V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

BRZOBOHATÝ, Radoslav/Radek

Radoslav/Radek BRZOBOHATÝ (* 13. 9. 1932 Vrútky, † 12. 9. 2012 Praha)herec; bývalý manžel herečky J. Bohdalové, manžel slovenské herečky Hany Gregorové (* 1952) a otec hudebníka a moderátora Ondřeje Brzobohatého (* 1983). Pocházel z rodiny s velkou námořnickou tradicí. Narodil se ve slov. Vrútkách, kde jeho otec, bývalý námořník, pracoval jako strojvedoucí, ale roku 1940 se musela rodina vrátit zpět na Moravu, odkud pocházela. Když ho na konci kvinty vyloučili z gymnázia ve Valašském Meziříčí, vyučil se mechanikem pletařských strojů v Krnově, kde také spoluzaložil hudební skupinu a začal hrát v ochotnickém kroužku. Původní záměr pokračovat ve vzdělávání na textilní průmyslovce nebo vysoké škole změnila silnější touha věnovat se dál herectví. Po absolvování DAMU (1954) působil na oblastních scénách v Kolíně (1954–55), Mostě (1955–60), Olomouci (1960–61) a Příbrami (1961–63). V roce 1963 zakotvil již natrvalo v Praze, nejprve v Divadle S. K. Neumanna (Kdopak by se Kafky bál, Jindřich IV., Krysař) a od roku 1967 byl členem Divadla na Vinohradech (Oldřich a Božena, Život a dílo skladatele Foltýna, Faust, Krysař, Král Krysa, Boris Godunov, Car Fjodor, Poslední záblesk). Od konce 90. let, kdy odešel z vinohradského divadla, hostuje na různých scénách, např. v Městské divadle v Mladé Boleslavi (Pohled z Mostu) a v Hudebním divadle v Karlíně, kde prokázal i své pěvecké schopnosti v muzikálovém repertoáru (Klec bláznů, Anděl s ďáblem v těle, Řek Zorba). Roku 2004 s manželkou založili a provozují Divadlo Radka Brzobohatého v Opletalově ulici v Praze. Na jevišti i před kamerou se od počátku profiloval v charakterních rolích, pro které byl disponován mužným zjevem (atletická postava a ostře řezaná tvář), neobvykle modulovaným hlasem, chlapskou rozhodností, přímočarostí a sebevědomím. Na film. plátně se uvedl hlavní rolí zedníka Kašpara Léna, který se bije za spravedlivou věc, ve Steklého přepisu románu Karla Matěje Čapka Choda Mstitel (1959). Po několika epizodkách dělníků, havířů a venkovských chasníků (Pochodně, 1960; Kotrmelec, 1961; Lucie, 1963; Zlaté kapradí, 1963) na sebe upozornil postavou nadporučíka a později kapitána bezpečnosti Vargy v Schulhoffových detektivkách Strach (1963) a Vrah skrývá tvář (1966), na kterou navázal úlohou kriminalisty Lenka z Machovy detektivky podle románu Eduarda Fikera Na kolejích čeká vrah (1970). Často na svou urostlou postavu oblékal vojenskou, nezřídka důstojnickou uniformu, např. jako kaprál Stanislav Vodička, jeden z osnovatelů rumburské vzpoury na sklonku 1. světové války, v historickém dramatu M. Friče Hvězda zvaná Pelyněk (1964), jako nadporučík Král, který vedl skupinu parašutistů při atentátu na Heydricha, v Sequensově historické rekonstrukci Atentát (1964), jako poručík cizinecké legie Navara v Brynychově dobrodružném snímku z africké pouště Oáza (1972) nebo jako velitel finanční stráže Halva v Hollého dobrodružném dramatu z polsko-slov. pohraničí Noční jezdci (1981). Na konci 60. let, kdy jeho popularita kulminovala, vytvořil jednu ze svých nejzávažnějších i nejmilejších film. postav – poctivého, moudrého a nezlomného jihomoravského sedláka Františka v poetické kronice poválečného venkova Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968). V několika zajímavých, velmi rozdílných typech rolí exceloval po boku své tehdejší manželky J. Bohdalové: nevěrný manžel Václav Kučera v Rychmanově hudební komedii Dáma na kolejích (1966), ministrův náměstek Ludvík v politickém dramatu K. Kachyni Ucho (1970) a žárlivý kasařský frajer Josef Pěnička v Sequensově kriminálním filmu Pěnička a Paraplíčko (1970). S J. Bohdalovou se znovu před kamerou setkal