce Zpívající pudřenka (1959) a drobné úloze učně Ládi v Blumenfeldově příběhu Lidé jako ty (1960) ho učinil režisér Václav Krška jedním z protagonistů filmu z vesnického prostředí Osení (1960), kde jako mladý kovář Zdeněk Jeřábek hluboce trpí poměrem své ovdovělé matky (L. Havelková) se starým kovářem Zacpalem (L. Boháč), jehož žena umírala na rakovinu. O první hlavní film. roli se mu postaral režisér Miroslav Ondráček ve sportovním filmu Poslední etapa (1962), tematicky čerpající z aktuálního prostředí cyklistického Závodu míru. Ztvárnil v něm reprezentanta Jana Vojtu, nejmladšího člena národního družstva, který svým nezodpovědným jednáním ohrozil vítěznou pozici celého týmu, ale v závěrečné etapě dokáže napravit předchozí selhání. Jednu z hlavních postav – vojáka základní služby a kytaristu Káju Čiperku, který prožil v uniformě řadu obyčejných i zcela nevšedních příhod a dobrodružství včetně milostných vzplanutí – vytvořil v komedii Bylo nás deset (1963) A. Kachlíka. V jeho dalším filmu, detektivce Smrt za oponou (1966), hrál mladého kriminalistu poručíka Marečka, vyšetřujícího se svým starším kolegou Chrástkem (M. Horníček) záhadnou smrt primabaleríny v pražském divadle. Satoranského tvář i bezelstný výraz jeho modrých očí, vyzařujících směsici mírnosti, plachosti, poctivosti a dobráctví, vymezila ve filmu a televizi na dlouho typ jeho „příkladných“ hrdinů: většinou hodných, slušných, čestných a pracovitých mladých mužů, avšak v lásce nesmělých a někdy i neúspěšných. Kromě okrajových rolí studentů (Strop, 1961), dělníků (Začít znova, 1963; Dívka s třemi velbloudy, 1967), příslušníků VB (Dáma na kolejích, 1966; Přísně tajné premiéry, 1967), snoubenců a ženichů (Jak se krade milión, 1967; Soukromá vichřice, 1967) se představil do konce 60. let i ve výraznějších úlohách. V tragikomedii E. Schorma Farářův konec (1968) zpodobnil vesnického chasníka Toníka, který se nechtěl oženit se svou oficiální snoubenkou (Z. Salivarová), protože udržoval poměr s povolnou místní krasavicí Majkou (J. Brejchová). Ve Filipově Utrpení mladého Boháčka (1969) byl původně jen jakýmsi outsiderem, ale nakonec vítězným milencem sličné Květy (R. Rázlová). Nad všemi předchozími i pozdějšími Satoranského film. postavami ovšem neskonale ční jeho zasmušilý strážný Anděl z smutné komedie podle Hrabalových próz Skřivánci na niti (1969) J. Menzela, tichý a poněkud rozpačitý dozorce, hlídající v 50. letech na šrotišti kladenských oceláren trestankyně odsouzené za pokus o nelegální přechod hranic. Život si zkomplikuje sňatkem s mladičkou cikánkou Terezkou (Tereza Bariová), která se jen ztěžka přizpůsobuje novému způsobu života. Ani v 70. letech, které zahájil úlohou kováře Martina v jímavém filmu K. Kachyni na motivy knihy Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970), nevybočil příliš ze zavedeného stereotypu veskrze kladných a uvědomělých hrdinů, reprezentovaných zejména kriminalisty (Muž z Londýna, 1974; Případ mrtvého muže, 1974; Případ mrtvých spolužáků, 1976; Sázka na třináctku, 1977; Třetí skoba pro Kocoura, 1983). V Balíkově sondě do nitra současných žen bydlících v Ženských domovech V každém pokoji žena (1974) hrál sympatického inženýra Béma, milujícího tichou a nezištnou láskou energickou a sebevědomou Vlastu (I. Rapaičová). Její muž (V. Brabec) kdysi emigroval na Západ a po letech se chtěl k Vlastě vrátit, ovšem ta už si sama určila další cestu životem. V sociálním