zásluhou J. Stracha, v jehož smutné komediální road movie Vrásky z lásky (2012) vytvořili ústřední dvojici seniorů (bývalý učitel Ota a bývalá herečka Jana), kteří navzdory věku nehodlají rezignovat na život. Početnou kategorii reprezentují v jeho filmografii postavy soudobých intelektuálů, zatížených různými traumaty a pochybnostmi, nebo potýkající se s problémy moderního života. Byli mezi nimi lékaři (7 zabitých, 1965; Dům ztracených duší, 1967; Vím, že jsi vrah…, 1971; Skalpel, prosím, 1985), pedagogové (Škola hříšníků, 1965; Sněženky a machři, 1983; Sněženky a machři po 25 letech, 2008), profesoři (Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969; Noc smaragdového měsíce, 1984; Má je pomsta, 1995), architekt (Svatba s podmínkou, 1965), inženýr (Oddechový čas, 1977), astronom (Modrá planeta, 1979) a fyzik (Temné slunce, 1980). Od konce 70. let byl stále častěji obsazován i do kostýmních rolí v pohádkách (Princ a Večernice, 1978; Sedmero krkavců, 1993; Z pekla štěstí, 1999) a v historických filmech (Putování Jana Amose, 1983; Komediant, 1984; Dva na koni, jeden na oslu, 1986; V erbu lvice, 1994; Krev zmizelého, 2005), kde dokonce zpodobnil skutečné osobnosti: vydavatele Národních listů dr. Juliuse Grégra v Soukupově arbesovské biografické fantazii Romaneto (1980) a šlechtice Záviše z Falkenštejna ve Steklého historické komedii Hra o královnu (1980). Psychologicky vrstevnatější polohy mu nabídly postavy bývalého vězně z koncentračního tábora Michala Slámy ve Svobodově komorním příběhu Schůzka se stíny (1982) a žalářovaného revolucionáře Františka Vinického ze Soukupova dramatu Záchvěv strachu (1983). Neméně širokým a bohatým rejstříkem rolí obohatil tv. obrazovku, ať už v inscenacích a filmech (Noc bez úsvitu, 1966; Lucerna, 1967; Maltézský sokol, 1968; Pekař Jan Marhoul, 1969; Aurelián, 1969; Zeď, 1970; Kat nepočká, 1971; Jana Eyrová, 1972; Otevři oči, 1975; Jak zničit vlastní mužstvo,1977; Zlatí úhoři, 1979; Štědrý den bratří Mánesů, 1981; Čtverec mizení, 1982; Jehla, 1982; Spor herečky Kvapilové, 1982; Oblouk světla, 1983; Rubikova kostka, 1984; Jestli jednou odejdu, 1985; Španělská paradentóza, 1986; Kverulantka, 1987; Proces s vrahy Martynové, 1988; Zpronevěra, 1988; ; Šťastlivec Sulla, 1991; Prosté krutosti, 1994; Genij vlasti, 1998; Ortel, 1999; Podvraťáci, 2005; Černá karta, 2005; BrainStorm, 2008), pohádkách (O houslích krále snů, 1987; O Janovi a podivuhodném příteli, 1990; O princezně z Rimini, 1999; Prsten krále řeky, 2004) či seriálech (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Dynastie Nováků, 1982; Dobrá Voda, 1982; Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1984; Synové a dcery Jakuba skláře, 1985; Slavné historky zbojnické, 1985; Rodáci, 1987; Malé dějiny jedné rodiny, 1987; Druhý dech, 1988; Cirkus Humberto, 1988; Dobrodružství kriminalistiky, 1989; Dlouhá míle, 1989; Arabela se vrací, 1990; Přísahám a slibuji, 1990; Náhrdelník, 1992; Hříchy pro pátera Knoxe, 1992; O ztracené lásce, 2001; Šípková Růženka, 2001; Četnické humoresky, 2003; Ulice, 2005–07; Panelák, 2008; Život je ples, 2011; Vyprávěj, 2012). Výjimečně si zahrál i padoucha, a to v nejexponovanějším normalizačním tv. seriálu 30 případů majora Zemana (1974–79). Ozdobou tv. archivu se stal především jeho Martin Eden v Rážově londonovské inscenaci Cesta řeky k moři (1965) a titulní postava obrozeneckého intelektuála ve Filipově historickém seriálu podle Jiráskovy předlohy F. L. Věk (1971). Roku 1988 jmenován Zasloužilým umělcem. Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (2002). Bilanční profil jeho osobního a uměleckého života natočil J. Strach pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2009).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!