dramatu Stanislava Strnada Čas lásky a naděje (1976) ztělesnil autentickou postavu dělnického hnutí funkcionáře Ladislava Budečského, otce prezidenta republiky Antonína Zápotockého, jehož román Rozbřesk byl literárním podkladem filmu. Jinak hrál kantory (Smrt mouchy, 1976; Zakázaný výlet, 1981), novináře (Lupič Legenda, 1972; Rosnička, 1979), lékaře (Parta hic, 1976), taxikáře (Sólo pro starou dámu, 1978), politika (Osvobození Prahy, 1976) a agitátora (Tvář za sklem, 1979). Sérii sympatických a příkladných hrdinů prolomil alespoň úlohou podvodníka Jouna v Jirešově komedii Causa Králík (1979), kde byl protihráčem M. Kopeckého v roli lidumilného advokáta Lukáška. Daleko intenzivnější diváckou odezvu pocítil prostřednictvím tv. obrazovky, která upevnila jeho pozici všestranného herce i pevně zafixovala mediální podobu: jako představitele zakřiknutých a naivních mladíků, venkovských troubů, dělnických kádrů, uvědomělých příslušníků inteligence, mužů nedávné minulosti s plachou duší (ale zpravidla s čestnými úmysly) odpovídající normám tehdejší socialistické morálky. Veřejnost si ho vybaví zejména v souvislosti s trojicí seriálových postav: angažovaného zemědělského synka Jana Hamra v Dietlově „kronice“ poválečné vesnice Nejmladší z rodu Hamrů (1975), strojírenského inženýra Zbyňka Kořínka v seriálu s výrobní tematikou Inženýrská odysea (1979) a věčně ustrašeného a úslužného čeledína Kuby ve večerníčkovém cyklu Krkonošské pohádky (1974, 1977, 1984). Hojně obsazován byl do dalších seriálů (mj. Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Záhada hlavolamu, 1969; F. L. Věk, 1971; Tajemství proutěného košíku, 1977; Dynastie Nováků, 1982; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Zlá krev, 1986; Rodáci, 1987; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Náhrdelník, 1992; O zvířatech a lidech, 1993; Když se slunci nedaří, 1995; Četnické humoresky, 2000; Zdivočelá země II, 2001; Vyprávěj,2009). Z nepřeberného množství inscenací a tv. filmů, uložených v archivním fondu ČT, vybíráme alespoň tituly Matka (1966), Záhořanský hon (1968), Bludiště moci (1969), Byly noci májové (1970), Mordová rokle (1970), Zajatec šílenství (1971), Chléb a písně (1971), Hliněný vozíček (1972), Zázrak v Oužlabičkách (1972), Hotel Miramare (1972), Faust a Markéta (1972), Královský gambit (1974), Rafan (1974), Tady bude město (1976), Tetinka (1977), Kremelský orloj (1977), Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1978), Historie začíná pod kaštany (1979), Dnes v noci hvězdy nehasnou (1979), V zámku a podzámčí (1981), Ohněm proti ohni (1984), V čase vánočním (1985), Dotyk zla (1986), Bronzová spirála (1988), Generál Eliáš (1995), Králův šašek (1997), Legenda Emöke (1998), Vražda kočky domácí (2003), Falešné obvinění (2004) a Stříbrná vůně mrazu (2005). Nejmenší ho znají z pohádek Pohádka o Honzovi (1968), Hádanice (1990), Kryštof a Kristina (1993) nebo Ty, ty, ty, Moneti! (1995). Kdysi uváděl v televizi hudební pořad Vysílá studio M, prezentující „naživo“ hudbu různých žánrů. Vlastní muzikální vlohy rozvíjí po celý život ve hře na klavír i komponování (kromě písniček složil scénickou hudbu k Roščinově hře Valentin a Valentina). Své zkušenosti už čtvrt století předává adeptům herectví; zprvu byl pedagogicky činný na DAMU (1982–90) a od roku 1990 vyučuje na Pražské konzervatoři. Nositel Národní ceny ČSR (1976).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!